Vojenský expert Jurij Fjodorov, který žije v Praze, v roce 2023 napsal knihu s názvem Ukrajinská fronta třetí světové války. Od té doby začalo několik dalších konfliktů. Írán má „problémy“ s USA a Izraelem, drony nyní létají směrem k Rumunsku, Pobaltí a Finsku. Je podle vás ukrajinská fronta součástí třetí světové války?
Víte, pokud mám mluvit jako historik – celý život se zabývám vojenskou historií, mám doktorát z druhé světové války, konkrétně z okupace v letech 1941–1944, což bylo téma mé disertační práce. To, že probíhá třetí světová válka, můžeme konstatovat až poté, co dojde k určitým událostem, podobným například těm z 1. září 1939.
Teprve s odstupem času říkáme, že válka začala 1. září 1939. Totéž asi platí i v našem případě. Všechny události, které tomu předcházely, mohou být – podle analogií s předchozími válkami – jakýmisi předzvěstmi, určitými lokálními konflikty, které válku přibližovaly. A pak historici pravděpodobně řeknou, že válka přece jen začala 24. února 2022. Ale to řekneme až později.
To, že se svět nachází v globální krizi, je jednoznačné. Došlo ke globálnímu střetu dvou velkých systémů. Jsou to systémy liberální demokracie a systémy totalitních států, kde si Rusko kolem sebe vytvořilo blok zahrnující Írán, Severní Koreu, Čínu, Venezuelu a některé africké despotie. Na druhé straně stojí evropská liberální demokracie a krize, kterou Evropa prokazuje – krize odrážející vnitřní stav USA a konflikt mezi nimi.
To vše Putina jen podněcuje. Putin v roce 2014 udělal jednu strašnou věc: Otevřel Pandořinu skříňku. Porušil globální pravidla stanovená v Postupimi v roce 1945 a dal najevo, že pravidla lze porušovat. Kdo na tuto zprávu zareaguje jako další?
Může to být Indie s Pákistánem, Izrael s arabským světem. Nevím, jaké vážné konflikty mohou vzniknout tam, kde to ani nečekáme – například Jižní Korea, Severní Korea, Čína, Tchaj-wan.
Včera jsem mluvil s jedním mladíkem z Turecka, který zmínil možný konflikt s Kurdy.
Ta křehká rovnováha, kdy například OSN mohla zasáhnout hned na začátku a konflikt uhasit jako velká hasičská cisterna, je pryč. Nyní situace přerostla do fáze, jako je ukrajinsko-ruský konflikt, kde panuje nenávist na úrovni rodin, etnik i institucí.
Vidíme, že OSN přestala fungovat. Existence civilizace bude přepsána, ale nikdo vám teď jednoznačně neřekne, že už probíhá třetí světová válka. Jsme na jejím prahu a záleží na tom, zda ty dveře vykopneme, nebo je neotevřeme.
Říkal jste mi, že jste si byl jistý, že válka přijde. Západní svět – a upřímně ani já – tomu moc nevěřil, vypadalo to jako blufování. Jak jste k tomu dospěl?
Podívejte, zaprvé to byly okolnosti a fakta, která byla na první pohled zřejmá. Celé Rusko stálo u našich hranic. Když se tam soustředí takové množství vojsk, přivezou se polní nemocnice a rozvinou se tábory, je to velmi nákladné a nikdo by to nedělal jen tak.
K čemu by sloužil takový bluf? Krym je již anektován. Připojili jste Doněck a Luhansk. Co ještě chtějí? Aby se Zelenskyj vyděsil a utekl? Nebo aby Ukrajinci přepracovali ústavu a povolili ruštinu ve všech školách?
Kvůli tomu se nepřivádí tolik vojsk. Provokace v tzv. DNR (Doněcká národní republika – pozn. red.) a další signály byly viditelné. Navíc panovalo přesvědčení, že Rusko neumí žít v míru; neustále potřebuje agresivní válku a my jsme byli nejpravděpodobnějším cílem. Bez Ukrajiny nemůže ruské impérium existovat – Ukrajina je pro ně hlavním zdrojem obživy i průmyslu.
Putin věřil, že budeme snadnou kořistí a Kyjev dobudou za tři dny. Tyto faktory mě přesvědčily, že válka je nevyhnutelná. Připravil jsem si zásoby vody, benzínu, zbraní a alkoholu jako platidla, a proto jsem mohl vyjet z domu už 20 minut po začátku.
Kdy jste se o tom dozvěděl?
Dozvěděl jsem se to, když kolem začaly vybuchovat bomby a dopadat rakety. Na Twitteru jsem už v noci 23. února viděl, že vzlétla letadla, a pochopil jsem, že začal problém.
Už jste mluvil o impériu a rusifikaci. To, co teď vidím v Oděse, je také proces derusifikace. Jak to tady probíhá? Viděl jsem, že zmizely některé sochy a památníky.
Oděsa není čistě ruské ani ukrajinské město, je multinárodní, bylo to kulturní centrum říše. Proces změny začal už v roce 2015 po podpisu zákona o dekomunizaci Petrem Porošenkem. Ten zákon byl zpočátku rozporuplný, protože obsahoval výjimky pro ty, kteří bojovali proti nacismu, což chránilo postavy jako je maršál Malinovskij.
V roce 2023 však Zelenskyj podepsal zákon o derusifikaci a deimperializaci, který je mnohem přísnější.
Tento proces se však nezrychlil jen legislativně, ale hlavně v lidech. Rodiny, které musí denně utíkat do krytů, pociťují k ruským symbolům averzi. Proto byla odstraněna socha Kateřiny Veliké a přejmenována Puškinská ulice. I když byl Puškin ve srovnání s Dostojevským „menší“ imperialista, v této situaci nelze dělat kompromisy. Ruský voják na naší zemi je okupant, ať už je to kdokoli. Nemáme čas rozebírat Puškina, když na nás padají rakety Iskander, Onyx nebo Kalibr.
V poslední dny jsem naštěstí rakety neslyšel, ale drony ano.
Měl jste štěstí. Poslední týdny sestřelujeme rakety neustále. Máme velmi dobrou protivzdušnou obranu. V ruských útocích není logika – útočí na civilní cíle, jako jsou obytné domy v Oděse, Kyjevě či Charkově. Přešli jsme do fáze totální války. Ničí vše jen kvůli teroru, aby vyvolali hysterii.
Rusové ale nechápou, že Ukrajinci jsou trpělivý národ s hlubokou traumatickou pamětí na tři hladomory ve 20. století. Vystrašit nás blokádou nebo hladem je nemožné, i když žít v tom je nesmírně těžké, zejména pro ženy a děti. Nervový systém národa je po letech války unavený.
Jak s tím teď osobně bojujete?
Já teď sloužím u námořnictva. Z mentálního hlediska je receptem žít jeden den. Nemít plány na zítřek, netrápit se tím, co nestihneš. Když den uplyne a jsi naživu, je to skvělá zpráva.
Člověk si postupně zvyká na všechno – na zprávy o bití studentů, na první mrtvé na Majdanu, i na masakry jako v Buče. Váš nervový systém se adaptuje, jinak byste zemřeli na stres už první den.
Trochu jsem čekal, že lidé budou nervózní, ale všichni se usmívají, koupou se u moře, a úplně v klidu pijí kávu a pivo.
Píšu disertační práci na téma strategie přežití obyvatelstva během okupace Oděsy v letech 1941–1944. Dříve mě zajímaly kalibry děl a strategie, ale pak jsem pochopil, že důležitější je, jak se obyčejný člověk vyrovnává s každodenním životem.
Člověk si musí zorganizovat běžný život i ve válce. Když jsem o tom přednášel, lidé se ptali, co dělat, až přijdou Rusové. Říkal jsem jim: „Pravděpodobně půjdete druhý den do práce, akorát v tramvaji uvidíte místo ukrajinské vlajky ruskou kokardu.“ Člověk si zvykne na všechno.
Než jsme začali rozhovor, vyprávěl jste mi, že jste sbíral mrtvé Rusy. Jak jste se k tomu dostal?
Byla to dobrovolnická práce. Někdo to dělat musel. Rozhodně jsem o tom jako dítě nesnil, je to vizuálně strašná práce s rozloženými těly. Dělali jsme to proto, abychom výměnou za ně mohli přivézt naše padlé domů. Byl to křesťanský přístup k mrtvým, bez cynismu. Identifikovali jsme je a předávali druhé straně.
Nejhorší byl ten specifický zápach. Kdysi jsem byl hasičem a vytahoval ohořelá těla, takže jsem věděl, co mě čeká. Můj kamarád parfémář mi vyvinul speciální, velmi silnou vůni, kterou jsem si stříkal na filtr respirátoru. Byla to tekutina tmavá jako espresso, která v přírodě neexistuje, aby mi v budoucnu nic nepřipomínala. Dodnes ale ten zápach poznám a vím, že tam leží někdo, kdo už není živý.
To znamená, že to už teď neděláte?
Teď už ne. Dělali jsme to na začátku války při osvobozování Chersonské oblasti. Teď už nejsou nově osvobozená území a já jsem narukoval do armády. Dobrovolnictví už nebylo tak efektivní, stát a armáda už většinu problémů vyřešily. Šel jsem jako dobrovolník k námořnictvu a teď jsem poddůstojník. O své konkrétní práci na moři však mluvit nebudu.
