Narušení vzdušného prostoru členského státu NATO samo o sobě neznamená důvod k aktivaci článku 5 o kolektivní obraně. Zásadní by bylo, zda by incident představoval ozbrojený útok, například cílený útok na alianční letoun či území členského státu. Klíčová je míra hrozby, vyloučení možné chyby a také přiměřenost reakce, míní bezpečnostní experti. Článek 5 o kolektivní obraně byl zatím aktivován jen po teroristických útocích 11. září 2001.
Samotné narušení vzdušného prostoru podle Vlastislava Břízy z Univerzity Karlovy aktivaci článku 5 automaticky neznamená. Klíčové je, zda jde o ozbrojený útok, typicky například úmyslný útok na území, obyvatelstvo nebo ozbrojené síly členského státu.
U méně závažného incidentu podle něj připadají v úvahu spíše konzultace podle článku 4. Ten umožňuje členským zemím požádat o konzultace, pokud je podle některé z nich ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost některého člena Aliance.
Cílený útok či invaze
Žádost o aktivaci článku 5 je na konkrétním členském státu. Michal Beneš z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) si ji dokáže představit například v situaci, kdy by ruská stíhačka nad aliančním územím cíleně sestřelila alianční letadlo, ruští uniformovaní vojáci ve velkém množství překročili hranice NATO nebo ruské rakety začaly hromadně dopadat na alianční státy.
U raket by podle něj nejprve muselo být vyloučeno, že šlo například o střelu odkloněnou protivzdušnou obranou nebo vlastní chybou.
Při rozhodování o reakci na narušení vzdušného prostoru je podle Břízy určující především míra hrozby. Posuzuje se chování letounu, jeho trajektorie, výzbroj, reakce na výzvy a možné ohrožení obyvatelstva či aliančních sil. Délka narušení je podle něj důležitá, sama o sobě ale nerozhoduje. Základním principem je přiměřenost reakce.
Piloti stíhaček a jejich velitelé se podle Beneše rozhodují na základě takzvaných rules of engagement, tedy pravidel nasazení pro danou situaci. Nad neutrálním územím se podle něj cizí stíhačky zpravidla pouze sledují. Pokud vstoupí do vzdušného prostoru konkrétního státu nebo nad jeho výsostné vody, mohou je alianční letouny doprovázet s cílem je z daného prostoru vyprovodit.
Před případným použitím síly je podle Beneše potřeba zjistit, zda jde o cílenou eskalaci nebo technický problém. Zásah si u většiny aliančních států dokáže představit v případě, že by se alianční letoun nad vlastním územím ocitl pod palbou, cizí letadlo začalo útočit na pozemní cíle nebo dlouhodobě ignorovalo pokyny k opuštění aliančního vzdušného prostoru. V posledním případě by podle něj použití síly předcházel varovný výstřel.
Riziko chybné eskalace
Bříza za největší riziko chybné eskalace označil špatné vyhodnocení úmyslu protivníka. Provokace, navigační chyba nebo technický problém mohou být podle něj mylně považovány za přípravu útoku, případně naopak. Právě proto se podle něj obvykle postupuje od identifikace a doprovodu až k případnému použití síly.
Největší riziko podle Beneše představuje možná lidská chyba pilotů na obou stranách, kterou by druhá strana mohla vyložit jako záminku k eskalaci. Rusko podle něj různou délkou a formou narušení aliančního vzdušného prostoru testuje schopnost vojenské a politické reakce států NATO, zejména jejich schopnost rychle reagovat.
NATO v poslední době řeší opakované případy narušení vzdušného prostoru členských zemí v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou. Incidenty se týkají mimo jiné ruských letounů a bezpilotních prostředků a vedou k nasazování aliančních stíhaček, zejména na východním křídle Aliance.
NATO má obranný charakter a nemá organizovat útočné operace. Aliance byla vytvořena v roce 1949 a de facto se měla stát protivahou Sovětského svazu a jeho satelitů východního bloku během studené války, připomíná agentura Reuters.
Při tvorbě článku 5 na konci čtyřicátých let dvacátého století sice panovala shoda ohledně principu vzájemné pomoci, ale zásadní spor se týkal způsobů provádění tohoto závazku. Evropští účastníci chtěli zajistit, aby jim Spojené státy automaticky pomohly, pokud by byl některý ze signatářů napaden, což USA odmítaly. To se odrazilo ve znění článku 5.
Článek 5 byl dosud uplatněn pouze jednou, a to po teroristických útocích 11. září. V důsledku útoků na USA vznikla mezinárodní koalice a uskutečnila se invaze do Afghánistánu, kde byl sesazen režim radikálního islamistického hnutí Taliban.