Komedii omylů napsal William Shakespeare v roce 1594, tedy v době, kdy měl v Londýně slušně rozjetou kariéru herce, dramatika a především úspěšného divadelního podnikatele, spoluvlastnícího soubor Služebníků lorda komořího. Hra patří mezi autorovy rané komedie poplatné ještě humanistické nápodobě antických vzorů, jako třeba Sen noci svatojánské. Motiv pánů a sluhů, respektive pánů a otroků je příznačný pro římskou komedii. Shakespeare, jehož běžnou strategií bylo míšení několika již existujících námětů, se v Komedii omylů obrátil k Plautově textu Menaechmové, jehož základní motiv záměny dvojčat znásobil a obohatil o další dějové linky a zvraty.
Mezi Efezem a Syrakusami nepanují zrovna příkladné obchodní styky. Syrakusané mají do maloasijského přístavu zákaz vstupu. Poruší jej kupec Egeon hledající ztracenou rodinu. Za překročení zákona mu hrozí smrt, může se z ní však vykoupit. Jak ale nalézt do večera v cizím městě vhodného přímluvce a požadovanou kauci ve výši 1000 marek? Do Syrakus toho času připlouvá i jeden z kupcových ztracených synů, Antifolus Syrakuský, se svým sluhou Dromiem. Jelikož netuší, že v Efesu žije jeho jednovaječné dvojče s nachlup stejným sluhou Dromiem, jako je ten jeho, strhne se ihned po jeho vylodění řetězec záměn a nedorozumění, přesně ve stylu situační komedie.
Oba Antifoly si plete osazenstvo města i dosud ztotožnění rodinní příslušníci. Antifolus Efeský koupí své ženě Adrianě zlatý řetěz, zlatník jej však omylem dá Antifolovi Syrakuskému, peníze ale chce od jeho bratra, který nakonec skončí ve vězení pro dlužníky. Ten, který chtěl řetěz, dostane od svého sluhy provaz, jež si prve žádalo jeho dvojče. Zmatky vzniknou i okolo přítomných dam. Adriana omylem obědvá s manželovým bratrem, kterého považuje za svého chotě, ten je ale okouzlen její nezadanou sestrou Lucianou, které se začne vehementně dvořit, přičemž do hry vstupuje i místní kurtizána. Řada humorných situací pramení i ze záměny obou stejně vypadajících sluhů, kteří si pletou své pány, stejně jako ti si pletou je.
Tak kdo je vlastně kdo?
Mnohonásobné záměny totožnosti, o něž ve hře především jde, vyústí ve finále v obnovený řád, manžel najde ztracenou manželku, bratr najde bratra, otec své syny a synové svého otce a svou matku, jak píše v úvodu ke svému překladu Komedie omylů Martin Hilský, jehož převody tvoří základní kámen všech inscenací Letních shakespearovských slavností, letošní produkci nevyjímaje. A čím bláznivější a vykloubenější situace tomu předcházejí, tím efektnější náprava neřádu z nich plyne.
Z tohoto předpokladu od začátku vychází režisér inscenace, umělecký šéf Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek. I přesto, že většinou inscenuje v interiéru, s Letními shakespearovskými slavnostmi spolupracuje již potřetí (v rámci ostravské části festivalu uvedl před dvěma lety Večer tříkrálový, v roce 2019 Zkrocení zlé ženy). V obou komediích se objevili někteří herci (Erika Stárková, Petr Buchta či Šimon Krupa), s nimiž nyní spolupracuje i na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. Titul Komedie omylů se na Hrad vrací dokonce počtvrté.
Štěpánek spolu s dvorním výtvarníkem, scénografem Milanem Davidem za přispění Pavla Morávka osadili zeď purkrabství dekorací evokující cirkusovo-pouťovou atmosféru. Záměrně omšelé, kašírované stěny opatřili špatně čitelnými (snad latinskými) nápisy, červenobílé textilní vstupy evokují vchody do šapitó, nad nimiž září girlandy světel, které ústí do centrálního nápisu Efesos. Nejde o žádné konkrétní, natožpak historické místo, ale o prostor fantazie a hry a především radosti z ní.
Bláznivá zápletka dvojí záměny je pojednaná jak jinak než iracionálně a s nadsázkou. Dekorace disponuje celkem pěti vstupy na scénu – třemi textilními a dvěma dřevěnými dveřmi se špehýrkou, což samo o sobě umožňuje nepřetržitou situační komiku. Štěpánkovi nabízí velkou variabilitu mizanscén. Režisér se musí v případě tohoto textu obzvláště dobře orientovat, aby ani jednou nezkolabovala logika příchodů a odchodů ze situací a nedošlo k nezáměrnému překryvu dvojčat na scéně. Četnost vchodů upomíná také na inscenování jiného mistra situační komedie, autora přelomu 19. a 20. století Georgese Feydeaua, jehož hry bývají někdy přezdívané jako „dveřové komedie.“ Na začátku stojí na jevišti i rozcestník udávající všemožné směry a vzdálenosti, včetně té na ostravské Bazaly.
Inscenaci táhne ústřední čtyřka
Nádech exotického bezčasí, kde převažuje divadelní stylizace nad realismem, mají i kostýmní návrhy Romana Šolce. Dvě ústřední ženské figury oblékají průhledný šifon, střih zdůrazňuje jejich křivky. Žena je především ozdobou muže, kterému má být bezmezně poslušna, jak stojí v jedné z replik, kterou častuje Luciana sestru Adrianu. Muži jsou vystrojeni dle své příslušnosti a majetku, neboť o něj jde. Movitější mají drahé pláště a turbany, chudším přináleží skromnější pokrývka hlavy, Dromiům musí stačit ovázaný cíp šátku. Efektní proměna následuje po úvodní sekvenci, v níž vévoda stanovuje denní lhůtu potrestanému kupci. Rozsudku přihlíží všichni zúčastnění, situaci sledují zespoda i shora z ochozů, zakukleni do pruhů látky, kryjíce se před sluncem i vévodovým hněvem. Po narovnání situace odkládají přestrojení a pouští se do víru zábavy. Inscenace má publikum především pobavit, s velkou rozhodností a lehkostí toho docilují všichni zaangažovaní herci.
Velice šťastné je obsazení ústřední čtveřice Antifolů a Dromiů: Tomáše Havlínka (alternuje jej Marek Adamczyk), Vojtěcha Vondráčka a Šimona Krupy s Petrem Buchtou, kteří jsou za všech okolností pohotoví a maximálně přirození. Dokážou vzít do hry i technickou chybu vzniklou během večera a povýšit ji na nový vtip. Jejich výstupy udávají tempo inscenace, která bez zásadního krácení kopíruje původní text (zejména v první části by jeho redukce byla nasnadě). Tempo nepolevuje a řítí se osidly stále více bláznivějších situací kupředu.
Crazy polohu zastává představitelka žádostivé Luciany Aneta Krejčíková, rovnocennou partnerkou jí je Sára Rychlíková coby Adriana, žena Antifola Efezského. Přestože hru z velké části tvoří i rýmované verše, interpreti se shakespearovským jazykem nakládají nenuceně, jako by snad vázanou řečí hovořili běžně i v civilu. K inscenaci přistupují s maximální připraveností a s jasnou režijní představou o podobě svých postav.
Vojtěch Štěpánek umí pracovat s herci a postavit funkční komedii. Komedie omylů na Pražském hradě je toho důkazem. Nenabízí převratný výklad a ani se o něho nesnaží, je si dobře vědoma toho, jaké přednosti má plenérová produkce mít. Bytelný režijní základ, hereckou přesvědčivost a prostor pro zábavu.
