Jak mají rodiče komunikovat se svými dětmi, které v prvním kole přijímaček neuspěly, aby to neporušilo vztahy v rodině?
Martin Konečný: Ono záleží už na samotném období přípravy na přijímačky. Když má rodič vysoké očekávání, je velmi ambiciózní a na dítě tlačí, tak se prostě tahle energie přenese a případný neúspěch je tím pak umocněný. Právě to, jak s dítětem pracuji před přijímacími zkouškami, je za mě klíčové.
Štěpánka Tkáčová: To je pravda, ale i pro rodiče, kteří teď mohou mít nervy na dranc a mají pocit, že před přijímačkami v lecčems selhali, nastala doba, kdy se dá mnoho zachránit. Klíčové je uklidnit nejdřív sebe sama. Když přijde nějaká krize, máme občas tendenci hned to zachránit, hned to vyřešit, hned se začít soustředit na to, co budeme dělat a jaké jsou před námi možnosti.
Už to tím pádem zase tlačíme dopředu a to je ten moment, kdy se s dítětem můžeme minout. Protože dítě, ostatně stejně jako i my dospělí, když si prožíváme nějaký krizový dopad, potřebuje hlavně být viděno a cítit, že v tom není samo, že domov je bezpečný přístav. Přijímačky se sice nepovedly, ale nejsi v tom sám. Proto radím nespěchat s hledáním řešení, s dítětem umět v té nepříjemné chvíli počkat a nechat ho to ze sebe vypustit.
M. K.: Velmi důležitá je i reflexe situace. Podívat se s dítětem na to, jak se připravovalo, a třeba zjistíme, že udělalo maximum, ale objevily se faktory, které prostě nemohlo ovlivnit. Mohla ho bolet hlava, mohli jsme přijet pozdě, bylo ve stresu z toho, že jsme někde uvázli v zácpě.
Existují nějaké univerzální věty, které bychom v té těžké situaci dětem měli a které určitě neměli říkat?
Š. T.: Jedna věc je umět dobře odlišit situaci, která se děje, od hodnocení dítěte jako takového. Protože děti i v tomhle věku velmi často spojují svůj výkon se svojí identitou a já jako rodič to můžu nechtěně umocnit. Určitě je tedy podstatné umět odlišit, že se dítěti něco nepovedlo, což ale neznamená, že jako člověk je špatné.
A za druhé, jak už jsem zmiňovala, je důležité hned netlačit na řešení. Spíš se snažit klást zvědavé a otevřené otázky. Otvírám tím prostor pro úlevu a dialog a pro klid v rozhovoru.
V mnoha případech asi platí, že děti cítí vinu, že „zklamaly rodiče“. Jak můžeme jako dospělí tohle břímě z nich sejmout, i když sami cítíme obavy o jejich budoucnost?
M. K.: Tohle souvisí s tím, že české školství obecně je zaměřeno primárně na výsledek, nikoliv na samotný proces. Zrovna v této situaci bych se zaměřil právě na ten proces, protože výsledek už nezměníme. Snažil bych se projít s dítětem proces přípravy, pobavil se o jednotlivých krocích, kde by se případně dalo něco zlepšit. Buď zjistíme, že udělalo všechno, co bylo v jeho silách, a tím pádem je vše v pohodě, nebo najdeme, co do budoucna udělat lépe.
Měl jsem třeba několik studentů, kteří nedokázali být úspěšní ve škole, protože pořád mysleli na to, jak selhali u přijímaček. Neměli to v sobě uzavřené. Tak jsme spolu ty testy prošli, oni mi říkali, jak je vyplnili, kde udělali chyby, a najednou bylo vidět, že ty příklady umí vyřešit. Tím se to pro ně stalo uzavřenou kapitolou. Uvědomili si, že neselhali, oni to uměli, jen to třeba nestihli nebo byli moc nervózní.
U přijímaček se také snadno může stát, že selže dítě, které mělo předtím na své základní škole bez problémů samé jedničky. Jak mu pomoct unést takový šok?
Š. T.: Dopředu to můžete odclonit tím, že o takové možnosti prostě budete doma mluvit. Můžete dítěti říct, jasně, na základní škole ti to skvěle šlo, máš jedničky, šlape to, ale tohle je něco jiného. Vybočuje to z toho běžného, co zažíváš, a je dobré připravit se i na variantu, že se to třeba nepovede tak, jak si představujeme. Ale to přece neznamená, že se stane nějaká katastrofa.
A když se to pak opravdu stane, tak to dítě nechte o jeho emocích mluvit. Uznejte, že dává smysl, že takové pocity má, nechte ho je prožít, ale podpořte ho v tom smyslu, že to neznamená konec světa, ani to nic nevypovídá o jeho hodnotě.
M. K.: Několik takových dětí jsem zažil. Říkaly mi: „Na základní škole jsem měl ze všeho jedničky a nepřipravoval jsem se, vůbec jsem se neučil. A teď jsem se celý rok připravoval, a stejně jsem to neudělal, tak kde je chyba?“ Odpovídám jim, že rozhodně není v nich, ale spíš v systému. Rozebírám s nimi, jaké typy úkolů na základní škole dostávaly a za jak dlouho je měly vyhotovené. A často zjistíme, že ty úkoly pro ně nebyly žádnou výzvou. Zatímco úkoly v přijímačkách, ty jsou výzvou velmi nepříjemnou.
Neúspěch v přijímačkách přinese určitě do rodiny nebezpečí řady konfliktních situací. Existují nějaké osvědčené metody, jak komunikovat tak, aby ke konfliktům nedocházelo?
Š. T.: Určitě. Za prvé je to takzvané parafrázování. Když vám druhý člověk něco řekne, zkuste to vlastními slovy zopakovat. Věnujete se tím pádem tomu druhému, nečekáte jen na to, až skončí, abyste si mohl říct své. Jste tam pro něj, váš jediný úkol je dobře poslouchat. Což vás mimochodem uklidní a celý rozhovor zpomalí.
Druhý člověk navíc díky parafrázování cítí, že mu víc rozumíte. Jste spolu najednou na jedné lodi. A taky si tím zároveň skvěle ověříte, že mu opravdu rozumíte dobře. Buď vám vaši parafrázi potvrdí, nebo vás opraví. A obojí je v pořádku, protože ve výsledku si rozumíte.
Podstatné je také aktivní naslouchání. Nastavte se do pozice, že jste houba, co nasává toho druhého. Nejste tam od toho, abyste reagovali, řešili, radili. Jste tam, abyste si druhého vyslechli. Naučte se také pracovat s tichem. Nemusíte nutně pokaždé, když se člověk odmlčí, hned něco říct.
Když ten druhý je v procesu přemýšlení o tom, co se mu vlastně děje, tak má často v řeči odmlku a v ní se mu může něco důležitého vynořit. Když jim to přetrhneme, tak se ztratí. A pak je tu další věc, která je užitečná. Když jdete do rozhovoru, kde téma může být konfliktní nebo konfrontační, snažte si vždycky hlídat, že mluvíte o sobě. Neříkejte: Ty vždycky děláš tohle a jsi takový. Mluvte o tom, co vy cítíte a potřebujete.
Jak jako rodič pracovat s tím, že od samotných testů trvá asi měsíc, než jsou zveřejněny výsledky. Jak pomoct dítěti vyrovnat se s tímhle nepříjemným čekáním?
Š. T.: Určitě bych ten nepříjemný pocit nezaháněla slovy „tak to neřeš“, „stejně nic neurychlíš“, „nemysli na to“. Protože i když to řeknete, tak u dítěte ten pocit stejně nezaženete. Ta emoce se prostě děje, je tam, a tak je dobré pro ni udělat v rozhovoru místo. Je dobré nechávat otevřený prostor pro to, aby dítě mohlo přijít a říct, tak mě to zase nějak přepadlo a jsem z toho nervózní. A dál to nemusíte moc řešit, vždyť přece většina z nás, když se jde s něčím svěřit nebo něco sdílet, tak nechce rady.
Naopak, když nám ji někdo v téhle chvíli dá, tak se cítíme neslyšení a ještě máme tendenci se postavit na zadní. To nejlepší, co jako rodič můžete udělat, je prostě uznat, že se dítě takhle cítí a že to dává smysl.
Asi by to bylo na úplně samostatný rozhovor, ale jak moc se na psychice dětí podepisuje samotný systém přijímacích zkoušek?
Š. T.: Tlak, který v souvislosti se zkouškami zažívají jak děti, tak rodiče, je obrovský. Často se setkáváme s tím, že děti, které jsou velmi aktivní, talentované a mají celou paletu koníčků, tak se nám svěřují, jak je mrzí, že se jim celý rok nemohly věnovat, protože se musely připravovat na přijímačky. V tomhle kritickém věku musí obětovat všechny své opory a radosti na úkor přípravy na přijímačky. Škola totiž nemá kapacitu je na ně připravovat, protože tenhle typ testů prostě vybočuje z toho, co se na škole učí.
Myslím, že děti zažívají velkou bezmoc, vytrhne je to najednou z aktivit, které je baví, a přichází o pozitivní zdroje ve svém životě. Zároveň s touhle ztrátou přichází obrovský tlak a povinnost připravovat se na něco, v čem můžou snadno selhat. Něco špatně zaškrtnou, nebo prostě budou ve velkém stresu a přese všechno, co tomu obětují, zažívají pocit, že nemají situaci pod kontrolou. Zvláště když je s touhle zkouškou často spojeno, že na jejím výsledku závisí, čím budou, až budou velcí.
Přitom to je nesmysl…
Š. T.: No samozřejmě. U těchto zkoušek se rozhodně nerozhoduje o tom, jaký bude zbytek vašeho života.
Co byste vzkázali rodičům, kteří mají přesto pocit, že když se jejich dítě nedostane na prestižní gymnázium, tak je jeho život ztracený?
Š. T.: Nedávno jsme to s rodiči řešili a jedna z věcí, které mě osobně uklidňují, je to, že víc než polovina lidí aktuálně pracuje mimo obor, který vystudovali, a v průměru do budoucna každý z nás během produktivního věku čtyřikrát změní obor. Takže ano, přijímačky na střední rozhodnou třeba o dalších čtyřech letech života dítěte, ale rozhodně ne o jejich celém životě. A když se na školu dostanou a po roce zjistí, že by chtěli dělat něco jiného, tak ji mohou změnit a pořád se bavíme o jednom jediném roce v životě.
To, jak dopadnou přijímací zkoušky, opravdu není fatální, není to nevratné. Ale samozřejmě se nedivím, že to lidé takhle často prožívají.
M. K.: Ona je taky otázka, co to znamená prestižní škola. Může to být gymnázium, kam své děti hlásí ambiciózní rodiče, protože poskytuje excelentní vzdělání ve smyslu akademické hloubky. Ale pak může existovat excelentní škola, na kterou třeba tolik rodiče své děti nedávají, protože je třeba nová, může ale přitom poskytnout úžasný posun v samotném procesu učení. A teď je otázka, co je vlastně v současné době lepší.
Jasně, vždycky budete potřebovat nějakou úroveň znalostí, není ale lepší mít spíše dobře zvládnutý samotný proces? Protože když budete mít akademické znalosti do obrovské hloubky, je docela možné, že vás v budoucnu nahradí něco jiného. A teď naschvál neříkám, co by mělo být. Ale když budete mít skvěle zvládnutý samotný proces, tak se snadno přeorientujete na cokoliv dalšího, co se pak doučíte více do hloubky.
Může být paradoxně zkušenost s „nepřijetím“ pro život mladého člověka v něčem formativní a pozitivní, pokud se s ní správně pracuje?
Š. T.: Může, ale jednoznačně to záleží právě na tom, jak to s dítětem komunikujeme. Když budeme jejich pevný maják, ucítí z nás, že to není fatální, že je to situace, která je řešitelná, že následky jsou třeba jen dočasné a že se nehroutí celý svět, tak to může posílit je samotné i náš vzájemný vztah.
Co byste si přáli, aby si dnešní nepřijatí deváťáci z téhle zkušenosti odnesli do života pozitivního?
Š. T.: Pro mě by bylo skvělé, kdyby z toho odcházeli s tím, že udělali, co mohli, a že to mělo smysl bez ohledu na výsledek. Aby si uměli uvědomit, co si z toho odnesli. Co se na tom naučili. Nejen co se týče nějakých znalostí, ale i různých dalších dovedností. Že v něčem třeba vytrvali. Že si kvůli tomu něco odřekli. To jsou všechno super věci, které si mohou nést dál do života a které už jim nikdo nesebere.
M. K.: Já bych byl rád, aby k tomu přistoupili proaktivně, aby si uvědomovali, že je to může posunout někam dál. Když jsem se nedostal na nějakou školu, tak si prostě vyberu nějakou jinou. A může to být vlastně dobře. Nikdy přece nemůžete vědět, že pro vás nebude lepší než ta původně vybraná. Jako příležitost by to ale měli brát i rodiče.
Vždyť druhé kolo přece přináší možnost si školy znovu pořádně prohlédnout a podívat se, zda jsou v souladu s tím, co je pro dítě dobré. Často se dítě hlásí na školu, která má dobré jméno a pověst, to ale přece neznamená, že je dobrá právě pro našeho potomka.
Proto doporučujeme, aby rodiče investovali čas a prošli si školy ještě jednou a znovu se bavili s dítětem o tom, co by vlastně chtělo. Když s ním takhle strávíte čas, vybudujete si u něj důvěru, může to v mnohém zlepšit váš vzájemný vztah.
