„Teď to nepůjde, zrovna sedím v letadle nad Islandem. Budu zpátky příští týden,“ říká s klidem třiasedmdesátiletý Jiří Pruša, když jsme se snažili najít termín pro rozhovor. Zatímco většinu lidí člověk při telefonátu zastihne třeba cestou do práce nebo doma, Pruša byl zrovna stovky metrů nad zemí.
Není to ale nic neobvyklého. Jen pár týdnů před naším hovorem jako první člověk v historii přeletěl nad severní pólem ultralehkým letadlem.
Související
Jeho letecký životopis je ostatně mimořádný. Za sebou má několik tisíc hodin za kniplem větroňů a malých motorových letadel a přistál na více než 1 700 letištích po celém světě. Létal nad aktivní islandskou sopkou, zamrzlým Grónskem, Aljaškou, namibijskou pouští, Saharou i Kalahari. Přistál na nejníže položeném letišti světa v Izraeli, více než 300 metrů pod hladinou moře, a z letu do afrického Senegalu si jednou přivezl žloutenku.
Když se ho ale člověk zeptá na nejkrásnější výhledy, svou odpovědí překvapí. „Za mě jsou nejhezčí chorvatské a severonorské pobřeží,“ říká. A dodává: „Jinak je se mnou ale ten problém, že já jsem uchvácený stále.“
Ten opravdový rekord
Jako by to nestačilo, je také držitelem světového rekordu v délce letu ultralehkým letadlem bez mezipřistání. Když si pořídil nový letoun Shark, zajímalo ho, jaké jsou jeho skutečné možnosti. Nejprve se rozhodl překonat oficiální rekord. Ten však měl přísná pravidla – musel být předem stanovený okruh, účast druhého pilota i přesně dané podmínky.
„Vzal jsem s sebou vnučku mého kamaráda, která má pilotní průkaz. Nemůžete si totiž s sebou vzít stokilového chlapa, protože celková váha musí být do 600 kilo, a každé kilo navíc, které vezete, ubere skoro litr benzínu,” vysvětluje. A opravdu, po více než devíti hodinách letu rekord pokořili – uletěli neuvěřitelných 1912 kilometrů.
To mu ale nestačilo. Chtěl zjistit, kam až dokáže doletět bez nastavených omezení. Na sedadlo pro druhého pasažéra proto místo dívky umístil další nádrž s palivem a naplánoval trasu podle délky dne. „Tentokrát jsem měl problém, že když letíte 14 až 15 hodin, tak vám nestačí denní světlo. A já musím letět jenom za dne,” přibližuje.
Nakonec proto vyletěl ze severního Norska a využil polárního dne. A výsledkem byl let dlouhý skoro 3200 kilometrů. „Takže tohle beru já za ten opravdový rekord. Tamten je oficiální, fajn, to jsem samozřejmě chtěl. Ale ten opravdový je pro mě tenhle,“ říká.
Život spjatý s létáním
Létání Jiřího Prušu provází od dětství. Poprvé se do letadla dostal v sedmi letech. Navíc se svým tátou, který pracoval na letišti v Ruzyni, chodili pozorovat větroně na letiště Točná. Ve čtrnácti letech v jednom poprvé vzlétl, než o dva roky později přišla první nehoda. Když o ní dnes vypráví, používá slovo, které by u letecké havárie čekal málokdo – „úsměvná“.
„Měl jsem v té době sennou rýmu. A někdy v červnu mě to hodně chytlo – kejchal jsem, tekly mi slzy a tak dále,“ vzpomíná. Lékařka mu předepsala lék proti alergii, na jehož obalu bylo upozornění, že se po něm nesmí řídit auto. O létání se ale nic nepsalo.
Tehdy už létal samostatně a po užití léku usedl do větroně. „Mohl jsem být kus před letištěm, ale místo vztlakových klapek jsem otevřel brzdicí. No a normálně jsem chytil o vršky stromů a šel jsem čumákem dolů,“ popisuje.
Související
Zachránily ho stromy. „Bylo to na zabití, měl jsem štěstí, že mě chytily stromy někde v 15 metrech. Jsem přesvědčený, že tou hlavní příčinou nehody byl ten lék a následně moje pomalé reakce. Letadlo bylo zlikvidované, já jsem s toho měl průšvih, ale nic se mi nestalo. “
Ani tato zkušenost ho však od létání neodradila. Naopak. Po vstupu Česka do Evropské unie o mnoho let později pak přešel k motorovým letadlům. „Ve větroni pořád bojujete, abyste zůstali ve vzduchu. Což je na jednu stranu zajímavé, ale já jsem chtěl cestovat, což s větroněm moc nemůžete,“ vysvětluje.
Létání se však propsalo i do jeho pracovního života. Dlouhou dobu působil v marketingu Českých aerolinií či ve sdružení leteckých dopravců IATA v Ženevě. A i dnes zůstává létání především jeho velkou vášní – ročně nalétá kolem 250 hodin, vydává letecký časopis Flying Revue, píše letecké knihy i učebnice a pořádá školení pro piloty.
Nádrž s palivem jako spolucestující
Za tu dobu procestoval velkou část světa. Přesto říká, že mu létání nikdy nezevšednělo. „Někdo vám řekne, že to je nuda, když letíte někde nad rovinou. Ale já to tak vůbec necítím,“ popisuje. „Nedávno jsem si při letu na chvíli pustil hudbu. A vůbec mě to nebavilo. Cítíte, že to není něco, co do toho vzduchu patří. Tak jsem to zase vypnul,“ dodává.
Takže co se mu honí hlavou, když třeba deset hodin letí, bez hudby, sám, například nad širým mořem? „Ona se vám ta hlava trošku vznáší. Kolem sebe vidíte spoustu prostoru. Podle mého názoru je pořád na co myslet,” usmívá se. Ale hlavně, v kokpitu je podle něj stále co dělat a co se učit. „Máte hodně přístrojů, které můžete stále kontrolovat i testovat,” doplňuje.
Samota mu nevadí, naopak – létá téměř výhradně sám. „Nechci za někoho zodpovídat, protože nikdy nevíte, do jaké se dostanete situace. A taky třeba při přeletu přes moře, nevíte, jak ten člověk bude reagovat,“ vysvětluje. Místo spolucestujícího navíc zpravidla obsazuje nádrží s dalším palivem.
Má také další zásadu – nikdy nemá pevný harmonogram, který by musel dodržet. Dopředu si neplánuje ubytování ani schůzky, nechce se kvůli slíbenému termínu dostat do situace, kdy by riskoval.
„Jsem takový, že když něco slíbím, tak to musím splnit. Ale v tom je právě problém. Člověk kvůli tomu snadno udělá špatné rozhodnutí a letí ve špatném počasí jen aby doletěl kam slíbil sobě nebo někomu jinému,“ říká. Raději proto zariskuje, že přespí pod křídlem. „Mám s sebou karimatku a spacák a ustelu si pod křídlem. Samozřejmě to není tak příjemné, ale finálně je to jedno, protože ráno zase vyjde slunce. Hlavně se toho dožít.”
Nekonečné tři minuty
Ani zkušenosti a tisíce hodin ve vzduchu ale neznamenají, že se pilot vyhne krizovým situacím. Jedna z nejvážnějších přišla ve chvíli, kdy Prušovi během chvíle, kdy se v horách dostal do mraku, vypadnul umělý horizont, který pilotovi ukazuje polohu letadla vůči zemi.
„Zřejmě tam někde byla bouřka, byla statická elektřina a prostě vypadl systém. A vy akorát víte, že jste nad horami. Do toho ještě přišly kroupy, takže vám do letadla šíleným způsobem mlátí,“ popisuje.
V tu chvíli navíc nevěděl, jestli náraz krup nepoškodí letadlo. „Kdyby se mi to bývalo nepodařilo nahodit, tak to asi skončilo špatně,“ podotýká. Porucha trvala jen několik minut, jemu ale připadaly mnohem delší. „Pak jsou ty tři, čtyři minuty opravdu nekonečné,“ vzpomíná. Od té doby má v letadle záložní umělý horizont s nezávislým napájením. „Ale to se člověku musí stát něco takového, aby si to uvědomil“, dodává.
Žádný rituál pro štěstí ale nemá. Jediným maskotem, který s ním občas létá, je plyšový tygřík Olin od dětí z Tygří(kové) letky. Sedí na podsadě na nádrž, kterou má vzadu na sedačce. Už s ním byl v Dubaji, Saudské Arábii i v Grónsku. „Je to kvůli skupině dětí, které se zajímají o létání. Vždycky Olina někde vyfotím a ony z toho mají radost. Ale upřímně, už jsem si tam na něj zvykl,” uzavírá.
Zdroj: autorský text.
