Z pohledu Maďarska a maďarského lidu nese odkaz roku 1956 stejné poselství jako pražské jaro roku 1968 pro Česko a český národ: svoboda není samozřejmostí a ne všude je automatickým právem. Nezávislost je nejdůležitějším základním kamenem národního sebeurčení, za který naše národy musely tvrdě bojovat.
Je zajímavé sledovat, jak moc se utlačovatelé vždy bojí svobody. V reakci na události v Budapešti z 23. října 1956 komunistické vedení Československa okamžitě přešlo do režimu paniky.
Drastickými opatřeními zpřísnilo život vlastních občanů: armádu uvedlo do plné bojové pohotovosti, k hlavním pražským veřejným institucím vyslalo tanky a tvrdě zakročilo proti každému, kdo projevil byť sebemenší známku sympatie s Maďarskem.
Československé stranické vedení dokonce dvakrát nabídlo Moskvě, že pomůže maďarské povstání potlačit vojenskou silou.
Tajemník strany a maďarský premiér János Kádár, sovětskými tanky dosazený k moci v roce 1956, pak nezůstal svým soudruhům nic dlužen a v roce 1968 vyslal v rámci Varšavské smlouvy více než 11 tisíc vojáků, aby potlačili Pražské jaro.
Povstání bylo krvavě potlačeno
Maďaři chtěli získat zpět své sebeurčení se zbraní v ruce, Češi prostřednictvím reforem a vyjednávání. Sovětský svaz však ani v jednom případě ze svého sevření nepovolil a obě povstání potlačil.
Po krvavém potlačení maďarského povstání a pražského jara však lživá maska socialismu definitivně padla. Po celém světě začalo být stále většímu počtu lidí jasné, že vše, co se pod touto ideologií hlásá, má daleko k tomu, co se v jejím jménu koná.
Vždyť jak je možné poslat tanky proti pokojným demonstrantům ve jménu ideje, která hlásá sociální spravedlnost, rovnost mezi národy, jednotu a mír, jakož i osvobození od útlaku?
Jak je možné tisíce lidí uvěznit, vyhnat z vlasti nebo je donutit k mlčení a autocenzuře jen kvůli jejich názorům? Jak je možné vydírat lidi, aby donášeli státní bezpečnosti na své rodinné příslušníky a přátele?
Související
Systém začal ochabovat
Následně se středoevropský socialismus vydal na cestu ochabování. Ztratil svou společenskou legitimitu poté, co se jedinou odpovědí moci na touhu po národním sebeurčení staly represe.
Lidé v Československu i v Maďarsku pohlíželi na státostranu a její politiky cynicky; považovali je za pokrytce a nevěřili jim. Do úplného rozpadu systému zbývalo ještě mnoho let, ale proces již v té době nebylo možné zastavit.
V roce 1989 pak nastalo nevyhnutelné, začal kolaps východního bloku. Středoevropské národy získávaly jeden po druhém zpět svou svobodu.
Pouhé získání nezávislosti však nestačilo. Byli jsme si vědomi toho, že naše svoboda se stane stabilní a nezpochybnitelnou pouze tehdy, pokud budeme hledat cestu k Západu, k němuž jsme kulturně i duchovně vždy patřili.
Nechtěli jsme se integrovat jako pouzí příjemci výhod nebo podřízení, nýbrž jako rovnocenní partneři: se záměrem, aby Evropa sílila s námi a my sílili s Evropou.
Cílem nebylo nic menšího než jako členové Evropské unie konečně sjednotit uměle rozdělený kontinent, institucionálně se ukotvit v západním kulturním okruhu a společně budovat takové demokratické obranné a hospodářské spojenectví, které zaručí, že se tragédie minulosti nebudou nikdy opakovat a naši svobodu již nikdo nezpochybní.
Společná cesta
Maďarsko a Česko kráčely po této cestě společně, pomáhaly si a podporovaly se, v případě potřeby se navzájem radily, jak se na čestné sousedy sluší.
Historie nám v minulosti zasadila mnoho ran, dokonce jsme se dostali i do vzájemných konfrontací. Během této cesty jsme se však naučili mluvit o svých historických bolestech a vynést na povrch hluboko zakořeněná citlivá místa minulosti.
Rozpoznali jsme, že upřímný dialog mezi národy je jediným lékem na staré křivdy, a přijali jsme, že ne každý uzel, svazující nitě našeho osudu, lze rozplést najednou, ale k sobě se musíme obracet s porozuměním.
Dnes, kdy jako občané svobodného a suverénního Maďarska a České republiky můžeme žít v míru a bezpečí, fakticky naplňujeme poslední vůli mučedníků a hrdinů let 1956 a 1968.
Tato současnost však není pouhým dědictvím, nýbrž zároveň nepromlčitelnou povinností. Nesmíme zapomínat: udržet svobodu a bránit ji den co den je historickou odpovědností, kterou zde
ve střední Evropě sdílíme společně.
Autor je chargé d’affaires a.i., zástupce velvyslance na Velvyslanectví Maďarska v Praze.