Tas se narodil v roce 1984 ve venezuelském Caracasu. Krátce po jeho narození mu zemřela maminka a rodina se vrátila do španělského Bilbaa, odkud pochází. Když mu bylo šestnáct, přišel i o otce. Společně se dvěma bratry zůstali sirotky. Právě tehdy začal hledat vlastní cestu – samostatně se vzdělával v multimediálním designu, našel si práci v designérském studiu a později založil úspěšné kreativní studio TasLab. Vedle toho fotografoval a umění se postupně stalo přirozenou součástí jeho života.
Související
Koupil ruiny kostela z roku 1520
Stejně osobité chtěl mít i své bydlení. Nehledal konkrétní typ domu, spíš místo, které v něm vyvolá silnou emoci. Tu našel v ruinách kostela z roku 1520, obklopeného stromy, řekou a horami. Stavbu koupil v roce 2006. Kostel byl v 70. letech opuštěn, desítky let chátral a na začátku nového tisíciletí byl odsvěcen. Přestavba historické budovy ale nebyla jednoduchá. Největší překážkou podle něj nebyla samotná rekonstrukce, nýbrž nekonečné papírování. „Trvalo roky, než se podařilo převést budovu do soukromého vlastnictví. Ale stálo to za to,“ říká.
Památková ochrana rekonstrukci limitovala
Při obnově se snažil zachovat původní charakter stavby a do historické architektury zasahovat co nejméně. „Nechtěl jsem soupeřit s původní architekturou,“ vysvětluje. Kvůli památkové ochraně nemohl výrazně měnit fasádu ani prorážet nové otvory do zdí. Povolení získal pouze pro jedno okno na západní straně a několik střešních oken v ateliéru.
Interiér vznikal bez pevného plánu. „Byla to čistá improvizace. Tak pracuji vždycky,“ přiznává Tas. Otevřený prostor rozdělil přirozeně podle fungování domu – v přízemí vznikla obytná část, v prvním patře ložnice a pod střechou ateliér, kam stoupá teplo z celého domu.
Místo presbytáře moderní kuchyň
Důležitým místem se stala kuchyň umístěná v bývalém presbytáři. „Kuchyň je nejdůležitější část domu,“ říká. Rád vaří pro přátele a společné stolování považuje za centrum každodenního života. Silně osobní charakter dodává interiéru také umění. Většina obrazů a objektů pochází od jeho přátel nebo přímo od něj samotného. „Nejde o jednotlivá díla, ale o celý koncept. Miluji je, protože znám jejich autory a viděl jsem, jak vznikají,“ popisuje.
Zvenčí přitom kostel zůstal téměř nezměněný. Okolojdoucí si často myslí, že jde stále o sakrální stavbu, a překvapeně žádají o možnost nahlédnout dovnitř. Někteří si prý dlouho mysleli, že je blázen. „A možná měli pravdu,“ dodává s humorem.
Neustálá údržba
Život v bývalém kostele má ale i své stinné stránky. Desetimetrové stropy a původní kamenné zdi vyžadují neustálou údržbu. „Není to náročné proto, že je to kostel. Je to náročné proto, že jde o starou budovu s obrovskými prostory a původními materiály,“ vysvětluje.
Po letech se z neobvyklého projektu stal skutečný domov, dnes už spíš letní útočiště. Jedno se ale nezměnilo: silné pouto k místu, které kdysi koupil čistě podle emocí.
Zdroj: autorský článek
