V prvním díle tohoto podcastu jsem mluvil s bývalým europarlamentním zpravodajem Českého rozhlasu Filipem Neradem. Ten mi popisoval, jak se vnímání sedmadvacítky měnilo v čase, protože v Bruselu působil delší dobu. Jak EU v současné době komunikuje podle vás?
Má to dvě roviny. Na straně jedné novináři ve Štrasburku, v Bruselu nebo v Lucemburku mají obrovský, až mimořádný servis. Jsou tady všude perfektně moderně vybavená presscentra. Je snadné dostat se k informacím v tom smyslu, že jsou tiskové konference, off-the-record briefingy, kde se člověk může dostat do kontaktu s diplomaty nebo s úředníky Evropské komise, zeptat se jich třeba na technické detaily. Často je opravdu velká spousta informací na webu.
Na druhou stranu to nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Protože když má novinář málo informací, tak se mu těžko pracuje, a když má novinář přemíru informací, tak se mu těžko pracuje taky.
Základní úlohou zpravodaje je filtrování agendy. Informací je ohromné množství a jsou třeba týdny, kdy se koná unijní summit a předtím ještě několik ministerských rad a do toho současně je plenární zasedání Evropského parlamentu. To vám přichází desítky až stovky notifikací za den.
Evropská komise často komunikuje dost technicky, možná nesrozumitelně a má někdy tendenci zahrnout novináře spíš technickými detaily, které se ale těžko přenáší k divákům.
Jak je v tomhle kontextu složité být v něčem rychlejší než třeba server Politico? Je to vůbec možné?
To asi nejde. A mou ambicí ani není být rychlejší než Politico, protože to má jednak exkluzivní zdroje, ale jednak také exkluzivní přístup k představitelům Evropské komise a členských zemí.
S redakcí typu Politico se nemůže člověk měřit, protože to je redakce, ve které jsou desítky lidí, kteří se specializují na jednotlivé oblasti: energetiku, zemědělství atd. Což jeden zpravodaj, který běhá od jedné věci k druhé a někdy dělá i víc témat za den z různých oblastí, nemůže nikdy dohnat.
Když jste zmínil to, že třeba Politico má přístup k evropským lídrům, jak složité to je pro vás? Co kdybyste chtěl udělat rozhovor třeba s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou či s unijní šéfdiplomatkou Kajou Kallasovou?
S Ursulou von der Leyenovou je to prakticky nemožné. Ona v podstatě nedává rozhovory jeden na jednoho. Vystupuje zřídkakdy na tiskových konferencích a už jen málo odpovídá na otázky. Často jsou to jenom stanoviska pro média, kdy přečte nějaké prohlášení a odchází. Politico mělo v minulosti počítadlo jako pravidelnou součást svého ranního newsletteru a vždycky tam uvádělo, kolik je to dní od posledního rozhovoru s ní.
U Kaji Kallasové si myslím, že by to mohla být celkem otevřená politička. Podařilo se mi získat rozhovor třeba se slovenským eurokomisařem pro obchod a hospodářskou bezpečnost Marošem Šefčovičem v době, kdy ho nikdo jiný moc neměl. Bylo to na začátku celních sporů loni v dubnu. Ale zase tam se ty ledy prolamují díky tomu, že já jako český zpravodaj napíšu do kabinetu Maroše Šefčoviče, který je Slovák a má tam kolem sebe lidi Slováky. Ta domluva je potom jednodušší.
Jak novináři v Bruselu vybírají, co je důležité a co ne? Zajímá Čechy, co se děje v Nizozemsku? Jaký bude vztah nového maďarského premiéra s bruselským establishmentem? A co diváci z evropské politiky v Bruselu v televizi neuvidí, ale přitom je to důležité?
Na tyto a další otázky odpovídá v dalším díle podcastu Evropa v souvislostech zpravodaj ČT v Bruselu a ve Štrasburku Petr Obrovský.
