Na elektronické tabuli svítilo 1,00. Diváci v montrealské hale nechápali, rumunští trenéři chvíli také ne.
Čtrnáctiletá zázračná dívka právě dokončila sestavu na bradlech, při níž rozhodčí nenašli jedinou chybu. Jen technika nebyla na podobný výsledek připravena.
Bylo 18. července 1976 a sportovní gymnastika dostala první absolutní desítku v olympijské historii.
Před 50 lety se z drobné rumunské dívky s ofinou zastřiženou téměř podle pravítka stala jedna z nejznámějších sportovkyň planety.
Výrobce výsledkových tabulí vycházel z předpokladu, že známka 10,00 je v gymnastice nedosažitelná. Zařízení proto umělo zobrazit pouze tři číslice.
Když rozhodčí udělili Comaneciové nejvyšší možnou známku, na tabuli se místo 10,00 objevilo 1,00.
Nebyla to chyba. Byl to technický důsledek dokonalosti, se kterou nikdo nepočítal.
Comaneciová se nejprve podívala k trenérům. Teprve když pochopila, co zvláštní údaj znamená, mohla začít vstřebávat hluk vyprodané haly. Přesto působila téměř netečně.
Žádné přehnané gesto, žádný výbuch emocí. Jen soustředěný výraz dítěte, které vědělo, že za několik hodin nebo druhý den bude muset cvičit znovu.
„Sedmnáct vteřin mi úplně změnilo život,“ shrnula po půlstoletí okamžik, který ji navždy spojil s jediným číslem.
Comaneciová nebyla v Montrealu neznámým objevem. Už jako třináctiletá ovládla mistrovství Evropy 1975 a před olympiádou dostala nejvyšší známky také na dalších mezinárodních závodech. Teprve hry však její schopnosti ukázaly celému světu.
Narodila se v rumunském Onești do rodiny automechanika a úřednice. S gymnastikou začala v šesti letech pod vedením manželů Bély a Márty Károlyiových.
Trénink byl tvrdý, založený na téměř vojenské disciplíně a nekonečném opakování pohybů, které musely vypadat naprosto samozřejmě.
Právě tento protiklad fascinoval celý Montreal. Za lehkostí čtrnáctileté dívky byly tisíce hodin bolesti, pádů a odříkání.
Comaneciová se na bradlech pohybovala plynule, s propnutými špičkami a téměř nepostřehnutelnými přechody mezi žerděmi. Po závěrečném saltu přistála bez jediného kroku.
První desítkou její olympijské představení neskončilo. Během olympijských soutěží získala nejvyšší známku ještě šestkrát.
Z Montrealu odjížděla se třemi zlatými medailemi za víceboj, bradla a kladinu, stříbrem ze soutěže družstev a bronzem za prostná.
Její tvář se objevila na titulních stranách novin po celém světě. Fotografové ji pronásledovali na každém kroku a novináře fascinovalo, že se téměř neusmívá. Když se jí ptali proč, odpovídala, že během gymnastických soutěží většinou není čemu se smát.
Získala pověst ledové šampionky, přestože ve skutečnosti šlo především o mimořádně soustředěné dítě vržené do světa dospělých.
Sama později přiznávala, že význam své historické desítky tehdy nedokázala plně pochopit. Nečetla noviny a neměla prostor zabývat se tím, co její výkon znamená pro sportovní historii. Trénovala, jedla, spala a znovu trénovala.
Především však změnila představu o tom, co je v ženské gymnastice možné. Její sestavy spojovaly obtížnost, přesnost a eleganci způsobem, který se stal novým měřítkem. Generace závodnic po ní už nevstupovaly do stejného sportu, v jakém Comaneciová začínala.
Na olympiádě v Moskvě v roce 1980 přidala další dvě zlaté a dvě stříbrné medaile. Celkem vybojovala na hrách devět cenných kovů, z toho pět zlatých. Aktivní kariéru oficiálně uzavřela v roce 1984.
Po konci závodní kariéry však přišla životní etapa, na kterou žádná gymnastická příprava nestačila.
Komunistické Rumunsko z Comaneciové vytvořilo výkladní skříň režimu. Při státních návštěvách měla dokazovat sílu země, která jinak stále hlouběji upadala do chudoby a izolace. Stala se národní ikonou, zároveň ale člověkem pod nepřetržitým dohledem.
Situace se ještě zhoršila poté, co Béla a Márta Károlyiovi v roce 1981 zůstali ve Spojených státech.
Rumunské úřady se začaly obávat, že jejich nejslavnější sportovkyně udělá totéž. Omezovaly její zahraniční cesty, kontrolovaly ji a sledovaly prostřednictvím tajné policie Securitate.
Žena, která na bradlech působila naprosto svobodně, se mimo tělocvičnu cítila stále více jako ve vězení.
V listopadu 1989 se rozhodla utéct. Se skupinou dalších Rumunů vyrazila v noci k maďarské hranici.
Šli několik hodin pěšky nehostinným terénem a museli se vyhýbat ozbrojeným hlídkám. Comaneciová později přiznala, že netušila, co ji čeká. Věděla jen, že se nechce vrátit.
Přes Maďarsko a Rakousko se dostala do Spojených států. Do New Yorku přiletěla 1. prosince 1989, jen několik týdnů před pádem režimu Nicolae Ceaușeska.
Útěk ženy, kterou Rumunsko léta vydávalo za svůj nedotknutelný symbol, se stal celosvětovou událostí.
Začátky na Západě však byly chaotické. Comaneciová neuměla dobře anglicky, těžko se orientovala v novém prostředí a lidé kolem ní se snažili jejího jména využít.
Klidnější život našla až v Oklahomě, kde se znovu setkala s americkým gymnastou Bartem Connerem.
Znali se od roku 1976. Conner později získal olympijské zlato na bradlech v Los Angeles a po skončení kariéry vybudoval gymnastickou školu.
V roce 1996 se vzali v Bukurešti. Pro Comaneciovou znamenal návrat do Rumunska úplný obrat: do země, z níž kdysi prchala přes hranici, přijela jako svobodná žena a vítaná národní hrdinka.
S manželem dnes vede gymnastickou akademii, věnuje se charitě a podporuje sportovní projekty v Rumunsku i ve Spojených státech. Přestože je jí 64 let, její jméno si většina lidí stále spojuje především s jediným okamžikem
Desítku už přitom současná elitní gymnastika jako konečnou známku nepoužívá.
Od roku 2006 se odděleně hodnotí obtížnost a provedení sestavy, takže výsledné skóre nemá pevně stanovený strop. Sport se stal složitějším, obtížnějším a pro běžného diváka také hůře čitelným.
Desítka Comaneciové ale nezmizela. Dokonce ani tehdy, když ji výsledková tabule nedokázala správně zobrazit.
