Tahle škola je prostě „divná“. Stejně tak „divný“ je i její dlouholetý ředitel Radko Sáblík, který se dlouhodobě snaží inovovat českou vzdělávací politiku. Povídali jsme si o tom, jak a proč se školství nedaří nacházet talentované děti a proč jim na mnoha školách učitelé ještě hází klacky pod nohy. Probrali jsme, proč se vyplatí studentům dát svobodu a co by udělal, kdyby měl neomezenou moc nad ministerstvem školství.
Pohybujete se ve školství už mnoho let. Když se ohlédnete zpět, jak se v něm daří identifikovat mimořádně talentované děti?
České školství je identifikovat neumí a nepracuje s nimi. Vezměte si, že pedagogicko-psychologické poradny hovoří o tom, že u nás je asi jen 0,3 procenta nadané populace, to mluví za vše. Drtivá většina škol se talenty ani nesnaží hledat. Lidé v nich prostě učí tak, aby naplnili to, co si školy napsaly do svých vzdělávacích programů.
Rámcový vzdělávací program sice definuje kompetence a dává velký rámec, ale školy si samy učební osnovy tak zaplevelí, že pak pláčou, že nestíhají látku probrat. Hustí do dětí informace, jedou permanentně podle šablony a nezbývá vůbec žádný čas na nic dalšího. A pak je samozřejmě těžké identifikovat talentované jedince, když je do ničeho kreativního vůbec nepustíte.
Co se stane s talentovaným dítětem, které do tohoto systému spadne?
V tom lepším případě se na něj kašle, protože školy primárně podporují studenty, kteří mají nějaké problémy. Ti, kteří je nemají, nikoho moc nezajímají. Mimochodem, talentovaní studenti ty problémy často mají také – ve výuce se nudí, jsou otrávení, začnou zlobit a učitelé si pak myslí, že je to flákač. Nepochopí, že ten dotyčný jen nebyl vůbec osloven.
A pak je tu ještě horší rozměr. Setkávám se s mladými lidmi, kteří jsou talentovaní a aktivní, jedou třeba prezentovat svůj výzkum na konferenci do Londýna, a když se vrátí, ve škole jim to „dají sežrat“. Učitelé jim předhazují: „No jo, ty jsi ten chytrý, náš vědec, a že bys chodil do školy, to ne.“ Dokonce proti těmto studentům štvou třídu, která jim pak dělá ze života peklo. Místo aby se škola takovými lidmi chlubila, tak jimi v lepším případě pohrdá.
Někteří pedagogové studentům závidí úspěch
Proč to ti učitelé dělají?
Vidím v tom frustraci. Ti učitelé a ředitelé v určité chvíli své kariéry sami nechtěli vystoupit z komfortní zóny, nechytili šanci za pačesy. Teď sedí třicet let ve škole a vidí mladé lidi, jak jezdí po světových konferencích. Říkají si, jaká je to spravedlnost. Jenže zapomněli, že tu šanci od roku 1989 měli taky. Takže tam bohužel funguje čistá žárlivost na možnosti, které dnešní studenti mají. Ti lidé jim nejen nepomáhají, oni jim de facto házejí klacky pod nohy.
Na vaší škole jedete podle jiného receptu. Co děláte jinak?
Říkají o nás, že jsme ostrůvek pozitivní deviace a my to hrdě přijímáme. S talenty začínáme pracovat už na základní škole. Naši vlastní studenti pořádají v létě pro děti ze základek 15 letních škol – od umělé inteligence přes kybernetiku až po mediální tvorbu. K tomu organizujeme další letní školy pro firmy, jako je ČSOB. Během roku děláme ve škole jednodenní akce. Děti ze základních škol se u nás zapojují třeba do projektů kybernetické bezpečnosti.
Jste známí tím, že studentům dáváte velkou autonomii, jak vypadá běžný školní týden?
Náš systém je nastavený jinak, než je to v ostatních školách běžné. Prezenční výuka ve škole probíhá jen od pondělí do čtvrtka, pátek mají studenti na samostudium a práci na projektech. Sestavil jsem také vlastní program pro talentované a aktivní studenty, ve kterém je zapojeno přes 36 procent studentů a ti chodí do školy ještě méně.
Přesto nemají žádný problém odmaturovat, naopak asi polovina ročníku měla u maturity vyznamenání. Na škole máme také vlastní coworkingové centrum a inkubátor start-upů. Máme tu třeťáky, kteří dělají rakety, věnují se výzkumu vesmíru a chtějí stavět vlastní satelity. Umožňujeme jim prostě tvořit.
Jsme škola „divných“ lidí
To ale přece vyžaduje i velkou sebedisciplínu u studentů. Jak toho dosahujete?
Kdo se k nám hlásí, tak už zpravidla ví, do jakého prostředí jde. A rodičům vždy říkám, jestli se nad vaším dítětem musí stát s bičem, protože jinak nepracuje, tak ho k nám nedávejte, nefungovalo by to. Moc dobře vím, že tvoříme jakousi exkluzivní bublinu, protože dostat se k nám je náročné – uchazeči musí poslat motivační dopis a portfolio, úspěšně složit Cermat testy i naše vlastní zkoušky, a nakonec projít osobním pohovorem.
Výsledkem je, že se u nás koncentrují lidé, kteří jsou ve své podstatě „divní“ a dělají věci zkrátka jinak a samostatně. Tuto samostatnost mimochodem skvěle ilustruje i moje nedávná zkušenost. V rámci předmětu zaměřeného na prezentační dovednosti měli naši studenti za úkol někoho oslovit a udělat s ním rozhovor. Do svého podcastu si pozvali také Daniela Stacha z České televize.
Když jsme se ve škole potkali, udiveně mi vyprávěl, že si s ním studenti všechno od začátku do konce domluvili sami, zabezpečili si celé studio i natáčení a já jako ředitel jsem se objevil až ve chvíli, kdy jsme se náhodně minuli a pozdravili. Když jsem mu na to řekl, že jsme tady v té škole prostě trochu divní, tak mi řekl velmi hezkou věc. Pane řediteli, svět mění právě ti divní. Ti normální nikdy nic nezmění.
Vrstevnické učení
Velkým tématem vaší školy je takzvané vrstevnické učení. Jak to funguje v praxi?
Učitelský sbor má 96 lidí, z toho 48 jsou naši absolventi ve věku 19 až 28 let. A dokonce tu máme devět studentů z vyšších ročníků, kteří učí na částečný úvazek ty mladší. Česká školní inspekce, která na mě kvůli tomu přišla na základě anonymního udání, měla nejdřív strach. Říkali: „Jakou můžou mít ti mladí autoritu?“
Pak z té výuky odešli nadšení a napsali nám do zprávy, že naše vrstevnické učení je příkladem dobré praxe. Protože autorita není o věku, ale o tom, jestli ten člověk něco umí. Když patnáctiletý student vidí, že ho učí jednadvacetiletý kluk, který má vlastní firmu na tvorbu webů nebo sociálních sítí, hned získá motivaci a řekne si: „Já chci být jako on.“ A funguje to oboustranně. Tím, že ti mladí vyučující musí látku sami pochopit, strukturovat a vysvětlit ostatním, se sami učí nejvíc.
Související
Zmínil jste udání. To se v českém prostředí neodpouští, že dáváte studentům takovou svobodu?
Udání chodí pořád, často od konkurence, ale také zevnitř systému. Lidé se bojí, že se zavedou nové pořádky a oni budou muset měnit svůj styl práce, ve kterém chtějí doklepat těch pár let do důchodu. Aktivita a iniciativa se prostě neodpouští.
Povím vám k tomu jeden nedávný příběh. Paní ředitelka z opavského gymnázia chtěla zavést náš program pro talentované studenty. Okamžitě na ni přišlo udání, že někteří studenti nemusí chodit do školy. Pomáhal jsem jí psát vyjádření pro inspekci. Pak nechala v rámci suplování učit staršího studenta v tandemu s učitelem a hned přišlo další udání, že tam učí neaprobovaný a nezletilý člověk – přestože tam byl s učitelem. To je bohužel také realita školství v Česku.
Největší bariéra školství je v lidech
Z toho všeho, co říkáte, to vypadá, že největší bariéry v českém školství nejsou v systému, ale v lidech.
Samozřejmě. Systém umožňuje téměř cokoli. V aktuálním rámcovém vzdělávacím programu je učivo pouze doporučené, hlavní jsou kompetence. Do dnešního legislativního rámce se pohodlně vejde montessori škola, naše škola, ale klidně i jezuitská kolej ze 17. století. Je to jen na odvaze a kreativitě ředitelů.
České školství je známé také tím, že chyby primárně trestá. Jak na vaší škole pracujete s chybou a selháním?
Na rovinu říkám, že i u nás se v některých všeobecně vzdělávacích předmětech chyby občas trestají, nicméně většinově fungujeme v modu mentoringu. Učitelům říkám: „Hlavně nebojujme bitvy za studenty. Nechme je, ať si je vybojují sami, ale když padnou na ústa, pomozme jim vstát.“
U nás se nikdo nehroutí z toho, že se projekt nepovedl. Zvedneme se a zkusíme to znovu. Když se lidé bojí chyb, raději nedělají nic. K tomu mám i jeden osobní příběh. Jeden náš čerstvý absolvent mi po dvou letech úspěšného podnikání přišel poděkovat. Říkám mu: „Vždyť jste nebyl v žádném našem oficiálním programu, rozjel jste to sám.“ A on odpověděl: „Pane řediteli, já dlouho neměl odvahu vystoupit z komfortní zóny. Ale když jsem kolem sebe viděl tolik lidí, kteří to riziko vzali a nebáli se padnout, dostal jsem tu odvahu taky.“
Věda vyžaduje specifickou zvídavost. Jak dokážete odlišit klasického „šprta“, který si jen pamatuje věci, od skutečného kreativního talentu s vědeckým myšlením?
Mnozí lidé si myslí, že ten nejtalentovanější má samé jedničky. To je omyl. Ti nejtalentovanější mají klidně špatné známky, protože se v hodinách nudí a otravují učitele. Poznáte je podle toho, jak přemýšlí. Dnešní generaci se říká „generace proč“ – a to je správně. Nestačí jim říct, že atom nějak funguje. Oni se zeptají, proč tak funguje. A konzervativní učitel se naštve. Talent se pozná podle toho, že chce věci tvořit a budovat, ne si je jen pamatovat.
Studenti si rozvrh skládají sami
Dalším nešvarem českého školství je velmi raná specializace, kdy se děti ve 14 či 15 letech musí rozhodovat, zda půjdou na gymnázium, nebo si zvolí třeba průmyslovku. Jak je to u vás?
K tomuto tématu jsem vypracoval v rámci Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ návrh, který byl považován za naprosto revoluční a nemožný. Navrhoval jsem, aby existovala možnost, že se deváťáci přihlásí na školu, která nabízí jak technický směr, tak směr gymnaziální. V prvním ročníku by dostali ochutnávku ze všeho. Po prváku by se rozhodli: „Baví mě víc věda, půjdu gymnaziální cestou,“ nebo „Baví mě pokusy, půjdu technikou.“
Protože to neprošlo systémově, zavedl jsem si to na škole sám. Ve třetím a čtvrtém ročníku si naši studenti volí semináře a téma ročního studentského projektu. Díky tomu si tak 12 hodin týdně z celkových 30, poskládají úplně sami. Takže třeba ajťák, který zjistil, že v 15 letech šlápl vedle a chce se věnovat právu, si u nás přibere humanitní předměty z gymplu.
Kdybyste měl neomezenou moc nad ministerstvem školství, co byste udělal, aby se situace zlepšila?
Buďme upřímní – ministerstvo školství jako úřad nemůže skoro nic. Je to páté kolo u vozu. V Česku máme extrémně vysokou autonomii ředitelů škol. Ministerstvo na ně nedosáhne. Ministerstvo může psát strategie a programy, ale školy je naplní jen formálně – koordinátor si udělá čárku, že se sešel s nadaným studentem, a druhý den mu ta škola stejně hodí klacek pod nohy, protože chyběl na fyzice.
Co by ale pomohlo, je masivní osvěta. Potřebujeme, aby Hrad, vláda, parlament a odborníci táhli za jeden provaz a dělali kampaň. Musíme lidem natvrdo vysvětlit, že už je rok 2026, že svět má úplně jiné požadavky a my nejsme tak bohatá země, abychom mohli zašlapávat talenty do šedi. Nejsme Čína nebo Indie, kde je 1,4 miliardy lidí a ti nejlepší prostě nějak přirozeně vyskočí sami. Nás je málo.
Podle mého odhadu je v našem školství zhruba 10 procent extrémně aktivních lidí, kteří se pořád potkávají a přesvědčují už přesvědčené. Pak je tam 10 až 20 procent lidí, kteří jsou vyhořelí, otrávení, stříhají metr do důchodu a nemají tam co dělat. Ale zbývá 70 až 80 procent učitelů a ředitelů, kteří mají potenciál, ale my je neumíme oslovit a ukázat jim příklady dobré praxe. Kdybychom těmto lidem ukázali funkční příklady a společnost si uvědomila, že bohatství země stojí na vzdělání, věci by se začaly hýbat.
