Petr Popelka ještě relativně nedávno působil jako profesionální kontrabasista. Jeho první pracoviště coby instrumentalisty bylo právě u symfoniků Českého rozhlasu, kde začal hrát ve svých 19 letech, postupně ale pronikal do předních německých orchestrů a hrál u bavorských rozhlasových symfoniků nebo jako sólový hráč v renomované Staatskapelle Dresden.
Pak se ale rozhodl své zaměření změnit, od roku 2016 se začal intenzivně věnovat dirigování. A během pouhých deseti let se stal jednou z nejvyhledávanějších dirigentských osobností světa. V současné době je šéfdirigentem Vídeňských symfoniků, zatímco v čele Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) jej letos v dubnu nahradil Elias Grandy (rozhovor s ním jsme přinesli zde).
Zahajovací koncert Pražského jara tak pro Popelku byl zároveň jakousi pomyslnou tečkou za úspěšným působením v roli šéfdirigenta a uměleckého ředitele tohoto předního českého orchestru. I hráči přiznali, že tak pro ně byl koncert výjimečný i dojemný zároveň, protože byl jakýmsi loučením právě s Popelkou.
„Byl to neobyčejný zážitek, tím spíš, že jsme jej mohli provést s naším ‚dosluhujícím‘ panem šéfdirigentem Popelkou a byla to veliká radost,“ svěřil se koncertní mistr Vlastimil Kobrle krátce po koncertě.
Jedna z nejlepších Vlastí
A byl tečkou skutečně par excellence – přinesl jednu z nejlepších interpretací Mé vlasti posledních let, minimálně z těch na Pražském jaru. Dirigent dokázal z orchestru vymáčknout skutečně maximum.
SOČR pod jeho vedením hrál naprosto precizně, ale zároveň plasticky a ikonickou skladbu českého hudebního kánonu dokázal interpretovat svěže, živě a bez patosu. V tomto ohledu se dá říci, že předčil i loňský zahajovací koncert České filharmonie se Semjonem Byčkovem, který nabídl konzervativnější, umírněnější a místy pomalejší vyznění.
„Od podlahy“
Popelka se nebál dát větší zvukový prostor žesťům a zvýraznit linky, které se posluchači mnohdy ztrácí v síle smyčců. Zároveň však zbytečně nevyčnívaly, ale zůstaly jasné a čitelné v celku. Ukázal tak, že i natolik tradiční a často interpretovaná skladba má stále co nabídnout a je v ní neustále co nového objevovat, ať už co se týče tempa, barev, dynamiky nebo zvuku jednotlivých nástrojových skupin.
Většině částí dal Popelka svižné tempo „od podlahy“, jehož úskalím – a to zejména v Obecním domě, který nedisponuje ideální akustikou – bývá zpravidla rozpití melodické linky v rychlém tempu. Hudebníci nicméně hráli soustředěně, přesně a neztratila se jediná nota. Dirigent dobře vystavěl gradace frází a nebál se jít ani do úplného, sotva slyšitelného piana. Posluchače tak udržel soustředěné skutečně na každou frázi a skladba v podstatě neměla slabé místo.
Vyšehrad zůstal snad ponejvíce tradičním a vycházejícím z ikonických interpretací Václava Talicha či nedávno zesnulého Jiřího Bělohlávka. Harfy rozmístěné na protilehlých stranách jeviště hrály přesně a motiv harfy středověkého barda Lumíra nejednomu posluchači připomněl ikonickou znělku, spojenou příznačně právě s Českým rozhlasem.
Snad nejlepší částí ze všech byla notoricky známá Vltava, která nabídla krásný plný zvuk, dala rovněž větší prostor žesťům, ale i hřmotným, bicím, dramatičtějším, než tomu obvykle bývá. Rej rusalek naopak zpodobnil Popelka s nebývalou něhou a lehkostí.
Právě symfonickou báseň Vltava společně s úvodním Vyšehradem dokončil Smetana v rychlém sledu jako první. A zřejmě jako jediné je ještě skutečně slyšel zaznít, než vlivem táhlého onemocnění sluch zcela ztratil.
Šárka, inspirovaná mytologickým příběhem o dívčí válce, nabídla zejména zpěvnost a cit pro taneční části, které zazněly se skutečně rustikální vervou. Povedený byl i „výluh“ Z českých luhů a hájů s velmi kontrastními tempy.
Závěr v podobě Tábora a Blaníku pak působil až téměř mysticky. Melodie husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci prostupující oběma částmi hranými tradičně attacca (v kuse – pozn. red.), probouzela snad v každém hrdé, ač v poslední době – po vlně vyhraněného nacionalismu spojeného často až s xenofobií – trochu pošlapané, češství. Člověk měl skoro chuť „vyjet“ společně s bájnými blanickými rytíři.
Poslední tóny v podobě reminiscence Vyšehradu a Vltavy tak mnohým pomohly oprášit vlastenecké cítění a hrdost na bohatou českou kulturní tradici se zdravým, ale ne přehnaným sentimentem. Ta i nadále žije právě v podobě renomovaných hudebních těles a světově oceňovaných festivalů (jako je právě Pražské jaro), jež spojují tradici se současnou hudební scénou.
