Když odjel mladý Bohuslav Martinů coby nadějný český skladatel studovat do Paříže, nasával tamní atmosféru centra evropské kultury plnými doušky. S oblibou navštěvoval jak takzvaně vysoké umění, tak tamní pouliční produkce – koncerty v ulicích, jarmareční představení i cirkus. Ostatně právě v cirkuse Medrano se roku 1926 seznámil se svou budoucí ženou Charlotte.
Skladatel brzy zatoužil složit dílo ve stylu středověkých jarmarečních her, oproštěné od operního patosu.
Tato estetika, oslavující hravost života, zároveň ve stejnou dobu inspirovala mnohé české literáty píšící v duchu poetismu v čele s Vítězslavem Nezvalem.
Když jej v Paříži roku 1933 básník navštívil, získal v něm Martinů téměř dokonalého libretistu pro svůj záměr. Společně vybrali jako námět nizozemskou legendu Mariken van Nieumeghen z konce 15. století.
Kavárenská spolupráce skončila fiaskem
Dvojice umělců se scházela v kavárnách, popíjela a vršila jeden nápad na druhý, až společně za tři dny dokončila celou první skicu Mariken. Martinů byl nadšen. Text sršel Nezvalovou poetistickou hravostí a hříčkami.
Pak ale Nezval odjel zpět do Československa a přišel zádrhel. Projevila se básníkova pověstná nespolehlivost. I přes opakované urgence skladatele už nenapsal z Mariken ani čárku. Martinů, který byl zvyklý pracovat rychle a soustavně, se rozzlobil a s Nezvalem ztratil trpělivost.
Začal proto hledat nového autora, a ačkoli plánoval operu zkomponovat na český text, nakonec narychlo oslovil francouzského katolického autora Henriho Ghéona, kterého s ním pojil zájem o středověké divadlo. Ten naopak výborně naplnil jeho duchovní představu o díle a na rozdíl od Nezvala text dodal v rychlém sledu.
Martinů tak vytvořil dílo na francouzský text spojující recitaci vypravěče, zpěv a balet. Ústřední postavy Mariken a Ďábla měla tvořit dvojice představitelů zpěvák–tanečník. Na premiéru díla ovšem nikdy nedošlo. Skladatel se totiž nakonec rozhodl hru zařadit do svého plánovaného operního cyklu Hry o Marii, pro nějž objednal překlad do češtiny u Viléma Závady – part pak výrazně proškrtal, orchestr naopak rozšířil a melodiku přizpůsobil české prozódii.
Česká premiéra po 93 letech
Právě tady tak osud opery Mariken z Nimégue končí – původní verze zůstala nikdy neprovedena a skončila v hudebním archivu v Basileji, kde ji až v 60. letech objevil belgický muzikolog Harry Halbreich. Na svou premiéru si ale musela ještě počkat, a to více než 90 let.
Prvního uvedení se dočkala až loni na americkém Bard Music Festivalu v New Yorku, tedy po 92 letech od dokončení díla. Nicméně až letos ale mohli původní Mariken z Nimégue slyšet posluchači poprvé i v Česku, a to na závěrečném koncertu Symfonického orchestru hlavního města FOK v Obecním domě a následně v pátek 19. června na festivalu Smetanova Litomyšl.
Šéfdirigent Pražských symfoniků jej nastudoval v koncertní verzi se Simonou Šaturovou jako Mariken a Jiřím Brücklerem coby Ďáblem. Pro recitaci francouzského textu vybral Netopil osvědčeného interpreta – Vladimíra Polívku. Syn Chantal Poullainové a Bolka Polívky byl pro něj jasnou volbou.
„Vladimír se narodil v Ženevě a francouzština je jeho druhým jazykem, proto jsem neváhal oslovit jeho. Jsem moc rád, že můžeme dílo uvést v originálním jazyce s českým hercem,“ doplnil Netopil.
„Je tam všechno“
Příběh vypráví o dívce, která se cestou z trhu ztratí v lese a prosí o pomoc – zprvu Boha a Pannu Marii, a nakonec v zoufalství také ďábla, který je ovšem rychlejší. Poté, co spolu sedm let rozdmýchávají různé lidské neřesti, navštíví Mariken pouliční představení o Maškoronovi, které ji přiměje opustit hříšný život, znovu se obrátit k Bohu a nalézt odpuštění a spásu.
„V té roli je všechno, je tam naivní dívka, je tam kurtizána, a úplně jiná je Mariken i na samém konci. Pointu bych nerada prozradila, abyste nepřišli o ten efekt,“ zavtipkovala představitelka hlavní role, operní pěvkyně Simona Šaturová. Na samém konci se totiž divák dozví, že to všechno možná bylo úplně jinak.
Sopranistka vdechla Mariken něžnost i závažnost, nechyběla jí emoční hloubka a její hlas se nádvořím litomyšlského zámku krásně nesl i ve spodních polohách. Jiří Brückler předvedl charismatického a podmanivého Ďábla, jak hlasově, tak výrazem. A strhující byla i procítěná francouzská recitace Vladimíra Polívky.
Ústřední trojici doplnila Bella Adamova jako Panna Maria, Daniel Matoušek jako Maškaron a Pavel Šving v roli Ježíše. Sborový part zpíval Pražský filharmonický sbor.
Uvedení na festivalu bylo mimořádně povedené a sklidilo ovace vestoje, dost možná se tak na pódium brzy vrátí. A třeba nejen na to české. „Bohuslav Martinů ve světě stále ještě tak trochu čeká na objevení a docenění. Třeba by právě toto dílo mohlo být branou k němu,“ podotkl Netopil.
Dirigent také připustil, že by si dovedl představit do budoucna koncertní verzi doplnit ještě tancem. „Pohybová rovina je v této opeře velmi akcentovaná, zvláště v Marikenině tanci s Ďáblem – to je myslím element, který by tam mohl být a který by mohl zdůraznit tuto ďábelskou složku,“ dodal.
