Základní otázka zní takto: jak je možné, že se víc než půl roku od nástupu vlády Andreje Babiše opozici nedaří oslovovat voliče?
Vždyť hnutí ANO má podle některých sociologických šetření stejnou podporu jako tři nejsilnější opoziční strany (ODS, STAN a Piráti) v součtu. Což by možná v danou chvíli nemuselo vadit – ovšem za předpokladu, pokud by byl patrný aspoň náznak nějaké strategie, která to může v budoucnu změnit.
V opačném případě by totiž platil tento předběžný závěr: Andrej Babiš a jeho hnutí ANO to má rozehráno tak, že bez něj nepůjde sestavit vládu ani po příštích volbách. Zda se tato prognóza naplní, nelze věrohodně říct. Jisté naopak je, že opozice necelý rok od sněmovních voleb stále působí, jako by si teprve osahávala terén a hledala způsob, jak se v něm prosadit.
Její slabost má tři hlavní příčiny: předně platí, že nemá jasného a silného lídra. O pozici nejsilnější, byť oproti hnutí ANO stále výrazně slabší politické síly, už několik měsíců soupeří ODS a STAN. Druhým důvodem slabosti opozičních stran je jejich neschopnost vnášet do politického boje témata, která řeší relevantní počet voličů. Třetí příčinou je dost možná také roztříštěnost opozice.
„Kritika slabosti, či dokonce neviditelnosti opozice podle mne vychází ze dvou základních východisek. Jedním je skutečnost, že v průzkumech veřejného mínění nerostou její preference, respektive že preference vládních stran výrazněji neoslabují,“ říká politolog Ladislav Cabada.
„Tím druhým,“ pokračuje, „pak spíše psychologický či dojmový prvek, že je opozice málo viditelná, výrazná, hlasitá. V obou případech si nicméně myslím, že se jedná o zkreslení.“
Ještě je čas
Cabada připomíná, že od posledních sněmovních voleb uběhlo teprve devět měsíců a od vzniku třetí vlády Andreje Babiše teprve sedm měsíců.
Podle něj jsem tedy stále v první fázi čtyřletého volebního cyklu, kterou v politologii zpravidla označujeme jako líbánky. „Voliči vládních stran stále jako klíčovou emoci prožívají porážku vlády Petra Fialy, kterou i na základě velmi nesmiřitelné rétoriky hnutí ANO a SPD vnímali jako špatnou,“ říká.
V takovém rozpoložení jsou podle jeho slov voliči ochotni přehlížet řadu přehmatů a velmi problematických tahů nové vlády, protože alternativa pro ně neexistuje. „Zpravidla teprve až kolem 18. až 24. měsíce vládnutí, tedy v polovině volebního cyklu, se fáze líbánek mění ve fázi druhou, kterou nazýváme vystřízlivění. Proto si myslím, že na možnou výraznější změnu vývoje preferencí v reakci na vládní performanci musíme ještě přibližně rok počkat.“
Politolog Aleš Michal má nicméně za to, že se začíná hroutit představa některých opozičních stran – zejména těch dříve sdružených v koalici Spolu – o tom, že něčemu zásadně prospěje budování jejich údajně samostatných identit.
Celý problém má podle jeho názoru minimálně dvě roviny. Za první označuje absenci v úvodu uvedeného silného tématu. „V těch ekonomických se vládě s exekutivní pravomocí dá konkurovat jen velmi těžko,“ uvažuje Michal.
A dodává: „Opoziční strany musí být konstruktivní, třeba lidovci chystají hospodářskou strategii, to je krok správným směrem. Nemusí jít nutně o redistribuci, ale jde o to, aby si bylo marketingově možné stranu jednoznačně spojit se snahou zavést nějaké ekonomické opatření. Ta snaha musí být cílená, dlouhodobá, důvěryhodná.“
Michal se ale v této souvislosti obává, že má všech pět opozičních subjektů problém integrovat do stranického života kvalitní odborníky na ekonomiku. „To si myslím, že je základní problém. Druhým rozměrem jsou pak samozřejmě volby. Všichni intuitivně tušíme, že pokud bude myšlena vážně snaha porazit blok Andreje Babiše, bez kooperace a spojování do aliancí to nepůjde.“
Dva bloky
Podle Michala tak existují dvě možnosti. „Buď jít k čestné porážce, nebo znovu vytvořit dva bloky, jeden liberální, druhý konzervativní. Stran v opozici je rovněž moc, což také podvazuje jakoukoliv možnost sešikovat se za silným lídrem, osobností, kterou by uznávali i politici z ostatních opozičních stran. Nikdo takový tady není, vnímání prezidenta jako lídra opozice tomu samozřejmě nepomáhá,“ dodává.
A pokud na Petra Pavla v tomto směru vláda útočí, podle Michala ví moc dobře, co a proč to dělá. „Všechny opoziční strany by měly dát šanci novým politikům, naslouchat jim. Je škoda, že ODS tuto cestu na lednovém kongresu prakticky odmítla, její vnitřní mechanismy jsou pořád nastaveny dle starého řádu, inovaci odmítají, otevřená diskuse se připouští jen v určitých mezích,“ míní politolog.
Podle něj to ale už fungovat nebude, neboť neexistuje možnost, že by tak strnulá strana samostatně dokázala čelit populistické mašinerii. Michal nakonec opozičním stranám doporučuje, aby se zabývaly reálnými každodenními problémy, ostatně podzimní komunální volby jsou pro to dobrá příležitost. „Zatím to ale nedělají a mají pocit, že postačí všechny síly napnout do jeden až dva měsíce trvající předvolební kampaně,“ upozorňuje Michal.
Také Cabada připomíná, že se blíží tzv. volby druhého řádu – obecní a senátní. A nepochybuje, že se na ně opozice nyní intenzivně soustřeďuje a připravuje. „Nicméně zejména v rámci obecních voleb – snad s výjimkou největších měst – v nich nechce prioritizovat celostátní témata, přičemž rámováním těchto témat by byla právě performance Babišovy vlády,“ uvažuje politolog.
Podle něj musíme také akceptovat, že opozice je ve sněmovně v menšině, a že tudíž logicky prohrává v hlasováních. „Větší viditelnost a dopad by jí tak zajistily spíše mimořádné kroky – obstrukce či přímo zablokování dolní komory, případně podíl na organizaci masových protestů. Víme nicméně, že nadměrná intenzita takových kroků by se obrátila proti ní,“ míní Cabada.
„Faktem ale je,“ pokračuje expert v rozhovoru pro Aktuálně.cz, „že opozice je roztříštěná – ve sněmovně ji reprezentuje hned pět stran, několik dalších stran stojí na hraně politické relevance, včetně nového hnutí Naše Česko. Taková roztříštěnost je umocněna programovými odlišnostmi – již v rámci Fialovy vlády bylo nutné nacházet bazální shodu mezi někdy velmi levicovými postoji Pirátů a naopak některými paleokonzervativci v ODS, KDU či TOP 09.“
Nakonec se to stane
Cabada v této souvislosti zmiňuje jeden dost zásadní postřeh. Podle něj je totiž v takové konstelaci logické, že hledá-li takto roztříštěná opozice základní shodu, pak ji nachází v otázkách hodnotových – v ochraně demokracie, dělby moci a právního státu, v našem zakotvení v západních strukturách, v ochraně médií a podobně. „Nemyslím si, že jí to máme vyčítat,“ zdůrazňuje.
Přitom i on rozumí tomu, že pro mnoho občanů jsou tyto otázky méně důležité než socioekonomická témata. Nicméně rolí každého politika podle jeho mínění je vysvětlovat, že bez demokracie může být každý z nás vystaven zlovůli a nerovnému zacházení. „Což jsme ostatně od konce 30. let 20. století až do roku 1989 prožili. Tedy že svoboda a rovnost v rámci právního státu je zásadní hodnotou, která je některými kroky či záměry vlády či některých vládních stran ohrožována.“
Současně podle něj není pochyb, že by opozici pomohlo, pokud by se jí podařilo vygenerovat silného, charismatického a mírně populistického lídra, kolem něhož by se pak budovala spolupráce v konfliktu s vládou. „A hlavně by se kolem něj vytvářela strategie a příprava na případný společný postup pro příští sněmovní volby. Osobně si myslím, že k takové integraci v druhé polovině volebního období dojde,“ míní Cabada.
Politolog a expert na politický marketing Otto Eibl pak naznačuje, že pokud je v danou chvíli zástupci vlády za lídra opozice označován prezident, tak že to může být i tím, že mezi lídry reálné opozice skutečně není nikdo, kdo by si tuto roli aktivně přivlastnil a kreativně s ní pracoval. Složité to má podle něj opozice také s nastolováním agendy.
„Ani jedna ze stran nemluví o konkrétních vizích, schválně nemluvím o konkrétních opatřeních – ta jsou zbytečná. V podstatě tu máme jen hodnotové majáky. A to je vše. Část voličů to bere jako samozřejmost, část to vůbec nezajímá. A veřejně se pohoršovat nad členy vlády? To je takové splnění povinnosti. Co se ale bude dít dál?“ táže se Eibl směrem k opozici.
Voliči podle něj nemají důvod politice věnovat nějakou mimořádnou pozornost. „Je stále stejná. Je tu konflikt mezi vládou a ostatními, představitelé vlády a jejich nápady či chování jsou mírně řečeno na vytažené obočí, což se u nás již stalo standardem. Takže společnost je zvláštně mobilizovaná, ale výsledek je spíš pasivita než přesuny mezi stranami v jednotlivých táborech,“ uzavírá Eibl.
