„Vrátím se!“ křičí dvaapadesátiletý Eli Šarabi, když ho ozbrojenci v kuklách a uniformách vlečou z domu v kibucu Be’eri. Je sobota 7. října 2023, krátce před jedenáctou dopoledne. V kuchyni za ním zůstává jeho manželka Lianne a dvě dcery: šestnáctiletá Noja a třináctiletá Jahel.
Eli v té vteřině doufá v chladnou logiku. Holky i žena mají britské pasy, teroristé přece nebudou riskovat mezinárodní skandál s Londýnem. A kdyby je chtěli zabít, udělali by to rovnou. Tahle myšlenka se pro něj stává záchranným kruhem. Od chvíle, kdy ho únosci naloží do ukradeného auta a projedou roztrženým hraničním plotem, existuje jediný cíl – přežít a vrátit se k nim.
Netuší, že to ráno přepsalo všechno. Tisíce ozbrojenců z Hamásu a dalších skupin vtrhly do Izraele, povraždily přes 1200 lidí a dalších 250 odvlekly do Pásma Gazy. V samotném Be’eri teroristé zmasakrovali více než sto obyvatel a domy vypálili. Začíná válka a pro Šarabiho, který v kibucu léta pracoval jako finanční manažer a agronom, odpočítávání 491 dní v zajetí. Osobní svědectví o tomto martyriu nyní poprvé vychází v českém překladu v knize s výmluvným názvem Rukojmí.
Byt v Gaze a debaty o Titanicu
První týdny netráví v podzemí. Únosci ho s nohama v řetězech drží v patře rodinného domu v zástavbě Gazy. Hlídají ho dva třicátníci, kterým začne říkat Maska a Uklízeč. Brzy zjišťuje, že to nejsou elitní bojovníci, ale místní muži, kteří šli k ozbrojencům pro peníze, protože v pásmu jiná práce prakticky neexistuje.
Šarabi mluví plynně arabsky, což jeho věznitele zpočátku znervózňuje, ale záhy to vytvoří zvláštní soužití. Po večerech s nimi hraje karty a probírá platy v Izraeli. Když mu Maska jednou nadšeně líčí „převratný film“, který právě viděl, Šarabi s úžasem zjistí, že mluví o Titanicu s Kate Winsletovou a Leonardem DiCapriem z roku 1997.
Šarabi si vědomě mapuje jejich povahy, odhaduje nálady a buduje si pozici, aby dostal víc vody nebo si vyjednal uvolnění provazů zařezaných do masa. Zároveň ví, s kým sedí v místnosti: ti samí muži, kteří mu tajně podstrčí kousek chalvy, by ho na jediný rozkaz bez váhání zastřelili.
Třicet metrů pod zemí
V prosinci 2023 zasáhnou sousedství izraelské bomby. Šachta v podlaze mešity se otevírá a Šarabi sestupuje po třicetimetrovém žebříku dolů do tmy. V betonových chodbách bez denního světla naráží na skupinu mladých mužů unesených z festivalu Nova. Je mezi nimi Hersh Goldberg-Polin s paží utrženou granátem, Alon Ohel nebo Or Levy.
Šarabi je z nich nejstarší a okamžitě přebírá roli táty. Vidí, jak mladíci propadají panice. „Chcete se úplně sesypat? Chcete brečet?“ ptá se jich. „Tak brečte. Pět minut. Deset minut. Patnáct. A dost. Vzchopte se. Vraťte se k přežití.“
Vytvoří rituály, které jim pomáhají přečkat prázdný čas. Každý večer musejí najít alespoň tři dobré věci: že dostali hrnek slazeného čaje, nebo že ten nejbrutálnější dozorce zrovna neměl službu. Společně hrají vrhcáby (backgammon), po nocích si šeptají o cestování a Šarabiho jediné rozpadlé pantofle velikosti 41 slouží všem jako společná obuv na provizorní toaletu.
V létě 2024 se situace dramaticky zhorší. Přestává odtékat žumpa. Dusivý zápach zaplní prostor, z odpadu vylezou kolonie bílých červů a usadí se na podlaze i na zubních kartáčcích. Věznitelé jim navíc v odvetě za výroky izraelských ministrů seškrtají příděly na jedinou suchou, plesnivou pitu denně.
Zajatci hubnou na kost a ztrácejí sílu. Šarabi v té chvíli naplánuje nebezpečné divadlo: v koupelně si žiletkou na holení rozřízne kůži nad obočím, vyjde do chodby a předstírá těžký kolaps. Krev na zemi vyděsí velitele, který se bojí ztráty cenného vyjednávacího artiklu, a vězni dostanou na týden příděl datlí a chleba navíc.
Když svět otočí list
V hloubce třiceti metrů vnímají jen dunění dopadajících bomb. Šarabi v prvních měsících doufá, že izraelská armáda přijde a šachty otevře. Postupně ale mezi zajatci převládne jiné poznání: masivní bombardování jejich šance na záchranu nezvyšuje. Naopak, každá exploze nad hlavou znamená riziko, že se tunel zřítí, nebo že vyděšení strážci dostanou rozkaz vězně na místě postřílet.
V podzemí zároveň netuší, jak dramaticky se během jejich věznění proměnil svět venku. Zatímco 7. října stál západní svět v šoku za Izraelem, po roce a půl války je situace opačná. Zdevastované pásmo, desítky tisíc mrtvých palestinských civilistů a zprávy o hladomoru obrátily mezinárodní mínění.
Uvnitř tunelu mezitím pomalu umírá naděje. V prosinci 2023 odvedou strážci Hershe, Almoga a Oriho s tvrzením, že jdou v rámci příměří domů. Šarabi jim celý rok závidí svobodu a věří, že venku vyřídili vzkaz jeho rodině.
Pravdu se dozvídá až v září 2024, kdy do cely přivedou jeho souseda z Be’eri Ohada Ben Amiho. Chlapci domů nešli. Zůstali v jiném tunelu v Rafahu a v září je teroristé zavraždili ranou do týla těsně předtím, než k nim dorazila izraelská hlídka. Ohad mu navíc přináší další zprávu: Šarabiho bratr Jossi zahynul v zajetí také. O Lianne a dcerách ale Ohad mlčí. Eli dál žije v přesvědčení, že jsou v bezpečí.
Tři náhrobky v Kfar ha-Rif
Konec přichází v únoru 2025. Hamás před předáním rozehrává propagandistickou show: vyhladovělé muže navleče do čistých hnědých tepláků, vyžene na pódium před skandující dav a nutí je mávat do kamer. Šarabi bez odporu plní každý pokyn, usmívá se na povel a opakuje předepsané věty. Má jedinou starost – dostat se do vozu Červeného kříže.
Teprve za skly sanitky se poprvé za 491 dní nekontrolovatelně rozpláče. Záchranářka Felicity mu klidně říká: „Už jste v bezpečí.“
Na vojenské základně Re’im, kam ho dopraví vrtulník, se Šarabi okamžitě obrací na armádní psycholožku s jedinou otázkou: Kde je Lianne? Kde jsou holky?
Důstojnice se vyhne přímé odpovědi a tiše pronese: „Vaše matka a Osnat (jeho sestra – pozn. red.) vám to řeknou.“
V tu chvíli pochopí, další slova nepotřebuje.
Zatímco on šestnáct měsíců snášel hladovění a bití, aby dcerám splnil slib, jeho rodina nežila. Ozbrojenci z Hamásu Lianne, šestnáctiletou Noju i třináctiletou Jahel zavraždili v domě v Be’eri hned 7. října dopoledne – jen pár minut poté, co ho odtáhli.
O několik dní později stojí zlomený muž na venkovském hřbitově v Kfar ha-Rif u tří bílých náhrobků. „Tohle je nejhlubší dno. Viděl jsem ho. Dotkl jsem se ho. A teď život,“ zní poslední věta jeho knihy.
Zdroj: Kniha Eliho Šarabiho Rukojmí, do češtiny přeložil David Weiner