Důležitým příspěvkem k této diskusi je zpráva Komise pro vyšetření útoků ze 7. října, kterou vedl významný britský historik lord Andrew Roberts. Vznikla při britské parlamentní skupině pro vztahy s Izraelem, která sdružuje zákonodárce napříč politickými stranami.
Výsledný text podrobně zachycuje vraždění, únosy a další zločiny Hamásu ze 7. a 8. října.
Druhé vydání, zveřejněné v březnu 2026, přináší také dokument připisovaný vůdci Hamásu Jahjá Sinvárovi. Jsou v něm instrukce k přípravě útoku a také k natáčení krutostí a okamžitému šíření jejich záznamů.
Masakry a jejich zveřejňování měly cíleně sloužit k zastrašení izraelské společnosti. Brutalita tedy byla součástí plánované operace. Roberts připomíná i nalezené pokyny k vraždění a mrzačení Židů. Hrůzu těchto činů shrnuje slovy: „Nepotřebujeme Danta, aby nám řekl, jak vypadá peklo.“
Jak vypadá peklo
Roberts z těchto zjištění vychází i při svém hodnocení následné války. Zdůrazňuje mimořádnou obtížnost boje proti Hamásu, který mj. využívá civilní obyvatelstvo jako lidské štíty.
Izraelská armáda se podle něj i v těchto obtížných podmínkách řídila zásadami ochrany civilistů. Například předem varovala obyvatele, aby mohli opustit místa, která měla být bombardována. Roberts také odmítá, že by její příslušníci páchali válečné zločiny plošně či systematicky.
Ve své přednášce pro australské Centre for Independent Studies v září 2026 říká: „Nevinné děti umírají téměř v každé válce v dějinách, což je tragické.“
Zdůrazňuje však rozdíl mezi civilními oběťmi války a úmyslným zabíjením dětí, jak to dělali teroristé Hamásu. Zároveň varuje před záměnou obětí a pachatelů a před růstem antisemitismu, který nelze vysvětlovat pouze izraelskou vojenskou odpovědí.
Debata o izraelském postupu má své místo. Práce Robertsovy komise nám ale připomíná, že při ní nesmíme ztratit ze zřetele povahu útoku, kterým tato válka začala, ani odpovědnost těch, kteří jej připravili a provedli.
Způsob, jakým o této válce mluvíme, má důsledky i v Evropě. Znovu zde sílí antisemitismus. Často se skrývá za odporem k Izraeli, ale svou nenávist obrací proti Židům obecně.
Záminka k nenávisti
Německý kancléř Friedrich Merz varuje, že oprávněná kritika izraelské vlády nesmí sloužit jako záminka k nenávisti vůči Židům. Francouzský filozof Alain Finkielkraut – sám ostrý kritik politiky izraelského premiéra Benjamina Netanjahua –, upozorňuje na antisemitismus, který po 7. říjnu ztrácí zábrany.
Jejich varování nám připomínají, že bez ohledu na názor na izraelskou vládu musí být odpor k protižidovské nenávisti společným závazkem demokratických společností.
Finkielkraut přitom pojmenovává znepokojivý paradox: „Paměť, která zvítězila nad zapomněním, už Židy před antisemitismem nechrání.“ Upozorňuje, že žijeme ve společnosti, v níž jsou všude přítomné připomínky holokaustu, a přesto v ní znovu sílí protižidovská nenávist.
Tato historická paměť se podle něj může dokonce obracet proti samotným Židům. Přirovnávání dnešní války k nacistickému vyhlazování totiž zastírá zásadní rozdíl mezi smrtí civilistů v důsledku válečných operací a systematickým vražděním lidí s cílem zničit celý národ.
Tento jeho postřeh je důležitý a varující. Znalost dějin sama o sobě nezaručuje, že dokážeme rozpoznat nenávist v přítomnosti. I to, co o minulosti víme, můžeme používat zavádějícím způsobem. Když dnešní události jednoduše srovnáváme s minulostí a přehlížíme zásadní rozdíly, můžeme ospravedlňovat nenávist právě tím, co nás před ní mělo varovat.
Evropští Židé nenesou kolektivní odpovědnost za rozhodnutí izraelské vlády. Pokud se musí bát chodit do synagogy, posílat děti do židovské školy nebo veřejně přiznávat svou identitu, selháváme v ochraně základních svobod vlastních občanů.
Nestačí připomínat minulost při pietních příležitostech. Musíme být schopni rozpoznat a odmítnout stejnou nenávist i dnes, třebaže se zaštiťuje jazykem spravedlnosti a lidských práv. Soucit s palestinskými civilisty a solidarita s ohroženými Židy se nijak nevylučují.
Autor je politolog, poslanec ODS, v letech 2021–2025 předseda vlády České republiky.