„Nezaměňujme pasivitu za bezmoc,“ říká respektovaná finská spisovatelka Sofi Oksanen – Aktuálně.cz

Mezinárodní věhlas přinesl Sofi Oksanen především již zmíněný román Očista (Puhdistus, 2008), který vypráví o osudech žen v Estonsku během sovětské okupace i po ní. V roce 2024 vyšla česky v Odeonu její mrazivá esej Do stejné řeky: Putinova válka proti ženám. Jedna z nejvýraznějších severských autorek poskytla Aktuálně.cz rozhovor na začátku letošního října, kdy byla v Praze jedním z hlavních zahraničních hostů festivalu FALL v pražském Centru současného umění DOX.

Studovala jste literaturu hned na dvou univerzitách, v Jyväskyle a Helsinkách. Považujete to jako spisovatelka za výhodu?

Rozhodně. Když se chcete vzdělávat v literatuře, musíte přečíst i všechny ty nudné knihy. To je ale jedině dobře, protože kdo nečte nebo zůstává jen ve vodách líbivého čtení, ten nemůže být dobrým spisovatelem. Ve finském vzdělávacím systému je literatura odsunutá až na druhou kolej, což je překvapivé, když uvážíte, co vše udělala pro naše uvědomění a národní cítění.

Co byste mi tedy doporučila ke čtení, kdybych chtěl být dobrým spisovatelem?

Jednoduše čtěte úplně vše, co vám přijde pod ruku a máte na to čas. Inspirací může být třeba i jen to, co se píše na etiketě od mléka. Každodenní texty jsou stejně důležité jako ty umělecké. Zároveň ale musíte znát literární tradici vaší země, abyste na ni během vašeho psaní mohl odkazovat a navazovat.

Jak těžké bylo pro vás zvolit si ten správný literární žánr?

Vždycky jsem měla ráda historickou prózu, ale zároveň se nerada nechávám svazovat. Například dva z mých románů Očista (2010, Odeon) a Baby Jane (2014, Odeon) byly převedeny do operní podoby. Právě zde jsem si vyzkoušela psaní operního libreta, což jsem pak zúročila i při tvorbě původního libreta pro operu Nevinnost. To je přirozeně úplně jiný kumšt než psát román. Hezky to navazuje i na tu znalost literární tradice – ostatně domnívám se, že většina existujících operních libret jsou v jádru velmi špatné literární texty.

To je poměrně tvrdý soud…

To skutečně je. Když jsme s finskou skladatelkou Kaijou Saariahovou dávaly Nevinnost dohromady, v rámci rešerší jsem hltala každé libreto, které se ke mně dostalo. Součástí mého vysokoškolského studia tento žánr nikdy nebyl, takže mě šokovalo, jak špatné ty texty dokážou být. Domnívám se, že když píšete romány, můžete navazovat na obrovské množství skvělých románů. V poezii zase máte k dispozici vynikající básně a dějiny divadla jsou plné skvělých her. Ale v případě operních libret tomu tak není.

Jak tedy poznáte, že je libreto dobré?

Text má podle mě vlastní hodnotu bez ohledu na žánr nebo formát. V opeře i v divadelní hře je text de facto začátkem celé inscenace. U televizního nebo filmového scénáře si zbytek týmu vytvoří vlastní interpretace a přidá další vrstvy. Ať už jde o jakýkoli žánr, důležité je, aby čtení díla bylo potěšením. Pokud není text pro ostatní členy týmu příjemný nebo zajímavý, potýkají se s ním třeba i celé roky. Vezměte si, kolik filmových scénářů nedopadlo dobře, ačkoliv byly dopředu třeba s velkou pompou avizované.

Vaše kariéra začala románem Stalinovy krávy (2012, Odeon), který zaznamenal mimořádný úspěch. Cítila jste se pak pod tlakem, abyste i svými dalšími knihami naplnila očekávání čtenářů a udržela vysoko nastavenou laťku?

Nemůžete si to nechat stoupnout do hlavy. Jediné, co můžete dělat, je snažit se dál a přirozeně dělat i chyby. Je ale pravda, že počáteční úspěch může autora svazovat, což znám od některých svých kolegů. Může se z toho stát klec, zvlášť když jde o úspěšnou sérii. Pokud milujete psaní a chcete psát celý život, nemusí to být problém. Ale co když chcete napsat něco úplně jiného a čtenáři od vás očekávají, že budete opakovat to, co už znají? Někteří autoři, kteří píší hodně rozdílné knihy nebo přecházejí z jednoho žánru do druhého, mají potíže najít si stálé publikum.

Vaším zatím posledním dílem, které vyšlo v češtině, je esej Do stejné řeky: Putinova válka proti ženám (Odeon, 2024). Proč jste se pustila zrovna do žánru eseje a co vás vedlo k napsání této knihy?

V roce 2023 jsem byla jedním z řečníků na akci organizované Švédskou akademií, kde se diskutovalo o ohrožení demokracie a svobodě projevu. Ohlas na mé vystoupení byl velmi silný a všichni mi říkali, že bych měla esej rozšířit, což se povedlo. Kniha popisuje skutečné případy sexuálního násilí jako mocenského nástroje. Eseje jsem už dříve psala a publikovala v novinách, ale knihu esejů jsem předtím nikdy nevydala. Byla to zajímavá zkušenost, protože při vzniku eseje se jako autor držíte úplně jiných pravidel, než když jde o román nebo libreto.

Máte nějaké mechanismy, kterými si ověřujete správnost překladů vašich knih?

O jazykovou správnost v jazykových mutacích se starají překladatelé, ale nemohu kontrolovat všechny překlady, takže často vůbec nevím, co se s nimi děje. Já sama svou práci udělám, a když něco nevím, zeptám se (a obvykle se ptám často). Mívala jsem například editora z Ukrajiny. Chtěla jsem, aby zkontroloval, jestli v textech nepopisuji něco, co působí podivně. Třeba gesta – ta jsou silně spojená s kulturou a já je nemusím znát. V původní verzi jednoho textu jsem nechala dvě postavy, aby si v určité situaci podaly ruce, protože ve Finsku je to běžné. Na Ukrajině by to ale v tom konkrétním případě působilo až nemístně. I taková zdánlivá maličkost se pak musí do překladu promítnout. Je důležité, aby přešlapy tohoto typu čtenáře nerušily a nevytrhávaly ho z děje.

Vaše postavy se často ocitají v situacích, kdy nemají kontrolu nad vlastním životem a jsou nuceny se rozhodovat. Jak určujete hranici mezi osobní odpovědností a vlivem okolností?

Když se podíváte například na dnešní Rusko, naučená bezmoc nebo pasivita velké části obyvatel Ruské federace může sloužit jako výmluva. A je to také výmluva, kterou jim nabízí vláda: nemusíte nést odpovědnost. Jde o jakousi dohodu mezi vládou a částí obyvatelstva, které tato pasivita vyhovuje. Je příjemné nemuset nést odpovědnost, že?

Myslím si ale, že naučená nebo přijímaná pasivita je také volba. Chápu, že jsme do určité míry produktem prostředí a školského systému, ve kterém jsme vyrostli. Naučíme se určité věci, ale můžeme se od nich také osvobodit, pokud chceme. Pasivita tedy není nečinnost, ale jde vlastně o určitý druh jednání. Rozhodujete se, že něco neuděláte. Ale troufám si tvrdit, že zatím to úplně prohrané není. V dějinách nebyl jediný autoritářský režim, který by se nesetkal s odporem, jen má pokaždé jinou podobu. Někdy je hrdinský a viditelný, jindy má mnohem subtilnější formu.

Ve svých knihách kritizujete Sovětský svaz i současné Rusko. Jak podle vás například válka na Ukrajině změnila způsob, jakým lidé čtou vaše knihy? Mohou být vaše starší texty v novém kontextu chápány jinak?

Rozhodně se lidé k mým knihám více vracejí, mám i mnoho nových čtenářů a reakcí od nich, například na sociálních sítích. Ti, kteří se ke knihám vrátili, říkají, že jejich čtenářský zážitek je úplně jiný. I historické romány přestávají být historií, když se věci v nich popisované dějí znovu v prakticky nezměněné podobě.

Ve vašich knihách je důležitým tématem mezigenerační trauma. Jak s ním podle vás jako společnost dnes zacházíme?

Nedávno jsem byla v Rumunsku a navštívila jsem věznici Pitești. Znáte státem podporovaný a financovaný experiment Pitești? Já o něm nevěděla. Myslela jsem si, že o dějinách komunismu a jeho zločinech něco vím, ale tohle mi připomnělo, že je stále studujeme málo. Šlo o skutečný program převýchovy, při němž byli vězni nuceni převychovávat jeden druhého, a to velmi zvrácenými metodami, které měly za úkol člověka naprosto zlomit. Jednomu vězni například dali pod mundúr kotě a ostatní vězni ho začali bít. Kočka se pochopitelně za každou cenu snažila dostat ven.

Historie komunismu a jeho zločinů je samozřejmě předmětem výzkumu a existuje mnoho studií, ale když si uvědomíme, kolik knih máme o Hitlerově Německu, je zde vidět jasný nepoměr. Studium historie je přínosné i v tom, že nám umožní okolo nás poznat varovné signály dříve, než bude pozdě.

Na závěr bych se rád zeptal na jedno aktuální téma. Jak nahlížíte na využití umělé inteligence v kultuře?

Záleží na tom, k čemu ji používáte. Já například hrozně ráda vařím exotické recepty, ale ty často bývají na internetu v jazyce dané země, takže pro mě je AI ideálním způsobem, jak se k nim dostat v jazyce, kterému rozumím.

Ale zpět k otázce. S obavami sleduji, jak se umělá inteligence dostává například do překladatelství. Pokud si někdo myslí, že za nás AI vyřeší všechny problémy, možná vůbec nerozumí tomu, co je umění. Překladatel například při překladu divadelní hry musí umět text skutečně vizualizovat. Musí zachytit humor i významy skryté mezi řádky. K tomu má AI, byť dnes velmi pokročilá, ještě roky daleko. Umělá inteligence se navíc učí z existujících materiálů, a pokud vyházíte překladatele jako již nepotřebné, z čeho pak bude při svém učení čerpat?

Objevila se také kontroverze kolem nakladatelství, které údajně uvedlo falešného překladatele, aby to vypadalo, že knihu přeložil člověk, přestože text zjevně vytvořila umělá inteligence. Vadí mi, že tento případ nevyvolal širší debatu. I někteří finští nakladatelé říkali, že vydávání knih je založeno na důvěře, která je nyní pošlapávána. Podle mě není těžké odhalit, že knihu nebo její překlad dělala umělá inteligence, ale rozhodně je zapotřebí kultivovat důvěru mezi nakladatelstvím a čtenářem. Možná by bylo řešením udělat celý vznik knihy transparentnějším, nechat čtenáře více nakouknout pod pokličku tohoto procesu.