„Pokaždé, když vidím vaše tváře, když se střetnu s vašima očima, pokaždé, když se na vás podívám, tak vím, že někam patřím,“ říká s dojetím v hlase Yungblud v polovině svého setu směrem do publika. „Lidi, které milujete, nebudou ve vašem životě navždy,“ pokračuje úderně, skoro jako by rapoval. „Tak žijte teď. Buďte přítomní. Nasrat na svět tam venku. Tohle je naše noc, naše chvíle. Miluju vás.“ Pak zvedne ruce, ostatně jako mnohokrát během koncertu, a smyčce za jeho orosenými zády utichnou. Popadne černou akustickou kytaru a plynule přejde k prvním tónům jedné z jeho posledních písní Time.
Ať už Dominic Harrison zpívá, mává mikrofonem, hecuje publikum nebo se na jevišti dojme k slzám, nikdy jeho projevu nechybí silné emoce. Díky tomu je dodnes řadě lidí trnem v oku. Je to jen pár týdnů, co se americký zpěvák MGK (který s Yungbludem dříve spolupracoval) nechal ve svém singlu slyšet, že „dětské hvězdičky z Mickey Mouse klubu si hrají na rockové hvězdy, chodili na soukromé školy, a přitom si hrají na vyloučené“. Tahle kritika ale nedává moc smysl. Copak z dětských herců nemohou vyrůst rock stars? A jako vyvrhel se máte právo cítit jen na veřejné škole? Dominic se navíc nikdy netajil ani svou hereckou minulostí (včetně svých ambicí), ani faktem, že pochází ze střední, nikoli nízké společenské třídy.
Póza, marketing a divadlo?
Je patrné, že za mašinérií a značkou Yungblud nestojí jen zpěvák sám. To z něj ale automaticky nedělá pouhý produkt a loutku zmítanou showbyznysem. Jeden člověk by těžko zvládl skládat písně, vystupovat s nimi téměř nepřetržitě po celém světě, komunikovat na sociálních sítích, natočit k desce filmový dokument, mít vlastní módní značku i obchod, spravovat internetový hub pro své fanoušky a uspořádat vlastní festival.
Je jasné, že Yungblud vlastnoručně nenamaloval murály na hangáry festivalového Parku 360 v Hradci. Nesháněl korálky do prostoru, kde si festivaloví návštěvníci mohli „pochillovat“, vyrobit náramek nebo najít kamaráda. Rozhodně ani nevybíral design tarotových karet, které byly k rozebrání v Bludfest vlaku v areálu. Protože na videu, kde provází festivalem, spontánně vykřikne: „Cože? Já ani nevěděl, že tady nějakej vykladač karet bude!“ Osmadvacetiletý rocker ani neřídil hasičská auta, která svědomitě osvěžovala sežehlé návštěvníky. Ale o to přeci nejde.
Když se mu pak během jeho vystoupení při pohledu na „armádu“ fanoušků táhnoucí se od pódia až k ruskému kolu roztřásla ramena a zasklily oči, dost možná si ten moment naplánoval. Ubírá ale tohle herecké načasování a technika jeho emocím na autenticitě? Yungblud koneckonců dělá rockové divadlo a patří mezi interprety, kteří se narodili s takovou energii, že je jim malá i ta největší stage.
Právě energie je to, co se vybaví lidem, kteří se s Yungbludem osobně setkali. Vulkán. Živel. Když se zpovzdálí dívá na vystoupení své partnerky Jesse Jo Stark, stojí bez trička s váhou na jedné noze a se založenýma rukama, jako by pózoval na fotku. Pak se za vřískotů lidí objeví u ní na pódiu a přinese jí šampaňské. Prostě rock ‚n‘ roll. Těžko za každým jeho krokem hledat marketing.
Tým kolem Yungbluda si lze představit jako skupinu lidí, kteří z jeho osobnosti umí vytěžit maximum. Troufám si ale tvrdit, že jádro tohohle cirkusu autentické je. Stejně jako jádro písní, které Dominic Harrison společně se svými dlouholetými blízkými píše. Ať už se jedná o skladbu inspirovanou smrtí babičky (Zombie), rozchodem (Time) nebo láskou ke svým fanouškům (The Greatest Parade), ve všech je reálný příběh s opravdovými emocemi.
Objev festivalu se jmenuje LEAP
„Fuck being normal, fuck being normal,“ křičí z pódia před západem slunce ve stanu londýnští LEAP, kteří si posledních pár let klestí cestu z těch nejmenších pódií na čím dál větší. „Jsme prostě jen čtyři nejlepší kamarádi, co žijou v dodávce a plní se jim jejich sen,“ sdělují publiku a zároveň dokazují, že kytarová hudba se dá pořád dělat svěže, chytře a chytlavě.
Na hlavním pódiu, kde v sobotu večer stáli provaření skotští Biffy Clyro, se jednou budou smát LEAP. A v listopadu opět přijedou do Prahy. I o tomhle má být Bludfest. Dát dramaturgicky dohromady známé i menší kapely, které by mohly oslovit podobné publikum. Často je spojují britské kořeny, emotivní melodické kytary a téma outsiderů.
Yungbludovi se povedlo do Česka přivézt své krajany (anglicky mluvící byla odhadem cca třetina festivalových návštěvníků) a s nimi i jistou otevřenost, která zahraniční hudební akce tradičně doprovází. Jako třeba když dvě anglicky mluvící slečny věnují s úsměvem dvěma malým dětem svoje vějíře, aby se ve stanu neupekly. Jen tak. Bludfest navíc nabídl vizuálně vyladěný festival oděný do růžových lebek, kde neotravují loga sponzorů, vodu dostanete zdarma a jídlo si koupíte v obchodě za pár korun.
Fanoušci zažili rockové rodeo, při kterém bylo jasné, že autenticita klidně může znamenat velká gesta na horkem sežehlém pódiu nebo výstavu ve stylu rockové síně slávy, kde najednou najdete křídla z peří.
