Matej Rafael Riško je vojenský analytik, v minulosti pracoval pro slovenský think-tank Adapt Institute a spolupracoval s několika slovenskými a zahraničními výzkumnými organizacemi.
Ve svém výzkumu se zaměřuje na otázky jaderných zbraní, letecké a pozemní války, mezinárodní bezpečnosti a protivzdušné a protiraketové obrany.
Za poslední měsíc jsme slyšeli různá prohlášení o tom, čeho chtějí Američané ve válce proti Íránu dosáhnout. Nejprve to znělo jako výzva ke změně režimu ze strany Donalda Trumpa, později prohlásil, že už nejde o její dosažení, ale o vytvoření podmínek. Potom přišel posun k tomu, že jde hlavně o degradaci íránského raketového programu. Co je z vašeho pohledu hlavním cílem této války?
Jak už poznamenali různí pozorovatelé, Spojené státy neměly jasně definovaný hlavní cíl této operace. Scénář a „strategická logika“, pokud můžeme toto slovní spojení použít, vychází z úspěšné operace ve Venezuele, kde se podařilo dosáhnout pro Spojené státy výhodných ústupků pomocí nátlakových vojenských metod. Ty cíle, které jste vyjmenoval v otázce, se navzájem nevylučují.
Hlavním cílem – minimálně americkým, protože je to společná operace Izraele a USA – nebyla přímo změna režimu, ale vytvoření podmínek k jeho změně. Klíčovým momentem, který pravděpodobně rozhodl o použití vojenské síly, byly protesty v Íránu, které režim velmi krvavě potlačil. Podle odhadů tam v průběhu několika týdnů zahynulo více než třicet tisíc lidí. USA pravděpodobně usoudily, že existují podmínky ke změně režimu, respektive nahrazení vedení „neprotiamerickým“, tak jako ve Venezuele.
Cílem Izraele bylo eliminovat vedení a mocenské struktury, zneschopnit Írán v projektování vojenské síly směrem k Izraeli a širšímu regionu.
Oproti tomu americká strategie zpočátku vypadala tak, že chce vytvořit podmínky ke změně režimu – ne nevyhnutelně převratem z ulice, ale spíš dotlačením Íránu k dohodě podobné JCPOA (íránská jaderná dohoda z r. 2015, pozn. red.), tedy k transformaci režimu zevnitř.
Spojené státy chtěly také částečně posílit hegemonní postavení Izraele v regionu. Je to dlouhodobá politika už od první Trumpovy administrativy. Základem byly Abrahámovské dohody, které posloužily jako základ k rozvíjení strategie, která se snažila o posílení izraelské dominance v regionu.
Na rozdíl od těch amerických jsou izraelské cíle splnitelné různými způsoby. Izraeli rozhodně nevadí ani značně destabilizovaný Írán, naopak, je to pravděpodobně hlavní strategický cíl operace Roaring Lion. Občanská válka by pro něj byla zcela přijatelným, i když ne nejlepším výsledkem.
Jaké jsou hlavní úspěchy bojujících stran?
USA a Izrael jsou velmi úspěšné v ničení odpalovačů balistických střel před startem, takzvaným left-of-launch effort. Navíc došlo k prakticky úplnému zničení íránského letectva a námořnictva, z taktického hlediska je v této oblasti velmi málo věcí, které lze USA a Izraeli vytknout.
Taktická excelence ale nikdy nevynahradí neexistenci strategického cíle a je to objektivní problém, kterému USA čelí. Nelze říct, že jsou vítěznou stranou konfliktu, na rozdíl od Izraele, který se snaží o destabilizaci Íránu.
Ještě před týdnem bylo velmi těžké označit Írán za úspěšný, ale od té doby zaznamenal několik výrazných taktických úspěchů. Podařilo se mu například zasáhnout radar systému THAAD a zničit několik tankerů KC-135 na letišti v Saúdské Arábii.
Írán nikdy neměl ambici dosáhnout taktického vítězství, ale vytvořit dostatečně velké náklady, které by přinutily USA a Izrael ukončit vojenské akce a odstrašit je v budoucnosti. To se mu v omezené míře daří. Stále ale platí, že Írán utrpěl obrovské škody a bude se z toho ještě velmi dlouho zotavovat.
V předešlé válce Izrael a Spojené státy systematicky cílily na jaderná zařízení. Nyní se zdá, že nejsou vysoko na seznamu priorit, pravděpodobně proto, že už byla zasažena v červnu minulého roku. Co je hlavním cílem útoků teď a co to vypovídá o cílech této války?
Jaderná zařízení nebyla zasažena jako první, ale k jejich zásahům už došlo – například zařízení Modždeh blízko Teheránu spojované s pokračováním projektu Amad (íránského programu na vývoj jaderných zbraní v 90. letech, pozn. red.), který byl formálně ukončený v roce 2003. V pozdější fázi došlo k opětovnému cílení hlavních portálů několika íránských jaderných zařízení, což poukazuje na to, že USA už pravděpodobně nepočítají s pozemní operací, ale spíš s permanentním dohledem, ačkoliv informace se mění prakticky na denní bázi.
Pozemní operace speciálních sil k zajištění zásob obohaceného uranu by vyžadovala nasazení pravděpodobně celé divize a silné přímé letecké podpory. Odhadovaných 440 až 450 kilogramů fluoridu uranového ve 40 až 50 kanystrech, kterými Írán disponuje, by navíc vyžadovalo specializované kontejnery na bezpečnou přepravu. Rozhodně by nešlo o jednoduchou záležitost.
USA se kromě toho zaměřily na sklady speciálních materiálů a zařízení na výrobu speciálních výbušnin. Nedávno obvinily Írán, že se pokusil restartovat Amad, což Teherán dlouho popíral. Pokud jsou zprávy USA a Izraele správné, tak jde o vývoj a výzkum technologií k výrobě jaderné zbraně, které nejsou primárně spojované se štěpnými materiály.
Je velmi pravděpodobné, že velká část těchto íránských aktivit byla přesunuta do nových vysoce odolných podzemních zařízení, a existuje hypotéza, že Írán přesunul kanystry s fluoridem uranovým do zařízení v Isfahánu. Tyto objekty jsou extrémně těžko zničitelné – nejen konvenčními, ale i jadernými zbraněmi.
Jaderný penetrátor B61-11 by pravděpodobně dokázal zničit některé z nich, ale je prakticky vyloučeno, že by USA použily jaderné zbraně k zabránění dalšího šíření těchto zbraní. Konečně, překročení jaderného tabu je pro ně jedním z klíčových důvodů intervence a vlastně i „zranitelnosti“ vůči izraelskému nátlaku.
Izraelský úder minulé léto efektivně zničil planetární mixéry ke zpracování paliva. Dále vojenská zařízení, stanoviště protivzdušné obrany – degradace schopnosti Íránu realizovat hloubkové údery. Íránské letectvo prakticky přestalo existovat.
Dalším souborem cílů byly základny revolučních gard a regulérní armády, a to i v problematických regionech, kurdských a balúčských oblastech, s cílem destabilizovat Írán. To je pro zemi dlouhodobě velmi problematické, protože i po ukončení války bude vojenská infrastruktura v těchto regionech výrazně oslabená.
Viděli jsme i útoky na hraniční přechody, zřejmě s cílem usnadnit případný přesun kurdských bojovníků. USA otevřeně uvažovaly o podpoře kurdského separatismu, ale zdá se, že od toho upustily. Je realistické představit si větší ozbrojené hnutí v Íránu – nejen menšinové, jako je balúčské, ale i většinové perské?
Nejsem odborník na íránskou domácí politiku, ale podle lidí, kteří se tím zabývají, je pravděpodobnost v dané situaci velmi malá. Režim si stále udržuje efektivní kontrolu, a i přes těžké personální a infrastrukturní ztráty se nezdá, že by se začal rozpadat zevnitř, spíš naopak.
To ale neznamená, že Írán vyjde z konfliktu v dobré pozici. I kdyby ho ustál, bude v relativně špatné situaci.
O co Írán v současnosti usiluje?
Momentální strategie Íránu vypadá tak, že se nechystá zásadně omezit údery na lodě v Hormuzském průlivu ani ho odblokovat, ani omezit údery proti vojenským zařízením koalice.
Cílem je způsobit USA a spojencům tak vysoké náklady, aby je odradil od další vojenské akce, i kdyby chtěl v budoucnu získat jadernou zbraň. Je to relativně funkční strategie, která – což je třeba zdůraznit – je zásadně podmíněná zpravodajskou a vojenskou pomocí Íránu z Ruska.
Když se vrátíme k jadernému programu – máme informace Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), podle kterých má Írán kolem 440 kilogramů obohaceného uranu, což stačí asi na osm až jedenáct jaderných zbraní. Na druhé straně MAAE tvrdí, že k vývoji zbraně nedošlo. Nakolik jsou tato zjištění spolehlivá?
MAAE je velmi spolehlivá. Má vlastní inspektory a vykonává kontroly. Tyto údaje můžeme brát vážně. Problém ale je, že Írán neratifikoval dodatkový protokol, který by umožnil přístup ke všem zařízením, a po roce 2021 ho přestal aplikovat. Je tedy možné, že v některých nepřístupných objektech probíhá výzkum, který MAAE neviděla.
Na základě toho, co víme, je vysoká pravděpodobnost, že Írán nemá jadernou zbraň a že minimálně do celkem nedávné doby neexistovaly náznaky weaponizace. Hodnocení amerických zpravodajských služeb z roku 2025 bylo jasné: Írán nezačal s weaponizací čili nepoužíval obohacený uran k vývoji jaderné zbraně.
Velkou roli v tom hrál Chámeneí jako záruka statusu jaderné latence (pozice, ve které se stát trvale nachází na hraně vývoje jaderné zbraně, aniž by ji skutečně vyvinul, pozn. red.). To se nyní po výměně vedení může změnit.
Pokud víme o uranu obohaceném na úroveň 60 procent a víme o nepřístupných zařízeních, co nám zaručuje, že weaponizace neprobíhá?
Uran obohacený na úroveň 60 procent je už weapons-grade materiál, tedy materiál použitelný k výrobě jaderných zbraní.
Vědecké studie, jako například práce Matta Caplana z roku 2025, ukazují, že i s použitím 60procentního U-235 je možné vytvořit funkční, i když značně neefektivní jadernou zbraň, a to i s implozivním designem. Zbraň by měla nižší výnos – na základě neutajovaných dat a modelingu by došlo ke snížení výbušné síly přibližně čtyř- až pětinásobně, ale fungovala by.
Problém je samozřejmě operační použitelnost. Zpravodajské služby USA dosáhly velmi vysoké úrovně průniku do íránského vedení a v roce 2025 jasně uvedly: Írán nebuduje jadernou zbraň a Chámeneí neautorizoval restart projektu Amad. To je velmi silná indicie.
MAAE také doposud nezaznamenala žádnou přeměnu fluoridu uranového na kov, což by bylo pro konstrukci jaderných zbraní potřeba.
Samozřejmě je možné, že Írán pokračuje ve výzkumu částí nesouvisejících se štěpným materiálem, jako jsou speciální výbušniny, generátory šokových vln nebo detonátory, i když pro to neexistují jasné důkazy.
Po neúspěšném útoku na ostrov Diego Garcia, na kterém je britská a americká vojenská základna, máme ovšem poměrně jasný důkaz, že se Írán pokusil o vývoj střel s potenciálně mezikontinentálním dosahem. Při velmi nízké přesnosti íránské munice jednoznačně jde o potenciální nosiče zbraní hromadného ničení.
Co jsou zmiňované generátory rázových vln a jaký mají význam?
V implozivním typu jaderné zbraně je jádro obklopené výbušninami, které ho musí extrémně přesně a simultánně stlačit. Generátor rázových vln je systém vícebodového odpálení (MPI), jehož účelem je rovnoměrné odpálení geometricky modulovaných speciálních výbušnin, které následně stlačí štěpné jádro, aby se dosáhlo superkritické hmotnosti potřebné k jadernému výbuchu. Bez toho by jádro jen hořelo, nedošlo by k explozi.
Írán má historii výzkumů v této oblasti – od konce 80. let do roku 2003 v rámci projektu Amad, pravděpodobně i s přispěním individuálních ruských vědců. Nejznámějším z nich je Danilenko. Jejich zapojení ale neznamená zapojení Ruska jako státu.
Něco podobného mimochodem vidíme i v případě jiných technologií, jako jsou čínské stíhačky J-20, jež byly pravděpodobně ovlivněny techniky z Jakovlevu, kteří pracovali na programu Jak MFI a po pádu Sovětského svazu se uplatnili v zahraničí.
Projekt Amad byl ukončen v roce 2003 kvůli obavám z americké intervence. Kdy došlo k obnovení práce na výbušninách? Ještě před červnem 2025, nebo později?
Nejsou žádné veřejně dostupné informace, které by tuto otázku zodpovídaly. Nedávná obvinění ze strany USA musíme brát s rezervou, protože hledají způsob, jak vojenskou akci odůvodnit.
Na druhou stranu díky silné HUMINT (využití zpravodajských kontaktů, pozn. red.) pravděpodobně zachytili něco, co je velmi znepokojilo. Minimálně je nutné poznamenat, že americko-izraelské hodnocení vývoje íránské schopnosti střel s dosahem výrazně přesahujícím 2000 kilometrů, a tedy potenciálně až mezikontinentálních balistických střel, se pravděpodobně ukázalo jako pravdivé.
Proč Izrael zaútočil právě tehdy?
Írán extrémně nadhodnotil odstrašující účinek své konvenční balistické schopnosti a ztratil schopnost konvenčního odstrašování, která stála na podpoře skupin jako Hizballáh a Hamás. Po pádu Asada v Sýrii se tato „osa rezistence“ zhroutila a Izrael mohl svou sílu plně soustřeďovat na Írán.
Po ztrátě Sýrie bylo prakticky jisté, že k útoku dojde. Operace Rising Lion symbolicky odkazovala na Páhlavího dynastii. Primárním cílem bylo zničit raketový a jaderný program, sekundárním vytvořit podmínky pro změnu režimu – ačkoliv nálety jí dosáhnou jen zřídka.
Írán si to ale částečně „způsobil sám“ dlouhodobým lavírováním na hraně k jaderné zbrani. Tato strategie jaderného hedgingu jednoduše nebyla funkční a jen spustila bezpečnostní dilemata. Obzvlášť když se bavíme o Izraeli, jehož strategická kultura obsahuje (nepsaný) koncept takzvané Beginovy doktríny – Izrael nikdy nepřipustí, aby jeho nepřítel získal jadernou zbraň.
Proč neuspěla nová jednání zprostředkovaná Ománem a USA se rozhodly pro vojenskou cestu?
Jedním z problémů byla neschopnost amerických vyjednavačů, hlavně Stevea Witkoffa, pochopit íránskou mentalitu i samotný obsah íránské nabídky při jednáních. Ukázalo se to už víckrát. Roli tu hraje i nepotismus ve vládě, který vidíme v zapojení Trumpova zetě Kushnera.
USA byly částečně rukojmím Izraele – ten má jaderné zbraně a používá je i jako nátlak na spojence. Izrael dal USA na výběr: buď společná intervence, nebo Izrael zaútočí sám. Administrativa byla povzbuzená úspěchem ve Venezuele a nepochopila, že izraelské a americké cíle se liší a Izraeli stačí i destabilizace země.
Co tato válka znamená pro mezinárodní právo?
Vymahatelnost mezinárodního práva klesá – viděli jsme to po roce 2022, 2025 a nyní ještě víc. Řád po letech 1945/1989 stál na dominanci USA. S růstem Číny a úbytkem americké moci klesá vynutitelnost právních norem. Navíc se úplně změnilo paradigma, protože i samotné Spojené státy se o mezinárodní právo úplně přestaly zajímat.
Tento trend je bohužel pravděpodobně nezvratný. Íránské nediskriminační balistické útoky na populační centra s použitím submunice jsou jednoznačnými válečnými zločiny, ale stejně tak je velmi sporná legalita operace Epic Fury. Existují legální zdůvodnění postavená na vojenském stavu z roku 1979, ale většina odborníků se jednoznačně kloní k tomu, že jde o porušení mezinárodního práva.
Přistupuje Izrael k Íránu jinak než ve válce v Gaze?
Na rozdíl od Gazy, kde Izrael podnikl neproporcionální útoky a spáchal obrovské množství vojenských zločinů, jsou izraelsko-americké údery nyní cílené a proporcionální. Z tohoto pohledu je jen obtížné něco vytknout způsobu, jakým USA a Izrael válku vedou.
Úder na dívčí školu byl pravděpodobně způsoben zastaralými zpravodajskými informacemi a je velmi těžké ho posoudit jako zločin. Bylo zasaženo několik zařízení Íránských revolučních gard v přímé blízkosti, ze snímků, které jsem viděl, si dovolím tvrdit, že pro plánovače bylo nemožné určit civilní povahu cíle.
Samozřejmě, pokud by šlo o jednoznačné selhání zpravodajských služeb ověřit jasný civilní cíl, mohli bychom tvrdit, že by šlo o zločin z nedbalosti, ale kompozice cílových setů, které jsme viděli, tomu nenasvědčuje. Ve válce se, bohužel, taková hrozná neštěstí stávají, příkladem může být útok na čínskou ambasádu v Bělehradě v roce 1999.
Celkově ale USA a Izrael útočí na legální cíle, nutno ovšem dodat, že je možné zpochybnit části cílení na íránské vedení ze strany Izraele.
Neproporční útoky, o kterých mluvíme v Gaze, jsou útoky, které směřují na teoreticky legitimní cíle, které ale vyžadují nepřiměřený počet obětí?
Zjednodušeně řečeno ano. Z právního a historického pohledu válka v Gaze rozhodně genocida nebyla. Ale Izrael tam spáchal mnoho vojenských zločinů neproporčním a zčásti dokonce nediskriminačním používáním munice.
Jak by Slovensko čelilo podobným útokům, třeba v případě raket nebo dronů z Ruska?
Čelit masovým vícevektorovým úderům je velmi složité. Slovensko by se spoléhalo na kolektivní obranu NATO – slovenská protivzdušná a protiraketová obrana je integrovaná v NATO v takzvaném systému NATINADS.
V současné době nakupujeme systém Barak, který je náhradou za baterie Kubu a po dosažení plné operační způsobilosti by měl zvládnout vícero komplexních úderů. Prioritou by mělo být senzorové pokrytí, vycvičenost posádek, interoperabilita v rámci NATO a v budoucnosti i zavedení levných interceptorů k dlouhodobé udržitelnosti sítě protivzdušné (a protiraketové) obrany. PVI/PRO je jak pasivní, to jsou věci, které jsem právě vyjmenoval, tak i aktivní, a to je ničení palebných prostředků nepřítele před použitím: v tomto by se Slovensko spoléhalo na spolupráci v rámci NATO.
Text vyšel ve slovenském deníku Postoj.
