„Kdybyste sem přijeli v dobách SSSR, dál než za bránu byste se nedostali. A pokud ano, tak by vás hned zastřelili,“ vypráví audioprůvodce, zatímco projíždím okolo rozpadlého cihlového domu bez oken. Dnes už brána ani plot nestojí a jak pěšky, tak autem se sem dá pohodlně projet.
Cesta vede do hlubokých lesů v severovýchodním Lotyšsku poblíž města Alūksne nedaleko ruských a estonských hranic. Právě tady se na přelomu 50. a 60. let sovětské velení rozhodlo vybudovat tajnou základnu Zeltiņi se zbraněmi děsivé síly.
„Nacházíme se na bývalé raketové základně v Zeltiņi. Byly zde umístěny čtyři jaderné rakety. Základna začala fungovat v roce 1961 a armáda ji opustila mezi lety 1989 až 1991,“ vysvětluje lidská průvodkyně Gunita Paleja během prohlídky areálu, který se rozkládá na ploše zhruba tří set hektarů.
Hangáry bez hlavic
Návštěvníci dnes v lesním porostu procházejí mimo jiné kolem dvou masivních betonových hangárů, kde Sověti skladovali jaderné hlavice. Rakety měly dolet přibližně 2200 kilometrů. Na otázku, zda byly určeny pro cíle v západní Evropě, průvodkyně bez váhání odpovídá: „Ano.“
Odchod sovětské armády na přelomu 80. a 90. let probíhal postupně v návaznosti na odzbrojovací smlouvy mezi Washingtonem a Moskvou o likvidaci raket středního doletu (INF). „V roce 1991 už tu z raketové základny nezůstalo nic. Celý proces sledovala mezinárodní komise,“ říká Paleja. Teprve v té době se veřejnost dozvěděla, co se v lesích celá desetiletí skrývalo.
Místní obyvatelé totiž žili v nevědomosti. „Lidé věděli, že je tu vojenský objekt. Mysleli si ale, že jde o běžnou základnu. O jaderných raketách nevěděli, to bylo tajné,“ vzpomíná průvodkyně.
Na základně sloužilo zhruba 300 vojáků a důstojníků. Místní obyvatelé však mezi nimi chyběli. „Sem byli posíláni vojáci z Kavkazu, z Ruska, z Ukrajiny a dalších částí Sovětského svazu. Lotyši tu nesloužili,“ doplňuje Paleja.
Základna Zeltiņi byla součástí 30. raketového pluku, který měl tři diviziony. Další se nacházel ve Strautiņi a třetí u Gulbene. „V Gulbene byly rakety umístěné v šachtách hlubokých 32 metrů. Také tam byly čtyři,“ popisuje průvodkyně.
Zbraně z kubánské krize
Na otázku, jakou sílu zdejší zbraně měly, odpovídá bez okolků: „Pokud by byly odpáleny, dokázaly by zničit celé území. Tam, kam by raketa dopadla, by v okruhu deseti kilometrů zůstala jen pustina.“
V Zeltiņi stály balistické rakety středního doletu R-12 Dvina (v kódovém označení NATO SS-4 Sandal). Šlo o stejný typ zbraní na kapalné palivo, jaký v říjnu 1962 během karibské krize na Kubě přivedl svět na pokraj jaderného střetu. Každá z nich nesla termonukleární hlavici o síle jedné až 2,3 megatuny TNT. Pro srovnání: bomba svržená na Hirošimu měla sílu kolem 15 kilotun.
V areálu byla vybudována čtyři povrchová odpalovací stanoviště. Rakety byly uskladněny v hangárech a v případě poplachu by je tahače vyvezly na zpevněné betonové plochy, kde by došlo k jejich natankování a vztyčení k odpalu.
Dřevěné uhlí a kamenný Lenin
Po rozpadu Sovětského svazu a obnovení lotyšské nezávislosti se řešilo, jak s opuštěným areálem naložit. Zatímco řada podobných objektů v postsovětském prostoru skončila v ruinách, v Zeltiņi našly stavby nové uplatnění. Část prostor využívá lotyšská armáda a dobrovolnická Zemessardze, další část si pronajali podnikatelé.
„Podnik funguje už více než 25 let a dává práci místním lidem. Využívá bývalé hangáry a svou produkci vyváží i do zahraničí,“ říká průvodkyně k továrně na dřevěné uhlí.
Nejvýraznějším symbolem proměny základny je však třímetrová žulová hlava Vladimira Iljiče Lenina, která dnes stojí přímo na jedné z bývalých odpalovacích ploch. Původně stála na centrálním náměstí v Alūksne. Po pádu režimu ji sice z města odstranili, neskončila však v drtičce – převezli ji právě sem, kde tvoří jeden z posledních veřejně přístupných monumentů zakladatele SSSR v Lotyšsku.
Areál je dnes přístupný turistům, projet se dá samostatně s audioprůvodcem i v doprovodu místních. „Jezdí sem školy, pracovní kolektivy i rodiny. Jsou to velmi různí lidé. Historie je zajímá. Nejde o politiku, ale o poznání minulosti,“ uzavírá Gunita Paleja.
Mohlo by vás zajímat: Lotyšský diskoděda má ve městečku Dundaga na severozápadě muzeum běžných věcí. Celou reportáž z místa si přečtěte zde
Zdroj: autorský text