Původně hra pro Delona, nyní film. Léčivé účinky sebeklamu se ztratily mezi žánry – Aktuálně.cz

Zahájit film dramatickým záběrem muže sedícího s brokovnicí v rukou, aby se děj následně střihem a titulkem „o 3 hodiny a 33 minut dříve“ přesunul do minulosti, je poněkud vyčerpaný vypravěčský postup. V rukou zkušeného tvůrce by přesto mohlo jít o vědomou práci s žánrovým klišé. V novém celovečerním snímku Adolfa Ziky Léčivé účinky sebeklamu jde spíš o spoléhání se na vnější efekty a mechanické vypravěčské konstrukce tam, kde by bylo potřeba jít do psychologické hloubky.

Zika, známý dosud především jako fotograf, autor dokumentárních portrétů a reklam, si pro svůj druhý hraný projekt zvolil látku světového věhlasu. Adaptoval divadelní hru Érica-Emmanuela Schmitta Enigmatické variace z roku 1996. Předloha, kterou francouzsko-belgický dramatik napsal speciálně pro Alaina Delona, stojí na komorní, intelektuálně jiskřivé disputaci dvou mužů. V původním textu jde o duel misantropického nositele Nobelovy ceny za literaturu a zakřiknutého novináře, kteří nad stránkami spisovatelovy nové knihy postupně rozkrývají, že sdíleli náklonnost k téže ženě.

Mluvící muži a ženy bez hlasu

Adaptace, jejíž přípravám režisér se svou manželkou Stanislavou věnoval téměř šest let, vstupuje do kin s aureolou něčeho exkluzivního. Tvůrci zdůrazňují, že sám Schmitt filmová práva schraňoval přes tři dekády a Zikovo zpracování je prvním převedením slavného dramatického textu na stříbrné plátno. Příslib filmu, který z divadelního tvaru pro dva herce u jednoho stolu vytvoří plnokrevný kinematografický zážitek, je však v rozporu s tím, co se následně odvíjí na plátně. Projekt přes všechen investovaný čas a prostředky působí akademicky, staticky a emocionálně zcela inertně.

Základní zápletka zůstává v obrysech věrná předloze, byť byla přesazena z chladného ostrova v Norském moři do luxusní usedlosti uprostřed lesů. Oceňovanému autorovi Abelu Znorkovi (Martin Stránský) zde dělá společnost pouze jeho služebná Marie (Jitka Čvančarová), krajta Helenka, agama, pes a neurčitý počet mlčenlivých milenek. Do tohoto zvláštního společenství lidí a zvířat vstupuje Nicolas Gobert (Ondřej Sokol), reprezentant jistých štrasburských novin. Jeho rozhovor o Znorkově nejnovějším epistolárním románu Zapřená láska, adresovaném tajemné H. M., se okamžitě mění v konfrontaci.

Znorko je od prvních vteřin agresivní a útočný, zatímco Gobert vystupuje v pozici úslužného posluchače, který si však zároveň nárokuje právo spisovatele psychologicky analyzovat. Rád by se dozvěděl, jak velká část knihy čerpá ze Znorkova osobního života, a od literáta vyžaduje naprostou upřímnost. Nevedou ho k tomu ovšem zásady novinářské práce, ale vlastní zájem.

Zika se pokusil komorní půdorys divadelního textu oživit doplněním rekvizit, zvířat a vedlejších postav. Zatímco v původní hře je nepřítomnost ústřední femme fatale Hélène zásadním dramatickým faktorem – funguje jako projekční plátno pro odlišné koncepce lásky obou mužů –, ve filmu ji vidíme v sérii krátkých flashbacků. V nich se nám Helena (Vica Kerekes) předvádí v éterických výjevech, kdy se dotýká větví kvetoucích stromů, vrhá do kamery mnohoznačné pohledy a nevydá při tom ani hlásku.

Podobně dopadly i další ženské postavy, které autor do příběhu narouboval. Spisovatelův domov je obydlen jakýmsi „harémem“ mladých, atraktivních žen, které se po domě pohybují výhradně jako mlčenlivé estetické objekty bez jakékoliv oduševnělosti či vlastního hlasu. Jedinou výjimkou je Marie, jež projevuje známky lidskosti a nadhledu, který postrádají muži i samotný film. V kontextu celého snímku však také ona zůstává figurkou bez dopadu na vyprávění. 

Poté co jsou vedlejší postavy odklizeny ze scény, musíme zbytek filmu strávit s párem nesympatických, egocentrických mužů, kteří pronášejí vzletné sentence o Ženě jako o posvátném mystériu, zatímco reálné ženy v jejich prostoru ironicky nemají nárok ani na vlastní hlas a agendu. 

A nakonec zůstává pocit prázdna

Film ze své podstaty nesnese tolik stylizované teatrality jako jeviště a vyžaduje civilnější, polidšťující detaily. Civilní je v něm ale především projev herců. Když tedy pomineme, že Martin Stránský občas propukne v ďábelský chechot a na náznak nesouhlasu reaguje střelbou z brokovnice. Postavy jinak ve shodě s divadelním předobrazem deklarují myšlenky v knižních replikách typu „Schopnost tvořit je smlouva s ďáblem, mladý muži“, aniž by pro ně režie dokázala vytvořit odpovídající dramatický podklad.

Ve Schmittově textu reprezentoval Znorko idealizovaný a distancovaný přístup k lásce, v němž je fyzická přítomnost nahrazena literaturou, zatímco Gobert zpřítomňoval všední, obětavou a realistickou lásku přijímající i nemoc a úpadek. Ve filmu není tato polarita dost zřetelně vykreslená. Nezacílený dialog bez napětí či chemie působí jako recitování předem připravených esejistických odstavců, důsledkem čehož je naprosté odcizení a nezájem.

Z hlediska řemeslného zpracování filmu nicméně nelze upřít velkou péči. Barevné korekce odpovídají komerčním standardům a kamera nabízí esteticky úhledné, ostré a dobře nasvícené záběry. Samotná režie dialogu se však zakládá převážně na ubíjejícím střídání pohledů a protipohledů, doplňovaném prostřihy na domácí mazlíčky či mlčenlivé modelky. Snímek se tak na jednu stranu snaží maskovat svou divadelní podstatu exteriéry a vedlejšími postavami, na stranu druhou zůstává nesmírně statický a svázaný jevištní logikou.

Filmu navíc chybí cit pro tonalitu a nadhled. Často není jasné, zda jsou některé až absurdní momenty – od hysterických výstupů se zbraní přes exotický zvěřinec až po nepřirozené pózování postav – zamýšleny jako vědomá groteskní nadsázka, nebo zda je autor myslí vážně. Tato neusazenost se plně projevuje v závěrečné kaskádě zvratů, kdy se v rychlém sledu dozvídáme pravdu o identitě postav, jejich vztahu k Heleně i celé dopisové mystifikaci. 

V divadle mohou tato odhalení fungovat jako pointy ideového souboje. Ve filmu však přicházejí vniveč. Snímek totiž v předchozích minutách nedokázal vytvořit postavy s vlastním životem a hloubkou, jejichž slova a osudy by nás měly zajímat. Ambiciózní příběh, který měl být ve svém finále zřejmě hluboce osobní a emotivní, tak zanechává pouze pocit prázdna.