Na summitu NATO v Ankaře se spojenečtí lídři dohodli na přeměně alianční mise Baltic Air Policing na misi protivzdušné obrany. Podle bývalého velitele estonského letectva Jaaka Tariena toto rozhodnutí především zpřehlední řetězec velení. Uvedl to v rozhovoru pro ERR.
Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna už dříve připomněl, že poté, co loni ruské stíhačky narušily estonský vzdušný prostor, se jedním z hlavních cílů země stalo přeměnit alianční misi ochrany vzdušného prostoru na plnohodnotnou protivzdušnou obranu. To se nyní podařilo. Tsahkna v Ankaře označil toto rozhodnutí za nejvýznamnější výsledek, který si Estonsko ze summitu odváží. Jak toto rozhodnutí hodnotíte? Nakolik jde o symbolické gesto a nakolik o skutečný úspěch Estonska?
Protože neznám celý balík rozhodnutí přijatých v Ankaře, nechci je podrobně komentovat. Důvěřuji hodnocení ministrů, kteří se summitu účastnili. Pro Estonsko jde každopádně o důležité rozhodnutí, protože přináší dlouho potřebnou jasnost do pravidel a systému velení, podle něhož protivzdušná obrana funguje v době míru.
Co se tedy tímto rozhodnutím mění? Jaký je rozdíl mezi ochranou vzdušného prostoru a protivzdušnou obranou?
Musíme se vrátit trochu do historie. Když Estonsko v roce 2004 vstoupilo do NATO, alianční mise Baltic Air Policing působila pouze ze základny Šiauliai v Litvě. Po ruské anexi Krymu a zahájení bojů na východě Ukrajiny v roce 2014 vznikla posílená mise Enhanced Air Policing a operace se rozšířily také na estonskou základnu Amari.
Jak se bezpečnostní situace dále vyvíjela, zejména během posledních pěti let, NATO vytvořilo na svém východním křídle další mise – od Estonska až po Bulharsko a oblast Černého moře.
Pro běžného člověka to může vypadat, že letadla jednoduše hlídkují ve vzduchu. Ve skutečnosti se ale začalo stávat, že se kvůli množství různých operací stíraly rozdíly mezi jednotlivými misemi, příspěvky jednotlivých států i jejich velitelskými strukturami. V jednu chvíli se dokonce hovořilo téměř o tuctu různých misí. Nabízela se proto otázka: když je letoun ve vzduchu, v rámci které mise vlastně operuje a jaký přesně má úkol?
Bylo proto potřeba zavést větší přehlednost – vytvořit jednu trvalou činnost pod jednotným velením. Díky tomu nebude za několik měsíců při narušení vzdušného prostoru nebo při incidentu s dronem žádná nejasnost v tom, kdo je za reakci odpovědný.
Rozumím tomu správně? Znamená toto rozhodnutí především to, že už nebude nutné získávat politický souhlas ke zničení dronu nebo jiného nepřátelského vzdušného cíle? Znamenalo dosavadní uspořádání, že piloti a místní velitelé mohli cíl pouze identifikovat a doprovázet a teprve poté museli žádat ministra o povolení k dalším krokům?
Nemám dostatek informací, abych to mohl potvrdit, nebo vyvrátit. Domnívám se, že to tak může být, ale musím přiznat, že jde o zcela nové rozhodnutí a přesné nastavení zatím neznám. Zda budou konkrétní pravidla velení někdy zveřejněna, záleží na lidech, kteří je nyní připravují.
Je to to, co bychom si v ideálním případě přáli, aby toto rozhodnutí znamenalo? Je to z vašeho pohledu jako vnějšího pozorovatele ideální výsledek?
Myslím, že ano. Důvěřuji našemu vojenskému velení i pilotům spojenců natolik, že jsou dostatečně vycvičeni a připraveni přijímat tato rozhodnutí sami, aniž by zbytečně zvyšovali riziko eskalace.
Uvedu příklad. Přibližně před půl rokem při incidentu s ruskými stíhačkami MiG nad Estonskem někteří lidé na sociálních sítích požadovali, aby byly okamžitě sestřeleny. Už tehdy jsem hájil – a dodnes hájím – rozhodnutí je pouze sledovat. Spojenecké stíhačky je doprovázely a jasně ukázaly, že jakýkoli nebezpečný krok by okamžitě vyvolal vojenskou reakci. Celý incident se podařilo vyřešit bez použití síly.
Věřím také, že i nyní, pokud nepůjde o bezprostřední vojenskou hrozbu, nebude první reakcí okamžité zahájení palby – nebylo by to rozumné. Pokud se ale podobné incidenty budou opakovat a bude zřejmé, že jsou součástí záměrné snahy vyvolat napětí a vyprovokovat reakci, měl by existovat rychlý a pružný mechanismus, jak na ně odpovědět.
Právě zpřehlednění řetězce velení – tedy jasné určení, kdo má pravomoc přijímat jednotlivá rozhodnutí – napříč celým východním křídlem NATO od Estonska až po Bulharsko, od Baltského po Černé moře, představuje důležitou a dlouho potřebnou změnu.
Stíhací letouny i řízené střely se pohybují rychlostí přesahující tisíc kilometrů za hodinu. Estonským vzdušným prostorem proletí během několika minut. Opravdu systém fungoval tak, že během takové situace musel někdo telefonovat ministrovi a čekat na povolení sestřelit například dron? Jak tento systém dosud fungoval?
Neměli bychom směšovat dobu míru a válečný stav. Pokud by nad územím NATO letěla řízená střela, znamenalo by to, že už se nacházíme ve válečné situaci. Kdyby nás něco takového překvapilo, znamenalo by to, že naše zpravodajské služby i systémy včasného varování selhaly, což nepovažuji za pravděpodobné.
Dosud jsme se bavili o narušení vzdušného prostoru – ať už šlo o omyl, nebo úmyslnou provokaci. Pokud by ale NATO čelilo rozsáhlému vojenskému útoku, platil by zcela jiný režim připravenosti. Neřešili bychom čtyři letadla – celá situace by byla úplně jiná už dlouho předtím.
Rozumím tomu tedy správně, že dosud bylo ke zničení jediného dronu skutečně potřeba politické schválení?
V případě jediného dronu je to bohužel složitější. Musíme postupovat způsobem, který může působit nákladně a zdlouhavě, protože dokud je vzdušný prostor otevřený civilnímu letectví, musíme mít jistotu, že nesestřelíme například pilota malé Cessny, který letí se svým synem. Cíl je proto nutné ověřit několika různými prostředky – samotný radarový záznam nestačí.
V době míru není možné jednoduše zahájit palbu ze země na neidentifikovaný objekt. Takto to zkrátka nefunguje.
Říkal jste, že byste jako nezávislý pozorovatel uvítal, kdyby se rozhodování přesunulo z politické úrovně na rychlejší vojenský řetězec velení. Kdo by tedy podle vás měl nakonec rozhodovat o tom, co udělat například s dronem letícím nad Vireckým jezerem?
Domnívám se, že tato odpovědnost bude svěřena důstojníkovi, který bude právě vykonávat operační službu, nikoli někomu, kdo čeká na druhém konci telefonní linky.
Takový člověk bude mít před sebou aktuální obraz situace, bude v přímém spojení s dalšími pozorovacími stanovišti a bude mít přístup ke všem informacím v reálném čase. Nebude tedy rozhodovat pouze na základě telefonátu.
To je alespoň můj předpoklad. Nemyslím si ale, že podrobnosti o systému velení budou zveřejněny.
Další část rozhodnutí přijatého v Turecku se týká zvýšení statusu letecké základny Amari. Dosud Amari sloužila jako podpůrná základna mise Baltic Air Policing, jejímž hlavním působištěm je litevský Šiauliai. Podle nových dohod se ale oficiálně stane operační leteckou základnou NATO. Jaký je praktický rozdíl a co se tím změní?
Zvenčí se pravděpodobně příliš nezmění. Očekávám, že tam bude pokračovat stejná míra aktivity, jakou jsme viděli v posledních pěti letech.
Připomíná mi to rok 2014, kdy jsem byl velitelem estonského letectva a Rusko právě obsadilo Krym. Na jednání velitelů letectev NATO tehdy zaznívaly různé návrhy: zahájit jednu misi, přidat další, rozšířit aktivity tam či onde. Moje připomínka zněla, že bychom neměli začínat nic, co nejsme schopni udržet po celé roky, protože soupeření s Ruskem není sprint, ale maraton.
Pokud bychom teď reagovali spuštěním aktivit, které dlouhodobě neudržíme, a později je museli omezovat, Rusko by to vnímalo jako projev slabosti. Dnes jsme v podobné situaci. Nemůžeme přehnaně reagovat tím, že rozmístíme několik letek na každou základnu podél východního křídla NATO, abychom za pár měsíců zjistili, že Aliance jako celek nemá dost prostředků na udržení takového nasazení po několik let, a pak je začali postupně stahovat. To by byla chyba.
Místo toho bychom měli dál klidně a přiměřeně zavádět nezbytná odstrašující opatření.
Stručně řečeno, rozhodnutí přijatá v Ankaře jsou významná v tom, že mise NATO na ochranu vzdušného prostoru se mění v protivzdušnou obranu. Možná se ale nikdy nedozvíme, co přesně se prakticky změní ani nakolik se zjednodušil řetězec velení. Zvenčí tak tato rozhodnutí mohou nakonec působit převážně symbolicky.
Nemohu říct, co bude zveřejněno a co ne. I bez znalosti těchto detailů jsem si poměrně jistý, že rozhodnutí přineslo větší jasnost vojákům a důstojníkům letectva, kteří se těmito otázkami zabývají každý den.
Pokud jde o to, co přesně se v řetězci velení změní, ano, domnívám se, že tyto podrobnosti zůstanou utajené a nebudou zveřejněny.
Jedno je ale jisté: pokud ve vzduchu skutečně nastane krizová situace, reakce bude pro ty, kdo ji budou muset řešit, rychlejší a účinnější, i kdybychom my zvenčí velký rozdíl nezaznamenali.
Budeme lépe připraveni. Chci ale zdůraznit, že vypátrat jeden zbloudilý dron v době míru, kdy je vzdušný prostor otevřený civilnímu provozu, je stále obtížný úkol.
Z vojenského hlediska by bylo ve skutečnosti jednodušší, kdybychom fungovali ve válečném režimu, se zavřeným vzdušným prostorem, kdy by bylo možné zasáhnout cokoli, co se pohybuje. To by se řešilo mnohem snáz. V době míru je však mnohem větší výzvou vypořádat se s jediným neidentifikovaným dronem, který se objeví třeba jen jednou za měsíc.
Článek napsal Johannes Voltri (ERR), poprvé byl publikován 8. července 2026 13:10 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.


