Pamětníci vysídlení, které jsem ještě mohl potkat, byli tehdy dětmi. Dnes jsou ve velice pokročilém věku a žijí v Německu či v Rakousku. Vyjížděl jsem za nimi s týmem kameramanů, naslouchal jejich vyprávění. Nezastírám, že nejprve jsem z toho celého měl strach. Strach z neznámého, ale hlavně z něčeho, co se u nás po generace démonizovalo. Přeci jen jsem se narodil za normalizace a komunistická společnost buď o „Sudeťácích“ mlčela, nebo je vykreslovala jen v nejhorších barvách.
Byl jsem ale zvědavý, co zažili a co mi o tom chtějí říct. Tedy pardon, co NÁM chtějí říct. A ta zvědavost převážila. Zpětně vidím, že naslouchat příběhům těchhle lidí byla zkušenost k nezaplacení, ale nebyla ani zadarmo.
Co jsem ztratil? Tak hlavně ten strach. Pamatuju si jednu nestřeženou chvíli, kdy mě na okamžik pojala úzkost z poznání, že jsem se octl v domě plném sudetských Němců. Sám, samotinký! Ale hned mi došlo, jak malicherné je obávat se těch babiček a dědečků, kteří po mně nic nechtěli a nic mi nevyčítali. Byla to osvobozující zkušenost, vřele doporučuju všem.
Kus sebe sama
A co jsem získal? Osobně jsem poznal desítky lidí, kteří nepřestali mít vztah k zemi, kde se narodili a kde mají své kořeny. Mluvili se mnou o smutku z loučení s místy svého dětství, ale často i o tom, jak se na ně s oblibou vrací. O rozvalených a zpustlých hrobech svých prarodičů, ale i o kapličkách, na jejichž opravu přispěli. O pocitu křivdy, který si mnozí v sobě přes veškerou snahu pořád nesou, ale i o nejrůznějších způsobech, jak se s ním vyrovnávat.
Jestli dneska někoho zajímá, proč je pro ně tak důležité moct pořádat svůj sněm v českých zemích, tak je to právě pro ten sladkotrpký vztah k zemi svých předků, od kterého si nemohou odpomoct. Jak by mohli? Je prostě součástí jejich identity, kterou nedobrovolné vykořenění ve všech případech nějakým způsobem poznamenalo. „Druhý domov nikdy není ten první,“ vysvětlil mi jeden z nich. Proto sem jezdí. Ne kvůli majetkům nebo aby na někoho ukazovali prstem. Hledají tu kus sebe sama.
Paměť a kletba minulosti
Ani pro ně jistě nebylo lehké mluvit o svých často traumatizujících vzpomínkách se mnou. Mnozí se toho neodvážili. Vždyť jsem se samozřejmě vždycky zároveň ptal i na válku a na roli jejich rodičů v ní. Někdo omyly a přečiny starších generací jednoznačně pojmenovával a odsuzoval, někdo o nich raději mlčel. Ale nikdo je neobhajoval, to bych chtěl zdůraznit. A většina z nich si stěžovala na roli vypočítavých německých politiků, kteří rozdmýchávali před válkou nenávist, aby tak upevnili svoji moc.
Pro vekou řadu někdejších odsunutých dětí byl ale fakt, že se jich na odsun ptá Čech, hodně důležitý. Nacházeli v tom prvek jistého zadostiučinění. „Tady v Německu to vůbec nikoho nezajímá,“ stěžovala si jedna paní. „Jsem ráda, že vy Češi teď chcete, aby se na nás nezapomnělo.“
Měla pravdu, mně v rozhovorech s německými oběťmi nuceného vysídlení skutečně v prvním sledu šlo o zaplnění bílých míst v naší kolektivní historické paměti. Aby se nezapomínalo na něco, co mělo být vytěsněno, protože to jednoduše není zdravé. Ale nakonec jsem v tom celém objevil ještě důležitější smysl.
Příležitost
Při dlouhých a často hlubokých rozhovorech s německými pamětníky o jejich životě jsem pochopil léčivou sílu naslouchání jeden druhému. Bez předsudků, bez výčitek. Často jsem měl pocit, jako by po zajímavém niterném dialogu pominula nějaká kletba, kterou nad námi, Čechy a Němci, vyřkla naše neblahá společná minulost. Pochopil jsem sílu a význam vzájemného setkávání.
Příležitostmi k takovému léčivému setkávání jsou už tradičně brněnské Poutě smíření. Letos navíc i to, že se osmdesát let od konce války může konat sjezd vysídlenců v zemi, se kterou se cítí spjatí. Nenechme si tu příležitost vzít. Nenechme si ji zkazit politiky, kteří rozdmýchávají nenávist a nemyslí to dobře.
