Rok 2024 znamenal začátek nové éry. Byl totiž prvním, kdy průměrná globální teplota překročila úroveň před průmyslovou revolucí o 1,5 stupně Celsia. Nová zpráva OSN teď přiznává, že se lidstvo bude muset – přinejmenším dočasně – smířit s tím, že tato symbolická hranice bude překročená nejen na jeden rok a že oteplení dosáhne nejméně 1,8 stupně. Zpráva současně popisuje, co to pro civilizaci znamená.
Budoucnost bude teplejší, než si přály státy, které podepsaly Pařížskou dohodu. OSN proto doporučuje nastavit nové priority, které by měly pracovat s tímto pravdivě pojmenovaným stavem světa. Cílem by mělo být, aby překročení a vrchol oteplení trvaly co nejkratší dobu a byly co nejnižší, a zároveň usilovat o to, aby se teploty poté opět snížily. Není to sice ideální cesta, uvádí zpráva, ale je to ta, po které se lidstvo ubírá a na kterou je třeba se připravit.
Klíčovým termínem této nové doby je „overshooting“, tedy „přestřelení“ hranice 1,5 stupně Celsia. Experti z OSN už našli několik cest, jak minimalizovat dopady tohoto stavu. Je totiž jisté, že překročení hranice není jenom symbolické, ale že bude mít reálný a hmatatelný dopad na spousty lidských životů v mnoha částech světa.
„Změna teploty v globálním měřítku není něco, co nastane náhle. Jedná se o proces trvající několik desetiletí,“ konstatuje zpráva. V ideálním případě by se celou řadou účinných opatření povedlo nejprve růst teplot zastavit, pak zvrátit a stabilizovat na nějaké hodnotě – není ale jasné na jaké.
Zatímco klimatologické křivky sledující jen trend ukazují stoupání teplot jako stále stoupající přímku, zpomalení počítá spíše s podobou křivky, která začne po nějaké době klesat dolů. Jestli a kdy se to stane, není možné přesně říci, protože to záleží na tisícovkách konkrétních – menších i větších – opatření, která se přijímají nyní. „Jinými slovy, čím je křivka plošší a kratší, tím lépe – a to záleží na nás,“ konstatují autoři zprávy.
Překročení hranice 1,5 stupně není konec
Článek 2 Pařížské dohody zavazuje státy k tomu, aby udržely globální průměrné teploty výrazně pod hranicí dvou stupňů Celsia oproti úrovni před průmyslovou revolucí – a v ideálním případě oteplení omezily na 1,5 stupně. Ani hodnota 1,5 stupně Celsia se ale nikdy nepovažovala za bezpečnou.
Současné změny v trendech počasí to prokazují – i když ještě nedošlo k dlouhodobému překročení této hranice (rok 2025 byl teplejší „jen“ o 1,44 stupně), už teď lidé zažívají stále silnější a delší vlny veder, masivní požáry i sucha a spoustu dalších projevů extrémního počasí.
„Jakmile překročíme hranici 1,5 stupně Celsia, dopady změny klimatu se budou nelineárně zesilovat a v průběhu času se budou kumulovat. To by mohlo vést k nevratným bodům zlomu, jako je odumírání amazonského deštného pralesa, tání permafrostu a kolaps ledových štítů,“ varuje nová zpráva.
V případě překročení bude také stále dražší zmírňovat dopady škod. Zatím se volí cesta, která může vypadat relativně draze, ale oproti alternativám ve skutečnosti tak nákladná není. Snižování emisí skleníkových plynů je totiž lacinější než další možnost, tedy odstraňování emisí z atmosféry. Jednou z největších obav je, že pole nebudou kvůli suchu dost rodit, takže by globální produkce potravin do roku 2050 mohla klesnout o čtrnáct procent.
Bezprostřední prioritou proto podle této zprávy zůstává rychlé a trvalé snižování emisí. Čím více se budou emise snižovat, tím kratší dobu zůstanou na nebezpečné úrovni a tím rychleji by se mohly vrátit zpět.
„Je třeba změnit rozhodnutí, vědecký přístup, a především způsob uvažování tak, abychom vnímali 1,5 stupně Celsia jako cíl, ke kterému se budeme přibližovat shora, nikoli zdola,“ komentovala výsledky Mirey Atallahová, vedoucí oddělení pro adaptaci a odolnost v rámci Programu OSN pro životní prostředí a koordinátorka této zprávy. „To je výchozí bod pro uvědomění si, jak naléhavě nutné je masivně snížit emise a minimalizovat závažnost scénáře překročení limitu, na kterém se právě nacházíme.“
Provázaná adaptace a zmírňování dopadů
Zpráva zdůrazňuje, že už není možné přistupovat ke zmírňování dopadů (neboli mitigaci) a k adaptaci jako k odděleným oblastem. Je třeba je urychlit současně, ve velkém měřítku, s vyššími ambicemi a vzájemně propojeným způsobem, doporučují vědci. Dosažení nulových čistých emisí by mohlo stačit k zastavení oteplování, ale k opětovné stabilizaci klimatu pod hranicí 1,5 stupně je dle zprávy nutné dosáhnout záporných čistých emisí.
Zpráva také vysvětluje, jak vzájemně závislé jsou zmírňování a přizpůsobování se změně klimatu. Například přizpůsobení se změně klimatu v současnosti pomůže zachovat naši schopnost zmírňovat dopady v budoucnosti. Budoucí přizpůsobování se bude utvářet podle vyvíjejících se rizik a podmínek, a to v závislosti na tom, do jaké míry se podaří dopady zmírnit. Nedostatečné zmírňování by mohlo vést k limitům přizpůsobování, kdy se klimatická rizika stanou tak závažnými, že přizpůsobení již nebude možné.
Odstraňování oxidu uhličitého je nutné. A složité
Zpráva se věnuje i kontroverznímu tématu odstraňování skleníkových plynů, konkrétně oxidu uhličitého, z atmosféry. Označuje se to mnohdy jako klimatické inženýrství a je to proces, který se zatím testoval jen v minimálním měřítku – zatím totiž neexistují kvalitní simulace, které by popsaly nasazení ve velkém. Je to proces, při kterém se oxid uhličitý odčerpává z atmosféry a bezpečně se ukládá, typicky pod zemí do starých slojí, anebo se přemění na něco užitečného. Zpráva uznává, že i scénáře s nejmenším překročením cíle vyžadují, aby se tyto technologie nasadily. Nemusejí být ale nijak drastické ani „nepřirozené“.
Zpráva vychází z už existujícího rozdělení těchto procesů do dvou kategorií. Existuje konvenční, mezi něž patří desítky let ozkoušené ekologické postupy, jako je zalesňování nebo způsoby obhospodařování půdy, které zvyšují ukládání uhlíku v ekosystémech. Ale – a to zpráva nijak nezamlčuje – existují i inovativní technologie, jako je přímé zachycování CO2 z ovzduší.
Konvenční metody jsou lacinější, ale vyžadují obrovské množství půdy, což by znamenalo, že by svět musel přehodnotit způsob, jakým se využívá dostupná půda, zejména pokud jde o zemědělství. Navíc – a to je hlavní problém – nezaručují bezpečné ukládání skleníkového plynu. Nárůst teplot, sucha a lesní požáry mohou totiž uvolnit takto vázaný uhlík velmi rychle z lesů i půdy.
Technologické lapání CO2 má jiné problémy. Tato technologie není ověřená a je podstatně dražší než konvenční: náklady dosahují až šest set dolarů za tunu zachyceného oxidu uhličitého.
Pro představu: Česko má roční emise necelých sto milionů tun oxidu uhličitého, takže by jejich zachycení stálo zcela nerealistickou částku asi 1,1 bilionu korun. Aby bylo možné dosáhnout smysluplného zmírnění dopadů, muselo by se podle zprávy množství uhlíku, které tato technologie v současné době váže, do roku 2050 ztrojnásobit, ale spíše zčtyřnásobit.
Modely ukazují, že všechny způsoby zachycování CO2 mohou v tomto století přispět ke zvrácení oteplování pouze o několik desetin stupně – jde sice o zásadní příspěvek, ale sám o sobě nestačí. „Není to náhrada za rychlé snížení emisí oxidu uhličitého, metanu a dalších skleníkových plynů,“ uvádí se ve zprávě.
Nejasná budoucnost
Klíčovou částí zprávy pro veřejnost je konstatování, že touha vrátit se zpět do „starých dobrých časů“ před globální změnou klimatu už nebude možné. Věda si totiž dokáže realisticky představit svět, ve kterém teploty opět poklesnou pod 1,5 stupně Celsia, ale neumí si představit, jak by tento svět vypadal.
Při překročení této hranice jsou nevyhnutelné obrovské změny v ekologických a lidských systémech. Protože se ale změny na planetě odehrávají různou rychlostí, zůstává neznámou, co přesně se změní, kdy a v jakém rozsahu. Mohou to být vzestup hladiny moře, tání ledovců, vymírání druhů, změny ekosystémů, vysídlování lidí, změny v potravinových a vodních systémech a také kroky a reakce vlád.
„Tempo změn těchto systémů je velmi pomalé a velmi různorodé,“ vysvětluje Atallahová. „Klimatický systém se chová jako obrovský kotel. Snížení emisí ztlumí plamen, dosažení nulových emisí zastaví další ohřívání. Ale teplo, které se už nahromadilo, nezmizí. Oceánům, ledovým štítům a ekosystémům trvá desítky let nebo i mnohem déle, než zareagují, a snížení teplot vyžaduje více než pouhé vypnutí plynu. To činí budoucnost velmi těžko předvídatelnou.“
A když (a pokud vůbec) začne teplota zase klesat, není vůbec jasné, jak se systémy Země zachovají. Například celá řada rostlinných i živočišných druhů ustupuje před horkem na sever nebo do vyšších hor – ale dokáží se vrátit zpět, když jejich niky už ovládly jiné organismy?
Právě proto zpráva na konci zdůrazňuje: „Každá zamezená setina stupně snižuje rizika. Každý rok, o který se zkrátí doba překročení, snižuje míru ohrožení. Každá investice do odolnosti zachovává budoucí možnosti.“
