S manželi Kučeravými si povídáme nad kávou v kavárně se štukovými stropy, přes kolonádu s bílým nábytkem vidíme do parku, kde se kdesi v dálce skrývá legendární Lesní pramen. Právě hotelovou kavárnu manželé otevřeli jako první, krátce po převzetí areálu v prosinci 2018 – v době, kdy se velkou částí areálu dalo kvůli náletům a přerostlým stromům sotva projít a většina budovy byla stále ruinou. Pod hrnky a mléčenkami leží háčkované a krajkové dečky – nenápadný detail, který ale dobře vystihuje celý přístup majitelů.
„Všichni se nás ptají, proč jsme tady, když nejsme hoteliéři, kavárníci ani hospodští. Proč jsme to koupili. Nám ale přišlo hloupé, aby ten dům zanikl,“ shrnuje Pavel Kučeravý. A stejný princip podle něj platí i pro zdánlivé drobnosti, jako jsou právě dečky na stolech, kterými se do prostorů snaží vrátit atmosféru Belle Époque.
Související
Jak Pavel Kučeravý vysvětluje, právě i takovéto detaily jsou součástí lázeňské kultury, kterou chrání UNESCO – včetně noblesy stolování. Kdyby lidé nepokračovali v těchto tradicích, postupně by zanikly.
Manžele přitom překvapilo, jak silně na dečky hosté reagují. „Doma by si to na stůl nikdy nedali, ale tady najednou říkají: sem to patří,“ usmívá se Jana. Lidé jim je dokonce začali sami nosit. A přestože je jejich údržba z provozního hlediska nepraktická, vzdát se jich nechtějí. Stejně jako celé rekonstrukce Lesního mlýna, kterou sami označují za „magořinu“. Bez ní by ale budova dnes nejspíš už nestála.
Pak vyšel bezdomovec z věže…
Samotný příběh manželů Kučeravých a chátrajícího Lesního mlýna přitom připomíná spíš román než realitu. Začal před necelými deseti lety nenápadným inzerátem v novinách: Pavel Kučeravý tehdy narazil na nabídku „lehce zanedbaného“ hotelu v Mariánských Lázních.
„Makléř tvrdil, že mají v portfoliu krásný hotel – jen trochu ošoupaný,“ vzpomíná Jana Kučeravá. Manželé se svou stavebně-architektonickou firmou dlouhodobě mimo jiné zachraňovali historické objekty, Pavel je navíc památkář. Známý ho proto požádal, zda by nevěděl o možném investorovi. A on věděl – a vyrazil se s ním na Lesní mlýn podívat.
Související
Po příjezdu ale přišel šok. Místo hotelu našli zarostlou ruinu uprostřed lesa. „Volám do realitky: ‚Ale tady nic není.‘ A on říká: ‚Ale to je ono.‘ Pak z věže vylezl bezdomovec a povídá: ‚Běžte pryč, to je moje.‘ Byla z toho ostuda největšího kalibru,“ směje se dnes Pavel Kučeravý. Investora se tehdy najít nepodařilo. A zatímco objekt dál chátral, na úřadě už ležel návrh na demolici. „Věděli jsme, jak to zachránit. Jen jsme na to neměli peníze,“ popisuje Kučeravý.
Po roce váhání pak doma pronesl větu, která všechno změnila: „Ten Donbas nikdo nechce. Co kdybychom ho koupili my? Přece to nenecháme spadnout.“
A jaká byla reakce jeho manželky? „Myslela jsem si, že se manžel zbláznil,“ směje se Jana Kučeravá. „Říkala jsem si: co budeme my, z Prahy, dělat s hotelem v Mariánských Lázních?“ Jenže když místo poprvé uviděla na vlastní oči, začala měnit názor.
K budově se tehdy prodírala přes kopřivy a náletové dřeviny, některé části byly kvůli bezpečnosti nepřístupné. „Na kolonádu vedla jen úzká mezírka v křoví. A zezadu? Prostě prales. Byl vyšší než já,“ vzpomíná. Přesto ji dům okamžitě okouzlil. Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Rychle prodali, co mohli, další peníze si půjčili. „Zadlužili jsme se až hanba. A jsme tady,“ shrnuje Pavel Kučeravý.
Hotel, který zažil zlatou éru lázní
Stejně silný jako příběh současných majitelů je i osud samotného Lesního mlýna. Jeho historie sahá do 1. poloviny 19. století, kdy nad sousedním Lesním pramenem vznikl první pavilon. Místní mlynář brzy pochopil potenciál místa a se souhlasem majitele panství, kancléře Metternicha, zde otevřel „Gasthaus“ – místo pro občerstvení a ubytování návštěvníků pramene.
Zásadní zlom přišel po dokončení železnice z Plzně do Chebu v roce 1872. Do Mariánských Lázní začaly proudit tisíce návštěvníků a město se proměnilo v jedno z center společenského života monarchie. S císařem Franz Josefem se tu často setkával anglický král Eduard VII., nebo třeba Perský šah, z řady spisovatelů sem přijíděli i Franz Kafka nebo Jan Neruda.
S tím rostla i potřeba moderního ubytování. Hotely inspirované architekturou jižní Francie a Itálie vznikaly jeden za druhým – a Lesní mlýn nebyl výjimkou. „Byla to krásná architektura, ale do zdejšího klimatu úplně nevhodná. Jsme téměř sedm set metrů nad mořem, napadlo tu i dva metry sněhu,“ vysvětluje Kučeravý.
Na přelomu století proto část původních dekorativních prvků zmizela a hotel se přizpůsobil stylu doby Belle Époque. V době největší slávy nabízel více než sedmdesát pokojů a zaměstnával kolem 180 lidí. „O úrovni hotelu svědčí i to, že už v roce 1910 měl jako první ve městě garáže pro hosty a to pro dvě auta,“ dodává Kučeravý.
Po válce však přišla nová éra – z hotelu se stala odborářská zotavovna Donbas. „Jezdili se sem rekreovat dělníci, tehdy preferovaná společenská třída. Proto ten název dával smysl,“ vysvětluje Jana Kučeravá. „A byla to docela prestiž. Kdo mohl na Donbas, musel být zasloužilý horník nebo třeba odborář,“ doplňuje její muž.
Po sametové revoluci ale přišel rychlý úpadek. Majetkové přesuny a dlouhodobé soudní projednání majetkových vztahů vedly k tomu, že se třicet let o areál nestaral nikdo – následovalo období postupného chátrání. „Vandalové vytrhali elektřinu, trubky, všechno, co šlo odnést,“ popisuje Kučeravý. „A co nezničili lidé, to si příroda rychle vzala zpátky.“
Když bagr tahá stromy ze sálu
Co vlastně koupili, začali Kučeraví naplno zjišťovat až během vyklízení objektu. „Nezbylo jediné celé okno. Prostě ruina,“ vzpomíná Jana Kučeravá. Přestože se rekonstrukcemi živí a měli představu, do čeho jdou, rozsah devastace je překvapil.
Areál roky fungoval jako černá skládka a některé části byly na hraně demolice. První práce proto směřovaly hlavně ke statickému zajištění budovy. „Postupně jsme odkrývali jednotlivé vrstvy,“ říká Pavel Kučeravý. Nejvíc je přitom fascinovalo období Belle Époque, kdy byly Mariánské Lázně evropským fenoménem. Zachovat maximum původních prvků a materiálů se proto stalo jedním z hlavních cílů rekonstrukce.
Cesta k nim ale vedla přes bizarní situace. „Poprvé v životě jsem viděl, že ze sálu chybějící stěnou tahá stromy bagr,“ popisuje Kučeravý. Příroda si totiž za tři desetiletí bez údržby vzala dům téměř zpět.
Podporu však Kučeraví našli u místních, kteří už nevěřili, že se najde někdo, kdo by dal areál dohromady. Právě kvůli jejich odhodlání jim také začali říkat „dobrodruzi z Donbasu“. „Drží nás nad vodou momenty, kdy sem přijde třeba stará paní, která tady kdysi pracovala, a řekne: ‚Vy to nemůžete vzdát. Vám tady všichni věří.‘ A pak vám podá dvě stovky jako příspěvek na rekonstrukci.“ popisuje Kučeravý. „Je to neskutečný vnitřní závazek.“
Sen, který ještě neskončil
Dodnes manželé každý den dojíždějí z Prahy a po krůčcích pokračují v obnově celého areálu. Kromě záchrany samotných prostorů se do nich však snaží vrátit i život a kulturu – pořádají zde kulturní akce od koncertů vážné hudby, přes autorská čtení a talk show po techno party. Otevřený už je prostor bývalé odborářské kulturní místnosti a jídelny, kterou manželé kvůli jejímu vzhledu nazývají „oranžerie“.
Perlou celého areálu je však velký sál, kde vystupoval například i mariánskolázeňský symfonický orchestr. V suterénu se navíc nachází noční klub – už v 19. století zde fungoval bar Cabaret. Na zákuscích si pak hosté mohou pochutnat v kavárně s venkovní kolonádou. K areálu náleží i rozlehlý park se stoletými stromy lemovaný potokem. Právě dole u něj vydobili majitelé z ruin starého mlýna butikový penzion a rustikální restauracii. Atmosféru mlýna brzy doplní i replika funkčního vodního kola.
Cíl majitelů je ale ještě ambicióznější: Vrátit Lesnímu mlýnu nejen podobu plnohodnotného hotelu s padesáti pokoji, zastřešeným atriem, balneo provozem a vnitřním bazénem, ale navrátit celému areálu význam kulturního centra Mariánských Lázní.
To znamená ještě obrovské množství práce – a hlavně hledání investora. „Město i kraj nám fandí, ale s bankami je to složitější,“ říká Kučeravý. „Často narážíme na nepochopení, proč to vlastně děláme, když nemáme vlastní pokračovatele. K uskutečnění našeho cíle zachránit toto magické místo chceme přizvat investory, kteří se stanou součástí tohoto projektu znovuzrození lázeňského areálu.“
Přemýšleli někdy, že by projekt vzdali? „Ne. To nejde,“ odpovídá Jana Kučeravá bez váhání. „Člověka drží nad vodou to, když vidí, jak se ta ruina pomalu mění. Každý týden je vidět posun. A když si pak porovnáte fotky ze začátku a dneška, dodá vám to energii pokračovat dál,“ uzavírá. „A hlavně lidé, kteří sem chodí, ti nám dávají energii náš sen nevzdat.“
Zdroj: autorský text.
