Díval se, jak z těla jeho spolubojovníka pomalu odchází život. Muže, se kterým sdílel téměř celý rok peklo ukryté několik metrů pod zemí. Společně přežívali v úzkém zákopu, odráželi ruské útoky, hledali jídlo mezi mrtvými, hádali se, smáli se a doufali, že se jednou vrátí domů.
Střepina přeťala jeho kamarádovi tepnu v noze. Krynyckyj ho vtáhl zpátky do úkrytu, rozřízl kalhoty, nasadil škrtidlo a snažil se zastavit krvácení. Marně. „Ráno ještě spolu žertujete,“ vzpomíná, „a večer už se otevírá nebeská brána.“ Tělo svého přítele musel o několik dní později nechat na místě. Rusové se přibližovali a velení vydalo rozkaz pozici opustit.
Válka, která vojáky zahnala pod zem
Příběh dvaačtyřicetiletého Ukrajince ukazuje, jak zásadně změnily válku drony. Masivní útoky tanků nebo stovek vojáků jsou dnes na mnoha úsecích fronty minulostí. Každý větší pohyb okamžitě odhalí bezpilotní letouny a promění jej v cíl. Bojiště se proto rozpadlo na desítky malých izolovaných postavení rozesetých v takzvané „zóně smrti“, kde přežívají dvojice nebo trojice vojáků často celé měsíce bez možnosti vystřídání.
Právě v jednom takovém úkrytu poblíž města Časiv Jar strávil Krynyckyj od dubna 2025 do konce března 2026 celkem 346 dní. Jejich podzemní úkryt měl přibližně tři krát čtyři metry. Čím hlouběji kopali, tím větší měli šanci přežít. Sám později říkal, že nevěděl, jestli jde ještě o kryt, nebo už o vlastní hrob.
Ještě nedávno choval králíky
Krynyckyj přitom před válkou pracoval v zemědělství a ve stavebnictví. Po vážném úrazu strávil měsíc v kómatu a poté se živil chovem králíků. Na konci roku 2024 ho mobilizovali. Absolvoval zrychlený výcvik a zamířil k 24. samostatné mechanizované brigádě na doněckou frontu.
Jejich zákop několikrát zasáhly drony a pokaždé jej museli znovu vykopat. Jeden z vojáků padl hned v prvních týdnech. Krynyckyj utrpěl otřes mozku a dočasně přišel o sluch. Ani to ale neznamenalo konec služby.
Ruské útoky přicházely po malých skupinách. Dva nebo tři vojáci se snažili nepozorovaně přiblížit k ukrajinským pozicím. Někdy se dostali až na vzdálenost dvaceti metrů.
Krynyckyj říká, že během svého nasazení zabil třiadvacet ruských vojáků. Jednoho z prvních si pamatuje dodnes. Byl zraněný granátem a předstíral, že se vzdává. Ve chvíli, kdy se Krynyckyj přiblížil, na něj namířil pušku. „Tak jsem zareagoval,“ říká stručně. „Přestal na mě mířit.“
Jídlo i cigarety hledal mezi mrtvými
Jejich největším nepřítelem ale nebyla jen střelba. Kvůli dronům se zásobovací lety často několik dní vůbec nedostaly k jejich pozici. Někdy čekali na jídlo tři nebo čtyři dny. Aby přežili, sbírali potraviny, cigarety i další vybavení u padlých ruských vojáků. Ve videích, která si během služby natáčel na mobilní telefon, ukazuje krabičky cigaret různých značek. „Sbírám je jako nějaký nerd známky,“ směje se.
Po smrti spolubojovníka dostal rozkaz opustit pozici. Ještě téměř tři týdny se skrýval s dalšími pěšáky, než se vyčerpaný vydal na riskantní cestu do bezpečí vzdáleného asi 25 kilometrů. Domů se vrátil téměř po roce stráveném pod zemí.
Hrdina Ukrajiny, co se nezbláznil
V květnu mu prezident Volodymyr Zelenskyj předal titul Hrdina Ukrajiny za osobní statečnost. Vyznamenání ale podle lidí, kteří s vojáky pracují, nedokáže zahladit následky podobných zkušeností. „Člověka to může úplně zničit,“ říká Andrij Derun z ukrajinské organizace Come Back Alive. Krynyckyj to potvrzuje. „Mnoho kluků se z toho zbláznilo.“
Smysl svého nasazení začal znovu nacházet až při návštěvách škol poblíž rodného domova. Když dětem vyprávěl, co na frontě prožil, uvědomil si, proč vydržel téměř rok v díře, kterou sám nazýval hrobem. „Právě tam jsem pochopil, že to nebylo zbytečné. Bránil jsem naši zemi i tyhle děti, aby mohly chodit do školy a dívat se na čistou oblohu,“ uzavírá.
