„Z té doby existují úžasné fotky, kde na ulicích stojí velmi pestrá sociální, genderová i věková paleta posluchačů a napjatě poslouchají z amplionu v přímém přenosu rozhlasovou reportáž z finálového zápasu,“ říká historik Martin Pelc, který se zabývá dějinami fotbalu v českých zemích od jeho prvopočátků až do konce první republiky v roce 1939. Povídali jsme si o tom, jak se z fotbalu jakožto záliby vyšších vrstev stal postupně celospolečenský fenomén, probrali jsme, jak fungovala meziválečná fotbalová ekonomika a jestli bylo možné se kopáním do míče uživit. A řeč přišla i na prvorepublikové fotbalové chuligány.
Fotbal je v současnosti celospolečenským fenoménem. V jakém prostředí se ale odvíjely jeho počátky v českých zemích?
Zpočátku se mu věnovaly hlavně vyšší měšťanské vrstvy, nebo dokonce šlechta. V roce 1894 máme doklady o regulérní šlechtické jedenáctce. Tito aristokraté pilně trénovali pod vedením příslušníka rodu Fürstenberků. Z toho samozřejmě logicky vyplýval i tehdejší divácký profil. Přicházeli nebo velmi často i v kočárech přijížděli sledovat fotbalové zápasy rodinní příslušníci hráčů. Máme zprávy o tom, že na pražské Císařské louce stálo mnoho kočárů. Ty ale postupně mizely a v hledišti převládli pěší diváci. Nicméně určitá noblesa zůstávala dál. Vlastně až do první světové války. Z dochovaných fotografií víme, že mezi diváky – například na zápasech Sparty nebo Slavie – byli muži ve svátečním obleku a v cylindru. Takže šlo v první řadě o společenskou událost.
Kdy se z fotbalu začal stávat celospolečenský fenomén?
Kdybychom hledali nějaký mezník, byl by to rok 1918. Sociální zákonodárství počátku první republiky výrazně přispělo k tomu, že i širší vrstvy obyvatel měly najednou čas na to, aby se sportu vůbec mohly věnovat. Ať už aktivně jako hráči, nebo pasivně jako diváci.
Klíčový byl v tomto ohledu zákon o osmihodinové pracovní době, který pochází právě z roku 1918. I díky tomuto legislativnímu kroku u nás postupně vznikl fenomén víkendu, jak ho vnímáme dnes, protože v sobotu odpoledne už se skoro nikde nepracovalo, což zase přispívalo k tomu, že i široké vrstvy veřejnosti začaly ve sportu spatřovat náplň volného času. Pokud mluvíme o počátcích vrcholového fotbalu v tehdejším Československu, musíme zmínit ještě další mezník, a sice zavedení profesionalismu v roce 1925.
Jak se tahle proměna složení diváků promítla do atmosféry na zápasech?
Zpočátku se považovalo za slušné sledovat zápas v tichu a pouze při gólech zvolat „bravo“, podobně jako v divadle po výjimečném výkonu herce či zpěváka. Postupně ale samozřejmě mravy na stadionech hrubly. Souviselo to s celkovou demokratizací fotbalu. Například už před první světovou válkou, když se fotbal běžně hrál na pražských průmyslových předměstích anebo v jiných ryze průmyslových oblastech, jako bylo typicky Kladno, přítomní dělníci žádné „bravo“ nevolali a rozhodně nebyli celých devadesát minut zticha.
Co přesně se z tribun ozývalo? Máme o tom nějaké zprávy v tehdejším tisku?
Kvůli tehdejší silné autocenzuře dobového tisku dnes přesně nevíme, co lidé na rozhodčí nebo hráče volali. Ale obecně se v reportážích píše o těch nejhrubších nadávkách. A nezůstávalo jen u nadávek. Docházelo i k prvním diváckým násilnostem, a to dokonce hromadného charakteru. Máme například zdokumentovaný zápas z roku 1913 mezi SK Vysočany a SK Libeň. V hledišti se tehdy mělo podle zpráv poprat asi 300 diváků, přičemž nepokoje se z areálu hřiště následně přesunuly i do okolních ulic. Byla tam tehdy hlášena řada zraněných a jeden z hráčů skončil po napadení v nemocnici.
Dnešní nejlepší fotbalisty zná téměř každý, kdy se v českých zemích objevily první takové fotbalové celebrity?
Osobně v tomto vývoji rozlišuji mezi starším obdobím, které nazývám heroickým, a érou modernější. V heroickém období měl skoro každý klub nějakého svého lokálního hrdinu. V Praze to byl například legendární útočník Jenda Košek (hrál převážně za Slavii – pozn. red), o kterém se vyprávěly před první světovou válkou doslova neuvěřitelné příhody. Lidé líčili, jak svojí pověstnou tvrdou střelou přelomil břevno nebo že v jednom zápase nastřílel 13 gólů. Tehdejší fotbalový provoz byl ale ještě do značné míry lokálně nebo regionálně omezený, takže i tehdejší hvězdy měly spíše místní charakter. To se změnilo až po první světové válce. Nejdříve se tak děje asi v osobě sparťana Karla Kádi Peška a o něco později v osobě slávisty Františka Pláničky. Následně ve druhé polovině třicátých let přichází obrovská hvězda – slávista Josef Bican. Tehdy už nejlepší hráči byli opravdu všeobecně známí z různých obrázkových časopisů i z tehdejších filmových týdeníků, takže byli běžně na veřejnosti poznáváni.
Jak se to poznávání na veřejnosti projevovalo v každodenním životě?
Byli pronásledováni hlavně malými kluky, v dobovém tisku se například píše o případu, kdy do Piešťan přijel tehdejší populární rakouský fotbalový reprezentant Karl Zischek, celou cestu z vlakového nádraží až do lázeňského domu ho pronásledovali kluci, kteří ho žádali o podpis.
V dnešní době nejlepší fotbalisté vydělávají obrovské sumy peněz. Jak to bylo za první republiky?
Jak už jsem zmiňoval, fotbalový profesionalismus u nás byl oficiálně zaveden v roce 1925. I poté byla ale skutečných profesionálů jenom hrstka. Zavedení profesionalismu přecenilo možnosti klubů a výsledkem bylo, že dřívější pseudoamatérismus nahradil pseudoprofesionalismus. Fotbal byl i pro prvoligové hráče spíše přivýdělkem k jejich běžné práci. Základní fotbalové platy začínaly přibližně na dvou stovkách korun, průměrná mzda se tehdy přitom pohybovala okolo 800 korun. Nutno ale dodat, že fotbalisté pak měli i prémie za vyhrané utkání nebo třeba vstřelený gól. Ti lepší z nich tedy na průměrnou či nadprůměrnou mzdu svými fotbalovými příjmy dosáhli, ale představte si, že i v nejslavnějších dobách pražské Slavie, mluvím o první polovině třicátých let, měl v podstatě celý hráčský kádr vedle fotbalu i „civilní“ zaměstnání. Obecně platilo, že uživit se jen a pouze fotbalem bylo nesmírně složité.
Kteří hráči to dokázali?
Prvními skutečnými profesionály v plném slova smyslu byli většinou hráči, kteří k nám přišli ze zahraničí. Jako například nejlepší belgický fotbalista své doby Raymond Braine, který hrál za Spartu. Ani on ale neměl nijak horentní příjem, vydělával přibližně dvojnásobek průměrné mzdy. První, o kom se dá s jistotou říct, že vydělával na svou dobu opravdu velké peníze jen fotbalem, byl Josef Bican. Ten, jak známo, přišel z Vídně a dostával v Praze měsíčně v základu 5000 korun. Což byl plat, na který v té době dosáhl třeba jen špičkový univerzitní profesor nebo možná ministr tehdejší vlády.
Dnešní fotbalisté často účinkují v reklamách, bylo tomu tak i před druhou světovou válkou?
Bylo to čím dál běžnější. Za první republiky tento trend neustále sílil, a to nejen u profesionálních fotbalistů, ale co je velmi zajímavé, třeba i u hokejistů. To je pozoruhodný paradox, protože hokej byl u nás tehdy aspoň formálně ještě stále veden jako čistě amatérský sport. Asi vůbec nejvýraznější postavou a nejznámější tváří prvorepublikových reklam byl brankář František Plánička. Byl nesmírně populární a propagoval opravdu širokou paletu různých produktů – od klasických hodinek až třeba po tehdejší automobily. Konkrétně dělal reklamu na vůz Škoda Popular a asi nebude náhoda, že on sám přesně takové auto vlastnil.
Jak to tehdy na stadionech vypadalo s reklamou? Diváci jí asi nebyli tak zaplaveni jako dnes.
Když se podíváme na staré fotografie z tehdejších fotbalových hřišť a stadionů, vyskytují se tam jednotlivé reklamy spíše roztroušeně. Pamětníci popisují, že těsně před zápasem po dráze ještě procházeli mladí chlapci s reklamními návěštími, jak se tomu tehdy říkalo. Čili nosili nějaké jednoduché tabule, které propagovaly místní firmy. Z dnešního pohledu to byla až trošku naivní reklama.
Jak za první republiky fungovala fotbalová ekonomika? Jaké byly největší zdroje příjmů tehdejších klubů?
V podstatě panovala přesně opačná situace ve srovnání s tím, co vidíme dnes. V současnosti příjmy fotbalových klubů na nejvyšší úrovni tvoří především finanční prémie od evropské organizace UEFA, dále transfery a prodeje hráčů, televizní vysílací práva a obrovský korporátní sponzoring. Prodej vstupenek generuje přibližně desetinu celkových příjmů. Oproti tomu za první republiky zhruba 90 procent příjmů klubů tvořilo obyčejné vstupné a příjmy spojené přímo s konkrétním zápasem, jako byl například prodej občerstvení divákům na stadionu.
Martin Pelc
Studoval historii na univerzitách v Opavě a ve Würzburgu, působí na Slezské univerzitě v Opavě. Zabývá se dějinami měšťanské kultury 19. století a dějinami volného času, zejména dějinami sportu. Je autorem monografií Umění putovat o dějinách německé turistiky v českých zemích, Sport a česká společnost do roku 1939 o sportu v českém myšlení a napsal též knihu Na football! o fanouškovské kultuře v českých zemích do roku 1939.
Jak byla nastavena cenová politika lístků na pražských stadionech?
Nejlevnější lístky na prvoligové zápasy, například v Praze, stály tehdy šest korun na takzvané druhé místo k stání, které bylo logicky nejméně výhodné a nejméně pohodlné. Pak existovalo takzvané první místo k stání, to už se nacházelo na lepších místech a stálo osm korun. No a pak byla ta nejlepší místa na kryté tribuně a ta stála podle charakteru a atraktivity zápasu patnáct, dvacet, maximálně pětadvacet korun.
Byla cena vstupenky bariérou pro sociálně nejslabší vrstvy obyvatelstva?
Oněch šest nebo osm korun nám dnes zní jako směšná částka, když je ale vztáhneme k tehdejší průměrné mzdě, která byla kolem osmi set korun, je výsledek podobný jako dnes, kdy průměrný lístek na zápasy Sparty vyjde na 500 korun a průměrná mzda je kolem 52 tisíc korun. Pro běžného zaměstnance tedy vstupné na fotbal nepředstavovalo nic zásadně nedosažitelného. Zároveň si ale musíme uvědomit, že sociální nůžky mezi nejchudšími vrstvami a těmi bohatými byly za první republiky mnohem rozevřenější, než je tomu dnes. Ve společnosti byl mnohem větší podíl lidí, kteří si opravdu nemohli dovolit utratit peníze ani za úplně nejlevnější vstupenky na fotbal. A to jsou pak přesně ti lidé, kteří sledovali zápasy slavných klubů oněmi pověstnými dírami v plotě nebo z korun stromů stojících u stadionu.
Ve své knize Na football! jste dokonce psal, že za velké hospodářské krize dostávali lidé bez práce od klubů lístky zdarma.
Přesně tak. Byly tehdy zaváděny lístky zdarma pro nezaměstnané. Takových vstupenek bylo sice v celkovém objemu poměrně málo, něco kolem stovky, dvou set, ale alespoň tímto způsobem se fotbalové kluby snažily navenek prezentovat sociální solidaritu se svými chudšími fanoušky.
Jakou roli sehrál tisk a o něco později rozhlas při proměně fotbalu v masovou podívanou?
Mezi sportem obecně a fotbalem zvláště a tehdejším tiskem existovala poměrně brzy silná symbióza. Zhruba od přelomu 19. a 20. století se už etabluje samostatná sportovní rubrika v hlavních českých denících. Přítomnost sportovního zpravodajství sílí i v tehdejších časopisech společenských a obrázkových.
Vzájemné prorůstání veřejného života a sportu ještě zesílilo za první republiky, která se velmi ráda navenek prezentovala jako mladý, životaschopný a dynamický stát, a ve sportu lidé tehdy spatřovali jakési zhmotnění „doby“, zhmotnění státní vitality. Souviselo to samozřejmě i s celkovým uvolněním životního stylu v celé Evropě po první světové válce. Tehdy se sport začal prosazovat i na privilegované poslední stránce vydání v novinách. Podobně rychle se prosadil i v rozhlase. Už pouhé dva roky po zahájení pravidelného rozhlasového vysílání v roce 1923 se začalo s přímými přenosy ze sportovních utkání. Patřily prý mezi nejposlouchanější pořady tehdejšího rozhlasového vysílání.
Jak Československo prožívalo mistrovství světa ve fotbale v roce 1934, na kterém se národní tým dostal až do finále, kde podlehl Itálii?
Šlo o vůbec první mistrovství světa ve fotbale, kterého se československé reprezentační mužstvo zúčastnilo. Čtyři roky předtím se totiž historicky první světový šampionát odehrál v Uruguayi, kam z Evropy zavítalo jen velmi málo mužstev, a to z čistě ekonomických důvodů, kvůli nákladnosti daleké cesty lodí. Pozornost, která byla u nás věnována mistrovství světa v Itálii 1934, byla tedy umocněna už tím, že šlo o premiérovou československou účast. A v tehdejší atmosféře bylo něco, co bych dnes s odstupem srovnal třeba s hokejovým Naganem v roce 1998.
Jak to myslíte?
Turnaji v Naganu tehdy přece předcházel velmi neslavný Světový pohár, na kterém česká hokejová reprezentace propadla. Hokejistům tedy před Naganem nikdo moc nevěřil. Stejně tak i před mistrovstvím světa v Itálii v roce 1934 se u nás v tisku otevřeně psalo, že Čechoslováci rozhodně nejsou v dobré formě, že od nich veřejnost nemá mít přílišná očekávání a že celá nominace hráčů je zvláštní a špatná. Teprve těsně před samotným mistrovstvím hráči jasně naznačili, že to s tou špatnou formou asi nebude tak hrozné, když v přípravě porazili silnou Anglii 2:1.
Pak se celonárodní napětí stupňovalo s tím, jak národní tým nečekaně úspěšně procházel turnajem dál a dál, až do památného finále. Svou roli hrál i fakt, že všechny československé zápasy z mistrovství přenášel v přímém přenosu rozhlas. U mikrofonu seděl vynikající reportér Josef Laufer, který dokázal svým hlasem naprosto dokonale vtáhnout posluchače do děje a strhnout jejich pozornost.
Když bylo finále v Naganu, Česko bylo přilepené k televizním obrazovkám. Přitáhlo fotbalové finále v Římě podobnou pozornost?
V tisku se psalo, že to byla vůbec první sportovní událost, kterou reálně sledovala celá republika. Tím je myšlena nejen celá republika geograficky, ale hlavně sociálně, genderově a věkově. Sledovali ji všichni, od malých kluků až po staré babičky někde na východním Slovensku. Z té doby existují úžasné fotky, kde na ulicích opravdu stojí velmi pestrá sociální, genderová i věková paleta posluchačů a napjatě poslouchají z amplionu v přímém přenosu rozhlasovou reportáž z finálového zápasu.
Související
A co německá menšina v Československu, fandila našemu národnímu týmu také? Třeba v semifinále, ve kterém jsme hráli s Německem?
No, tam asi byli lidé zpočátku nacionálně rozpolcení, ale možná překvapivě psaly tehdy i německé noviny u nás o československé reprezentaci jako o „našem mužstvu“. Brali zkrátka československou reprezentaci v ten moment za svou, přestože v základní sestavě tehdy žádný etnický Němec nebyl. Několik hráčů v kádru ale bylo ze smíšených manželství.
Mimochodem, dnes je běžné, že fanoušci cestují na zápasy reprezentace do zahraničí. Vyjížděli ale českoslovenští fanoušci už na toto mistrovství světa?
Ano, dá se říct, že i ve velkém, na tehdejší poměry určitě. Byla tady už z dřívějška určitá tradice výjezdů na zahraniční utkání, která byla spojená hlavně se zápasy Středoevropského poháru. Ten byl do určité míry předchůdcem dnešní Ligy mistrů. Šlo o mezinárodní klubovou soutěž hranou pravidelně od roku 1927 a v jejím rámci československé kluby na venkovní zápasy běžně doprovázely i stovky věrných fanoušků.
A kolik jich tedy odjelo na finále v roce 1934 do Říma?
Nevíme sice úplně přesně, kolik fanoušků sledovalo úvodní zápasy, ale uvádí se, že na samotné finálové utkání odjelo z Československa až 2000 fandů. Jeli tam organizovanými autokary, speciálními vlaky nebo po své ose auty.
Jak kvalitní byl československý prvorepublikový fotbal v porovnání se světem?
Má se za to, že Československo, Rakousko, Maďarsko a Itálie měly v té době v rámci evropského kontinentu nejkvalitnější mužstva. Samozřejmě mimo britské ostrovy, hlavně mimo samotnou Anglii, která stála tak trochu mimo evropské fotbalové dění. Proto také Středoevropskému poháru po celou dobu suverénně dominovaly právě tyto čtyři jmenované státy.
Odcházeli tehdy naši nejlepší hráči do zahraničí za lepším výdělkem, jako je to běžné dnes?
V této oblasti ještě stále čekáme na hlubší historický výzkum. Víme, že největší kolonie našich fotbalových krajánků byla v té době ve Francii. Jenže tam tehdy neodcházeli ti úplně nejlepší hráči z ligy. Naopak, realita byla taková, že pražská Sparta a Slavia dokázaly samy finančně přilákat reprezentanty z okolních středoevropských zemí nebo třeba, jak jsem říkal, v případě Raymonda Brainea, dokonce až z Belgie. Z toho se dá usuzovat, že Sparta a Slavia na tom v té době finančně nebyly vůbec špatně.
Souviselo to samozřejmě velmi úzce s celkovou hospodářskou situací meziválečného Československa. Ta sice nebyla tak skvělá, jak se někdy uvádí, ale ve srovnání s krizí zmítaným Rakouskem, potažmo Maďarskem, byla pořád poměrně dobrá a stabilní. Československo bylo v té době nejen lukrativním místem pro fotbalisty, ale bylo obecně i velmi přívětivým místem k životu, kde byla dobrá životní úroveň.
