Neandertálce si stále ještě spousta lidí představuje jako hrubější, primitivnější verze současných lidí. Nové analýzy ale ukazují, že to byli inteligentní, obratní a přizpůsobiví lidé, kterým k přežití až do současnosti zřejmě chybělo jen málo.
Za objev neandertálců mohlo vápno. V polovině 19. století zažívalo Německo boom chemického průmyslu a v něm hrálo vápno klíčovou roli. A tak se všude možně objevovaly lomy. Roku 1856, na konci srpna, našli dělníci při hledání vápna malou jeskyni v údolí Neander nedaleko Düsseldorfu. Obsahovala obrovské množství masivních kostí.
Patřily medvědům, jedna kostra byla ale menší – dělníci ji málem vyhodili, ale jeden z dozorců si naštěstí všiml její odlišnosti a donesl ji místnímu učiteli. Johann Fuhlrott se kromě učení i amatérsky věnoval paleontologii, takže okamžitě poznal, že to opravdu nejsou kosti jeskynních medvědů, ale lidí. Lidí, kteří žili velmi dávno, ale byli odlišní od těch současných.
Fuhlrott se pokusil v lomu zachránit i další kosti, ale už bylo pozdě, dělníci zbytek potenciálně zásadního nálezu mezitím zničili. Studoval tak alespoň to, co mu zůstalo. Byl sice pouhým amatérem a chyběly mu moderní technologie, ale z mimořádně robustních kostí usoudil, že patřily odolnému jedinci, a na základě silné vrstvy nadložního materiálu a mineralizovaného charakteru kostí došel k závěru, že jsou velmi staré.
Místo toho, aby svůj objev sám představil vědecké obci, odnesl kosti profesorovi anatomie na univerzitě v Bonnu, Hermannu Schaaffhausenovi. V roce 1857 oba muži představili neandertálce na zasedání místního přírodovědného spolku a Schaaffhausen nakreslil jeho lebku. V roce 1864 navrhl William King, profesor na Queen’s College v irské Galway, pro tohoto pravěkého člověka jméno Homo neanderthalensis.
Nacionalisté a neandertálci
Schaffhausen byl sice příznivcem přirozeného výběru a evoluce dokonce dříve než Charles Darwin, ale v tomto případě si netroufl prohlásit neandertálce za jiný lidský druh. Místo toho šířil vysvětlení, že kosti musely patřit nějakému příslušníkovi předgermánských kmenů, který se ale zásadně lišil svou lebkou od jiných známých pravěkých lidí v Evropě.
Schaffhausen ho tak označil za příslušníka „barbarské a divoké rasy“. Další doboví experti byli ale ještě opatrnější, odlišnosti na kostře označovali za důsledky nějaké nemoci, pravděpodobně křivice neboli rachitidy. Tímto způsobem došli k dnes až komickému závěru, že typické neandertálské mohutné nadočnicové oblouky byly důsledkem toho, že se neandertálec často mračil kvůli bolesti z křivice (a v jiné verzi z nadměrného nadýmání).
Velmi dobový byl pokus o vysvětlení od tehdejší vědecké celebrity, profesora Augusta Mayera, který primitivní rysy považoval za důkaz, že šlo o kosti ruského kozáka, který se na místo dostal během napoleonských válek.
Za 170 let, které od objevu uplynuly, různí vědci neandertálce postupně zařazovali a vyřazovali ze skupiny lidských příbuzných – nebo předchůdců. Přelom přinesl rok 2006, kdy vědci popsali genom těchto pravěkých lidí a později za to dostali Nobelovu cenu. Díky tomu se nakonec shodli, že lidé Homo sapiens a Homo neanderthalensis měli společné předky (zatím nepopsané), od nich se vydělili asi před 450 tisíci lety.
Rozdíly mezi takzvanými moderními lidmi a neandertálci byly ale z hlediska nejen genetiky poměrně malé, takže se mezi sebou mohly oba druhy bez větších problémů křížit. A jak dokazuje celá řada nálezů, dělaly to poměrně často. Nejstarší důkaz pochází z Izraele z doby před asi 140 tisíci roky.
Díky tomu je v genech moderní lidí, zejména Evropanů, dodnes spousta genetického materiálu neandertálských předků.
Vzestup a konec neandertálců
V očích mnoha lidí vypadají neandertálci jako jakási betaverze moderních lidí, jako primitivní pralidé bez kultury i bez inteligence. Nic by ale nemohlo být dále od pravdy. Moderní věda prokázala, že neandertálci byli ve své době stejně pokročilí jako naši předkové – a v mnoha ohledech dokonce možná i pokročilejší.
Objevy z posledních let vycházející z genetiky, chemické analýzy kostí a experimentální archeologie obraz chlupatého primitiva zásadně proměňují a přináší obraz bytosti, která uměla šikovně zpracovávat potravu, léčit nemocné, pečovat o postižené členy tlupy, šít oděvy z kůží dravců a po tisíce generací sdílet krajinu i partnery s moderním člověkem.
Chemické analýzy kostí ukazují, že neandertálci konzumovali maso přinejmenším stejně často jako dnešní vlci nebo lvi, doplňkově jedli i měkkýše a luštěniny. Lidský organismus ale nedokáže zpracovat víc než zhruba dvanáct set kalorií z bílkovin denně, protože při vyšší dávce hrozí poškození jater. Lovecký způsob života přitom vyžadoval mnohem víc energie.
Řešením byl tuk: naleziště Neumark Nord u Lipska, vzdálené jen asi sto kilometrů od českých hranic, odhalilo takzvanou „továrnu na tuk“, což bylo místo, kde neandertálci před 125 tisíci lety systematicky drtili a zřejmě i vařili kosti nejméně 172 zvířat, aby z nich získali energeticky bohatý tuk. Jde o nejstarší doklad podobně sofistikovaného zpracování potravy, o sto tisíc let starší, než se dosud předpokládalo.
Novější studie z Farmy těl v americkém Knoxvillu navíc naznačila, že běžnou součástí jídelníčku byly i larvy much žijící v rozkládajícím se mase — šlo o vysvětlení vysokého množství dusíku nalézaného v neandertálských kostech.
Tradiční představu neandertálce zahaleného do kůže z jelena nebo mamuta zase doplnila studie ze španělského naleziště Navalmaíllo u Madridu. Řezné stopy na kosti tlapy jeskynní hyeny, analyzované i pomocí umělé inteligence, naznačují, že si zvíře stáhli z kůže, aniž by ho snědli, morek přitom zůstal nevyužitý. To ukazuje, že kožešiny predátorů, se svým charakteristickým skvrnitým vzorem, sloužily jako ochrana proti chladu, případně měly i symbolický význam.
Neandertálci ovládali výrobu specializovaných kamenných i kostěných nástrojů: v jeskyni na Kavkaze se našel nejstarší známý kostěný hrot kopí v Evropě. Z belgické jeskyně pak pochází víceúčelový nástroj vyrobený z kosti jeskynního lva, kterému vědci přezdívají „švýcarský armádní nůž“ doby kamenné. Prokázalo se také, že dokázali lovit velké a nebezpečné šelmy, včetně jeskynních lvů a hyen, a v Německu vybudovali osadu i mimo obvyklé jeskynní útočiště.
A ovládali také medicínu. V altajské jeskyni Čagyrskaja popsali vědci na 59 tisíc let staré stoličce stopy po vrtání kamenným hrotem přímo do dřeňové dutiny zubu, což byl nejstarší doložený zubařský zákrok, který jeden neandertálec provedl druhému a pacient ho podle míry opotřebení zubu přežil o řadu let.
Ještě silnější svědectví o soucitu přinesl nález ve španělské jeskyni Cova Negra: dítě s příznaky Downova syndromu se tam dožilo šesti až sedmi let, tedy mnohem déle než jiné pravěké případy tohoto postižení. Podle autorů studie to bylo možné jen díky dlouhodobé, nejspíš kolektivní péči celé tlupy, nikoli pouze matky.
Analýza genomu ukázala, že ke křížení mezi Homo sapiens a neandertálci docházelo nesymetricky. Gen mezi oběma druhy proudil hlavně přes neandertálské muže a ženy druhu Homo sapiens, zatímco chromozom X zůstal téměř bez neandertálské stopy – nejpravděpodobnějším vysvětlením jsou dlouhodobé preference při výběru partnera, nikoli biologická nekompatibilita.
Kam zmizeli?
Dnes proto mají lidé mimo Afriku v genomu obvykle dvě až tři procenta neandertálské DNA. Podle nálezu kostry dítěte z lokality Zlatý kůň ve středních Čechách se lidé s neandertálci začali křížit prakticky ihned poté, co se poprvé setkali. Výše popsaný izraelský nález u hory Karmel dokládá kontakty už před 140 tisíci lety.
Neandertálci žili vedle moderních lidí asi 350 tisíc let. Proč asi před čtyřiceti tisíci lety poměrně náhle a rychle vymřeli, stále není jasné. Nedávno ale něco naznačila opět genetika, konkrétně genom neandertálce s přezdívkou Thorin z francouzského údolí Rhôny.
Jeho linie totiž žila padesát tisíc let zcela izolovaně od ostatních neandertálských populací, bez genetické výměny i s tlupami vzdálenými jen pár dní chůze. Na rozdíl od Homo sapiens, který se šířil na obrovská území a budoval si přitom rozsáhlé sociální sítě, žili neandertálci v malých, uzavřených skupinách o pár desítkách členů, což omezovalo jejich genetickou pestrost i schopnost přizpůsobit se klimatickým změnám a nemocem. A možná to minimalizovalo jejich šance přežít v konkurenci sociálně schopnějších lidí, kteří se stali našimi přímými předky.