Tehdy pětatřicetiletý zahradní architekt z Velké Británie Paul Barney mohl tu noc spát v posteli. Při placení se totiž dozvěděl, že se uvolnila malá kajuta. Zdála se mu ale příliš drahá. Britský zahradní architekt byl zvyklý cestovat levně, a tak si místo ní vybral nocleh v prostoru lodní restaurace. Rozhodnutí ušetřit mu možná zachránilo život.
Estonia vyplula z Tallinnu večer 27. září. Do Stockholmu měla dorazit následující ráno a cestujícím nabízela mnohem víc než jen přepravu přes moře. Na devíti palubách byly restaurace, bary i kajuty, nechyběl bazén, kasino nebo kino. Noc na Baltu se dala strávit u skleničky i na diskotéce.
Zatímco se část cestujících ještě bavila, venku foukal silný vítr a do lodi narážely vlny. Velký moderní trajekt se vším svým pohodlím se měl během několika hodin stát novodobým Titanikem.
Paul ležel na lavičce v potemnělé, už zavřené restauraci. Kolem odpočívali další cestující, kteří si tu stejně jako on našli místo na noc. Už téměř spal, když zaslechl kovovou ránu. Nebyla nijak zvlášť hlasitá, otřes se ale přenesl konstrukcí lodi.
Sotva si začal nezvyklý zvuk vysvětlovat, všiml si, že se podlaha naklání. Zatím jen mírně, ale dost na to, aby zneklidněli i ostatní v místnosti. „Tehdy mi začalo docházet, že něco není v pořádku,“ vzpomínal.
V tu chvíli ještě netušil, co se odehrává na přídi. Mohutný výklopný kryt, za kterým se nacházela nájezdová rampa pro vozidla, se v nárazech vln uvolnil a odtrhl. Přitom strhl i rampu a otevřel vodě cestu dovnitř. Moře zaplavovalo rozlehlou palubu pro auta a trajekt se nakláněl na bok.
Paul si začal obouvat boty. Vzápětí ho napadlo, že pokud skončí ve vodě, nebudou mu k ničemu. Kolem se už posouval nábytek. Bylo jasné, že musí ven, i když ještě přesně nevěděl kudy.
Pod nohama se jim převracela loď
Hlasitou ránu si pamatuje také tehdy dvacetiletá Sara Hedreniusová. Vydala se vzhůru na otevřenou palubu. Když se tam dostala, nevěděla, co dál. Zachytila se zábradlí, nejvyššího místa, na které dosáhla.
„Pohled dolů na černou vodu působil naprosto neskutečně,“ popsala. Trajekt se dál nakláněl. Cesta z jeho útrob se rychle měnila v překážku, kterou řada cestujících nedokázala překonat. Většina lidí se ven vůbec nedostala.
Paul měl výhodu, o které při nákupu levnější jízdenky nepřemýšlel: restaurace byla na horní palubě. Zachytil se ve dveřích vedoucích ven, aby nezůstal uvězněný uvnitř. Nakonec se dostal až na trup převracející se lodi.
Související
Na jejím boku se ocitla i Sara. „Když se loď převrátila, přelezli jsme zábradlí a postavili se na její bok. Svítil měsíc a nikdy v životě jsem se tolik nebála. Srdce mi bušilo a bylo mi špatně,“ vzpomínala.
Pod nimi mizela loď, kolem bylo rozbouřené moře. Zůstat už nešlo. „Neměli jsme se čeho držet ani nic, co by nás udrželo nad vodou. Přesunuli jsme se tedy k vodě a nechali se vlnou smést do moře,“ popsala Sara.
Pět a půl hodiny v chladu
Od prvních ran do zmizení Estonie pod hladinou uplynula přibližně hodina. Pro ty, kteří unikli z lodi, ale boj o život pokračoval.
Paul se s dalšími lidmi dostal na převrácený záchranný člun. Přelévaly se přes ně studené vlny, do mokrého oblečení foukal vítr. Na pomoc čekal zhruba pět a půl hodiny. Deset lidí na jeho voru zemřelo ještě před příletem záchranného vrtulníku.
Související
„Musel jsem si vybrat tu těžší cestu: zůstat naživu, mrznout, zůstat při vědomí a vydržet, protože jsem ještě neskončil. S tímhle životem jsem opravdu ještě neskončil,“ řekl Paul.
Pak ho konečně záchranáři vytáhli do vrtulníku a zabalili do přikrývky. Jeho tělesná teplota klesla na 28 stupňů. Přišly bolestivé svalové křeče. Jeden ze členů posádky mu během letu do nemocnice masíroval ruce a nohy.
Ve finském Hanku mezitím zazvonil telefon zdravotní sestře Susann Blomqvistové-Söderlingové. Bylo sedm ráno. Do malého zdravotního střediska měli každou chvíli dorazit přeživší.
Byli podchlazení a v šoku. Někteří neměli ani oblečení. Teprve postupně začínali mluvit a dozvídat se, kolik lidí zůstalo v moři. „Když jim došlo, jak málo jich přežilo, bylo to zdrcující,“ vzpomínala.
Otázky neutichly ani po letech
Většina obětí pocházela ze Švédska a Estonska. Běžná noční plavba se pro obě země změnila v národní tragédii. Pozůstalí i přeživší hledali odpověď na otázku, jak mohla tak velká loď zmizet pod hladinou během pouhé hodiny.
Oficiální vyšetřování v roce 1997 označilo za příčinu selhání příďového štítu. Dál se však šířily spekulace o výbuchu nebo srážce s jiným plavidlem. Novou vlnu pochybností přinesl v roce 2020 televizní dokument, jehož autoři natočili do té doby nezdokumentované otvory v trupu vraku.
Úřady proto okolnosti katastrofy znovu prověřily. Vyšetřovatelé vycházeli ze šesti průzkumů místa potopení, výpovědí přeživších, modelování i technických analýz. Závěry zveřejněné v prosinci 2025 teorie o výbuchu či srážce nepotvrdily.
„Prohlídky neodhalily žádné známky toho, že by se Estonia během plavby srazila s jiným plavidlem nebo předmětem,“ uvedli vyšetřovatelé. „Nejsou ani známky toho, že by na lodi došlo k výbuchu.“ Otvory v trupu podle nich vznikly kontaktem se skalnatým mořským dnem.
Nové prověřování tak potvrdilo původní vysvětlení katastrofy. „Není proto důvod zahajovat nové vyšetřování nehody v plném rozsahu,“ uzavřeli estonští, švédští a finští odborníci. Už předběžná zpráva z roku 2023 přitom konstatovala, že trajekt při své poslední cestě nebyl způsobilý k plavbě na moři.
Zdroje: VICE, International Maritime Rescue Federation, The Guardian