V New Yorku má světovou premiéru nově objevená hra Václava Havla. Jednoaktovka Varování uzavírá tetralogii s dramatikovým stylizovaným alter egem Ferdinandem Vaňkem. Do podoby scénického čtení neucelený text připravil režisér Jiří Havelka.
Havlův text se nedávno našel v pozůstalosti spisovatele a signatáře Charty 77 Zdeňka Urbánka. Objevil ho chartistův vnuk David Dušek, předseda správní rady 1. prezidentské knihovny, dříve Knihovny Václava Havla. Dušek objev označil za Havlův dar k jeho letošním nedožitým devadesátým narozeninám. Ty připadají na 5. října.
V New Yorku se Varování přestaví v kulturním centru The 92nd Street Y na ostrově Manhattan. Premiérové uvedení bude mít podobu scénického čtení spojeného s besedou. Číst má americký spisovatel Adam Gopnik spolu s hercem F. Murrayem Abrahamem. Ten je držitelem Oscara za roli skladatele Antonia Salieriho ve filmu Amadeus, který v osmdesátých letech natočil Miloš Forman.
Do angličtiny dosud neznámou hru přeložil někdejší člen skupiny The Plastic People of the Universe Paul Wilson. Kanadský publicista, hudebník a překladatel doplnil undergroundovou sestavu v roce 1970. Hrál na kytaru a zpíval. Kapelník Josef Janíček později vyprávěl, že měl Wilson výhrady k názvu kapely inspirovanému písničkou Franka Zappy. „Seřval nás, že neumíme anglicky, že tam chybí člen the,“ vzpomínal.
Wilson přišel do Československa na konci šedesátých let a učil angličtinu, kterou měl vystudovanou na univerzitách v Torontu a v Londýně. Po začátku normalizace se zapojil do tehdy se formujícího českého undergroundu a po procesu s Plastiky a vzniku Charty 77 byl ze země vyhoštěn. Do angličtiny převedl knihy Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a také Havla.
Havla dokončil Havelka
S částí hry se mohli seznámit už v červenci návštěvníci divadelního festivalu ve francouzském Avignonu. Šlo rovněž o scénické čtení a stejnou formu má mít i česká premiéra, která se uskuteční 23. října v Jízdárně Pražského hradu. Připravuje ji Dejvické divadlo. Dvě jediné postavy ztvární Martin Myšička a Ivan Trojan.
Text se dochoval v podobě pracovních poznámek a fragmentů dialogů v několika různých verzích. Vznikl během první Havlovy vazby v roce 1977. Do jevištního tvaru ho dovedl režisér dejvické inscenace Jiří Havelka. Finální podoba je spíše „selekcí a editací než autorským vkladem“, a to zhruba z dvaceti procent.
Varování Havel podle Havelky nedopsal proto, že svou vězeňskou zkušenost vyjádřil v roce 1985 ve hře Pokoušení.
Stačí jeho existence
Objevená jednoaktovka završuje plánovanou tetralogii her, v nichž vystupuje Ferdinand Vaněk. „Mnoho toho na scéně obvykle nenamluví ani neudělá, ale svou prostou existencí, přítomností na scéně, faktem, že je tím, kým je, nutí své okolí, aby se tak či onak vyjevilo,“ představoval Havel postavu, která s ním měla mnoho společného.
Z nalezených textů je zřejmé, že dramatik zamýšlel inscenovat Vaňkovo další setkání s představitelem moci. Tentokrát s mladým příslušníkem tajné policie, který přichází spisovatele varovat před jeho další občanskou angažovaností. Havel zvažoval, že pro název hry využije policistovo jméno – Šeřík.
„V rozhovoru plném opatrného našlapování, humoru, zdvořilosti i skrytých hrozeb se postupně odhaluje nejen mechanismus státní moci, ale i podivné lidské pouto mezi těmi, kteří stojí na opačných stranách barikády,“ popisuje Dejvické divadlo.
Začalo to Audiencí
Postavu spisovatele a disidenta Ferdinanda Vaňka použil Havel jako své stylizované druhé já poprvé v Audienci v roce 1975. Hlavní postava musí pracovat v pivovaru, sudy přikuloval v době psaní i autor. Přímo Havlův hlas zněl také na samizdatové nahrávce, kde v postavě nadřízeného sládka sekundoval herci Pavlu Landovskému. Zahraniční premiéru měla Audience už rok po napsání ve Vídni. Spolu s jednoaktovkou Vernisáž.
Tato druhá „vaňkovka“ předkládá absurdní a groteskní záznam jedné návštěvy. Manželská dvojice Vaňkovi – ovšem tentokrát s křestním jménem Bedřich – ukazuje svůj nový byt a opřekot vykládá o svém bezstarostném životě. Drama s ironií zachycuje rezignaci a ztrátu vnitřní svobody lidí, kteří se přizpůsobili normalizaci během husákovského režimu.
V roce 2010 se Havel, tehdy už bývalý prezident, k Vernisáži vrátil ve své poslední, krátké hře Pět tet. V dovětku naznačil, co se s postavami za více než tři desetiletí a v jiném politickém systému mohlo stát. Dosáhli významného společenského postavení, přesto zůstávají maloměstskými snoby. Režisér premiéry Vladimír Morávek Pět tet vnímal jako bolestnou diagnózu tehdejší české společnosti.
Alter ego?
„Vaněk není Havel. Samozřejmě: uložil jsem do té postavy určité své vlastní zkušenosti… a nepochybně jsem té postavě dal i určité své osobní rysy. Přesněji řečeno něco z toho, jak já sám sebe v určitých situacích vidím. To všechno ale neznamená, že jde o nějaký můj autoportrét… Vaňkovské hry nejsou tedy v podstatě hry o Vaňkovi, ale o světě, jak se projevuje, když je s Vaňkem konfrontován,“ vysvětloval dramatik.
Také 1. prezidentská knihovna se brání označovat Vaňka za Havlovo druhé já. „Ano, oba jsou spisovatelé, kteří se nevzdali svobody myšlení ani v době normalizace. Ano, oba jsou mírní, trochu plaší. Ale Havel nikdy nepsal své postavy jako ‚kopii sebe sama‘. Ferdinand Vaněk je spíš lakmusovým papírkem, jakýmsi zrcadlem společnosti – klade nepříjemné otázky, ukazuje absurditu doby a testuje svědomí těch, kteří ho obklopují. Havel skrze něj provokuje, zkoumá a odhaluje. A právě tím je tahle postava tak silná – a pořád tak aktuální,“ uvedla knihovna v příspěvku k padesátinám této postavy.
Protestem to nekončí
Vaňka Havel naposledy „angažoval“ v roce 1979 do jednoaktovky Protest, která se točí okolo podpisu pod petici za propuštění vězněného písničkáře. Napsal ji jako určitou protiváhu ke hře Pavla Kohouta Atest. I v ní vystupuje Vaněk a marně se snaží získat na úřadu potřebné papíry pro svého psa, bez nichž není možné připuštění zvířete pro chov. Jenže problém je špatný kádrový posudek majitele.
Figura jménem Vaněk se totiž kromě Havlových textů objevila ještě v dílech jeho přátel a souputníků, mimo zmíněného Kohouta si ji vypůjčil i Jiří Dienstbier nebo Pavel Landovský. V roce 2011 přibyla aktovka Rest od Marka Hejduka, v níž se Vaněk setkává se svým profesním kolegou, s minulým i současným režimem výhodně sžitým spisovatelem Staňkem.
Blahopřání v Rudém právu
A na podzim 1989 Vaňka použil také Petr Rýgr z Přibyslavi na Náchodsku, který nepatřil mezi Havlovy blízké, ale oslovovala ho disidentova tvorba. Na Hrádeček, tedy chalupu Havlových, si jezdil půjčovat knížky, popisuje Český rozhlas.
Sedmého října 1989, tedy dva dny po Havlových narozeninách, vyšlo v příloze tehdejšího Rudého práva přání jistému Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku. Ovšem s fotografií nepohodlného chartisty. Stručný doprovodný text obsahoval poděkování jeho přátel a spolupracovníků za „namáhavou práci, kterou v životě vykonal a vykoná“.
„Byla to spíš taková poťouchlost, snaha komunistům něco provést,“ prozradil Rýgr mnohem později v reportáži České televize. Inzerát ho vyšel na nemalých 460 korun. Havel se prý nápadem pobavil, protože jistá poťouchlost ladila s jeho smyslem pro humor. V Praze mizelo Rudé právo z kiosků a už večer o napálení hlásné trouby režimu informovalo rádio Svobodná Evropa.
Pro Rýgra jeho šprým žádné následky neměl, záhy totiž došlo k sametové revoluci a z disidenta a utajovaného oslavence se stal prezident.
Stoppardův průvodce po undergroundu
Existuje dokonce i zahraniční „vaňkovka“. Inscenace Rock’n’roll od britského dramatika a scenáristy se zlínskými kořeny Toma Stopparda. Napsal ji až začátkem milénia, ale začíná v britské Cambridgi těsně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a končí koncertem skupiny Rolling Stones na pražském Strahově v roce 1990.
Stoppard se ze Zlína do Anglie dostal jako malý chlapec, když jeho rodiče uprchli před nacisty. Přesto sledoval vývoj ve své vlasti, za komunismu pomáhal zakázaným autorům a mimo jiné udržoval kontakty s Havlem.
Po Ferdinandu Vaňkovi se od roku 2012 jmenuje také planetka, kterou objevil tým z hvězdárny na Kleti u Českých Budějovic. I v tomhle případě Vaněk „zaskakuje“ za Václava Havla. Astronomové chtěli původně, aby asteroid nesl prezidentovo jméno, jenže Mezinárodní astronomická unie nepovoluje pojmenovat planetky po politicích dříve než sto let po jejich smrti. Havel zemřel 18. prosince 2011.