Na konci srpna 1526 se nedaleko dolnouherského města Moháč odehrála bitva, jejíž výsledek na dlouhá staletí ovlivnil dějiny střední Evropy. Síly osmanského sultána Sulejmana I. Nádherného totiž drtivě porazily oddíly česko-uherského krále Ludvíka Jagellonského, což Turkům mimo jiné otevřelo cestu k ohrožování středoevropského prostoru. Krátce po bitvě navíc zemřel král Ludvík, jehož smrt znamenala vymření česko-uherské větve Jagellonců a následně i mocenský vzestup Habsburků.
Ačkoliv je bitva u Moháče, k níž došlo přesně před pěti sty lety, velmi zásadním milníkem dějin střední Evropy, z českého pohledu není ve společnosti vnímána jako významná událost srovnatelná s bitvami na Bílé hoře či u Lipan, sdělil historik Jiří Hrbek z Historického ústavu Akademie věd ČR.
„Češi bitvu u Moháče berou spíš jako záležitost Ludvíka Jagellonského, který samozřejmě byl i český král, ale na prvním místě byl králem uherským, který trvale sídlil v Budíně,“ vysvětlil Hrbek, podle něhož prohru vnímají daleko citlivěji Maďaři, pro které má status národní katastrofy. Turci totiž po svém úspěchu obsadili řadu důležitých a památných míst. I přesto však bitva u Moháče významně ovlivnila i české dějiny.
„Bitva u Moháče bývá v kontextu středoevropských dějin také považována za jeden z mezníků středověku a novověku. Její dopady a souvislosti skutečně znamenaly začátek nové epochy. Nejen koncem Jagellonců na českém trůně a nástupem Habsburků, ale i osmanskou expanzí do Uher, proměnou společnosti s ohledem na německou reformaci a začátkem přerodu státního aparátu k centralizované absolutistické monarchii,“ shrnul význam střetnutí Vojenský historický ústav Praha (VHÚ Praha).
Turecká expanze do Evropy
Ačkoliv lze bitvu u Moháče vnímat jako jeden z milníků turecké expanze do Evropy, rozhodně ji nelze označit za její počátek. Pronikání Osmanské říše do evropského prostoru totiž začalo už v polovině čtrnáctého století. Řada památných střetů se odehrála již během tureckého postupu Balkánským poloostrovem. Zmínit lze třeba bitvu na Kosově poli v červnu roku 1389, která je podle webu časopisu History Today Srby a Černohorci považována za zlomový bod dějin. Zásadní vliv na tureckou expanzi mělo i dobytí Konstantinopole na jaře 1453.
Sulejman I., zvaný též Nádherný nebo Zákonodárce, se ujal vlády v roce 1520. V čele říše navázal na politiku svého otce Selima I., který k ní vojensky připojil rozsáhlé území zhruba odpovídající například současné Sýrii, Libanonu, Izraeli, Jordánsku či Egyptu. Nový sultán ale svou pozornost obrátil na sever. Už v roce 1521 Osmané obsadili Bělehrad ležící na soutoku Dunaje a Sávy, který byl považován za bránu do Uher. Roku 1522 pak dobyli ostrov Rhodos, odkud nechali odejít johanity na Maltu.
O další čtyři roky později Sulejman vytáhl dále na sever. Stotisícová armáda se na pochod vydala v květnu 1526. Sultán chtěl využít i toho, že v předchozích dekádách se postupně rozpadala dvojitá obranná linie, která se původně táhla od Uherské nížiny přes Bosnu až k pobřeží Jaderského moře. Její udržování ale vyčerpávalo královskou pokladnu, značnou část peněz navíc použila šlechta pro sebe místo na udržování vojska a opravy pevností.
Na konci července 1526 získaly osmanské síly bez boje pevnost Petrovaradín, ležící na pravém dunajském břehu u Nového sadu, a postupovaly dále do hloubi Uher až k městu Moháč ležícímu nedaleko nynějšího hraničního trojmezí Maďarska, Chorvatska a Srbska.
Náročná situace mladého krále
Území, kam Turci postupovali, vládl teprve dvacetiletý Ludvík Jagellonský, který byl králem uherským, českým a chorvatským. Jeho otec Vladislav II. Jagellonský zemřel už v roce 1516, kdy bylo Ludvíkovi teprve deset let. O deset let později mladý panovník vytáhl proti postupujícím Osmanům, avšak jeho síly se teprve scházely. Třeba uherský šlechtic Jan Zápolský byl na severozápadě dnešního Maďarska, muži chorvatského velmože Kryštofa Frankopana zase u Záhřebu.
Ludvík se sice obrátil s žádostí o pomoc i na další evropské vládce, ale dostalo se mu jí pouze ve velmi omezené míře. Historik Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře podotkl, že soustátí, kterému mladý král vládl, sice mělo dostatek lidských i ekonomických zdrojů, aby bylo schopné úspěšnou obranu i případnou expanzi zorganizovat, avšak panovníkovi chyběly síly k jejich mobilizaci, k čemuž se navíc přidala i neochota některých částí Uher se do bojů zapojit.
Rozhodovací procesy v tehdejším politickém systému českého a uherského království navíc podle Vybírala trvaly příliš dlouho a role panovníka nebyla tak dominantní, jako tomu bylo u osmanských sultánů, kteří měli výrazně větší pravomoci a možnosti rychle mobilizovat zdroje své říše. „Ukazuje na to ostatně i skutečnost, že ani Ludvíkův nástupce Ferdinand I. Habsburský nedokázal osmanskou expanzi úplně zastavit,“ poznamenal Vybíral.
Podle Hrbka osmanská armáda kromě přesily disponovala i zkušenějšími válečníky a lepší technikou. Historik poukázal rovněž na vojenskou nezkušenost krále Ludvíka. „Špatně to odhadl a ukvapil se. Řekl bych, že se také pravděpodobně nechal ovlivnit některými duchovními okolo sebe, kteří chtěli, aby se bitva odehrála co nejrychleji, aniž by počkali na posily, které měly dorazit z Chorvatska i českých zemí,“ popsal historik.
Důležitou roli navíc podle něj sehrála i víra v Boha, za kterého šla královská křesťanská armáda válčit. „Věřili, že ho budou mít na své straně a zvítězí. Chyběl tam někdo, kdo by měl s Turky výraznou vojenskou zkušenost a kdo by mladému králi řekl, že spoléhat se na Boha a na štěstí jim stačit nebude,“ míní Hrbek.
Boj proti přesile
K bitvě tak došlo na konci srpna u Moháče. „Nebe zvěstovalo toho rána 29. srpna 1526 po řadě deštivých dnů (naposledy propršely celé tři dny mezi 22. a 24. srpnem) příchod slunného počasí. Na obloze se převalovalo jen několik osamocených mraků, které zdaleka nestačily překrýt jasnící se blankyt. Tábor osmanské armády, ležící na severním břehu říčky Karašice (někde mezi dnešními chorvatskými osadami Branjina a Branjin Vrh), se již od úsvitu plnil hlukem a lomozem. Včerejšího večera nařídil vrchní velitel armády, osmanský vládce Sulejman I., svým mužům odpočinek. Očekával však, že zůstanou v pohotovosti. Jakmile trubky kolem páté hodiny oznámí ranní modlitbu, měli být již všichni připraveni,“ popsal ráno 29. srpna 1526 Vybíral v knize Bitva u Moháče 1526: Osudový střet českých a středoevropských dějin, která vychází na konci srpna.
„Mnoho bojovníků proto neodložilo na noc zbroj a raději snášeli nepohodlí. Sultán rovněž vyrazil plně ozbrojen. Jen si nechal přes lesknoucí se pancíř přehodit světlý, bohatě zdobený plášť. Dnes mělo konečně dojít k bitvě, vojsko se tedy vydalo na sever vstříc nepříteli,“ stojí dále v knize.
Na druhé straně stály síly krále Ludvíka, který měl k dispozici dvacet až dvacet pět tisíc mužů. „Osudového boje se účastnily také početné kontingenty vojáků a žoldnéřů pocházejících z českých zemí a podobný osud jako samotného krále potkal také Štěpána Schlika, hraběte z Pasounu a Holíče, Jana Bezdružického z Kolowrat na Buštěhradě, Buriana z Gutštejna, Jakuba Kyšperského z Vřesovic a mnohé další,“ popsal na webu VHÚ Praha vedoucí Oddělení vojenských knihoven VHÚ Praha Zdeněk Munzar.
Proti Ludvíkovým silám však přitáhla více než dvojnásobná turecká přesila. Část vojska sice Sulejman zanechal po cestě, přesto ale u Moháče stanulo proti křesťanské armádě nejméně 55 tisíc Turků, přičemž některé odhady hovoří o armádě větší ještě o polovinu. Ludvíkovi nezbylo než se spolehnout na štěstí. Na přízeň vyšší moci a odhodlání vojáků se spoléhal také vrchní velitel křesťanského vojska, zkušený bojovník a kaločský arcibiskup Pál Tomori.
Všechny trumfy ale v rukou drželi Turci, kteří měli i lepší postavení na bojišti. Muslimští vojáci navíc obsadili výšiny nad budoucím bojištěm, z nichž měli přehled o pohybu křesťanské armády, na rozdíl od protivníka, který se mohl jen domýšlet, kde Turci vlastně jsou. Tomoriho jedinou šancí bylo, že jeho těžká jízda zasadí rychlý úder, který přinutí turecké vojáky k útěku. Jezdci skutečně pronikli hluboko do tureckého postavení a dostali se na dohled Sulejmanovi. Traduje se, že jeho zbroj dokonce zasáhly střely. Úspěch jezdců byl ale jen dočasný.
Lépe vycvičené osmanské vojsko, ve kterém hráli velkou roli janičáři (vojáci odvedení jako děti ze slovanských území a sloužící pak věrně sultánovi), i díky dovednému nasazení děl a menších střelných zbraní nakonec křesťany porazilo. Dodnes se přesně neví, jak dlouho bitva trvala, píše se o dvou, ale také pěti hodinách. Na poli zůstalo na křesťanské straně nejméně deset tisíc mrtvých, další tisíce vojáků padly do zajetí a Turci krátce po bitvě dva tisíce popravili. V bitvě zemřel i arcibiskup Tomori.
Smrt Ludvíka Jagellonského
Nejvýznamnější ale byla smrt Ludvíka Jagellonského, který ovšem nezemřel přímo na bojišti. Podle Vybírala zahynul při ústupu a poslední chvíle panovníka zaznamenal jeho komorník Oldřich Cetrys z Kynšperka. Někteří historici nicméně věrohodnost svědectví zpochybňují.
„Pravděpodobně se ale utopil v rozvodněném, bažinatém terénu přítoku Dunaje, potoce Csele, který je dnes drobnou strouhou, ale tehdy byl větší, a k tomu navíc velmi rozvodněný po dlouhém dešti. Nepochybně k tomu přispěla i těžká výzbroj, únava a šok z prohrané bitvy,“ podotkl Vybíral.
K Ludvíkově smrti navíc podle historika přispěla i nešťastná náhoda. „Jeho kůň se zastavil u potoka, aby se napil. Král jej pobídl k chůzi, čímž ho přinutil vzepnout se na zadní. V důsledku toho zvíře sklouzlo z bahnitého břehu do vody, převrátilo se a strhlo jezdce pod sebe,“ popsal Vybíral.
Záchranná výprava pro královo tělo navíc mohla být uskutečněna teprve na začátku října, kdy už Osmané uherské území vyklidili. Královy ostatky byly podle Vybírala objeveny poměrně daleko od místa, kde zahynul. Byly ale s určitostí identifikovány podle jeho tělesných znaků, komorníkova svědectví a královského pečetního prstenu.
Ludvík Jagellonský byl pohřben ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár) v dnešním Maďarsku, místě, kde se tradičně pohřbívali uherští králové. Město ale podle Vybírala v roce 1543 okupovali Turci, kteří pohřebiště včetně Ludvíkových ostatků vyrabovali, během turecké okupace tak zmizely neznámo kam.
Důsledky bitvy
Právě další postup Osmanů byl jedním z hlavních důsledků porážky sil Ludvíka Jagellonského. Turci podle Hrbka do dnešních dnů vnímají výhru v bitvě u Moháče jako velké vítězství. „Pro ně výhry začaly už v polovině patnáctého století, kdy dobyli Konstantinopol, a šestnácté století považují za svůj zlatý věk,“ poznamenal historik.
Do rukou Osmanů v následujících dvaceti letech po bitvě padla řada významných míst Uherska. Kromě již zmíněného Stoličného Bělehradu šlo třeba o hlavní město Budín nebo sídlo uherského arcibiskupa, kterým byla Ostřihom.
Novým hlavním městem se pak podle Hrbka stala Bratislava a sídlem uherského arcibiskupa byla Trnava. Některá města dnešního Slovenska tak sice na jednu stranu nabyla na významu, avšak zároveň byla ohrožována tureckou expanzí.
Podle Vybírala navíc měla bitva podstatný vliv i na uherský lid. Království po ní totiž přišlo o téměř čtyři procenta populace. Ztrátu přibližně dvou set tisíc lidí zapříčinila jak bitva, tak lidé, kteří se Turkům při jejich měsíčním pobytu v Uhrách postavili na odpor, a v neposlední řadě ti, které Turci odvlekli do Istanbulu nebo Anatolie jako otroky. Decimace uherského obyvatelstva byla podle Vybírala osmanskou strategií, která měla zajistit, že v budoucích bojích nebudou mít Uhry tolik obyvatelstva na obranu svého území.
Už v roce 1529 se turecká vojska dostala až k Vídni. Následné obléhání hrozilo pro habsburskou říši katastrofou, nakonec ale zasáhla příroda a brzký příchod podzimních plískanic přiměl Turky k ústupu. Ukončení turecké expanze později předznamenala až další bitva u Vídně v roce 1683.
Nástup Habsburků na český trůn
Vliv na další události měl i osud Ludvíka Jagellonského, jehož osobou vymřela česko-uherská větev dynastie. Po smrti mladého panovníka se stal novým českým králem Ferdinand I. Habsburský, čímž započalo téměř čtyřsetleté období Habsburků na českém trůnu.
Podle Vybírala šlo o logické vyústění, jelikož Habsburkové měli s Jagellonci už od roku 1515 uzavřenou smlouvu o vzájemném nástupnictví, která se zakládala i na vzájemném propojení díky sňatkům. Manželkou Ludvíka Jagellonského byla sestra Ferdinanda I. Habsburského Marie, Ferdinand se zase oženil s Ludvíkovou sestrou Annou. Z toho podle historika vyplýval i právní nárok na nástupnictví v případě vymření jedné z dynastií.
Ludvíkova smrt tak předznamenala vzestup mocného rodu Habsburků, který v šestnáctém století získal kromě českého i uherský trůn, ačkoliv nástup Habsburků se tam neobešel beze střetů s jinými uchazeči o svatoštěpánskou korunu a Ferdinand si ji musel vybojovat proti rodu Zápolských.