Ve výpravě bylo 18 hráčů, trenér a tři vedoucí. Bouři sparťané na moři nepoznali, zato vinou mořské nemoci nejedli a nespali několik dnů i nocí. Po sedmidenní cestě se jich ujal starosta New Yorku a brzy je čekal první zápas v Brooklynu.
Místo očekávaných snaživých začátečníků však byli jejich soupeřem rychlí a důrazní fotbaloví atleti. Sparta sice vyhrála 4:0, ale přesvědčila se, že turné nebude veselou projížďkou, zato tuhou robotou.
To se potvrdilo hned ve druhém střetnutí proti Wanderersu, kterému přihlíželo 75 tisíc fanoušků dychtících po skalpu cizinců. Od stavu 3:3 věnovali angličtí a skotští profesionálové hodně času boxerským šarvátkám, jichž se zúčastnili i někteří diváci.
Po třetím vítězném zápase 6:0 odjela Sparta do Fall Riveru, kde ji čekal mistr Spojených států. Neomalený ragbyový styl domácích fotbalistů se nelíbil především zraněnému brankáři Hochmanovi, který se zavázanou rukou seděl na lavičce náhradníků.
Po jednom zákeřném faulu, při němž jeden ze sparťanů zůstal ležet v bezvědomí, vběhl na hřiště a vrhl se na skotského obra. Odvaha mu však nestačila, těžká skotská váha ho tvrdým direktem poslala k zemi. Sparta prohrála 2:3 a devět hráčů bylo zraněných.
V Clevelandu už pesimistické rozpoložení vystřídalo krásné přijetí jásajících krajanů. Když pak po výhře 6:2 vjížděl vlak s výpravou na chicagské nádraží, zazněly tóny československé hymny.
Před nádražím čekaly na Spartu snad všichni krajané z celého českého Chicaga a několik tisíc ověnčených automobilů.
Sparťany přišel uvítat i starosta města Antonín Čermák. V dlouhém průvodu vlály československé vlajky a odevšad cítili všichni účastníci výpravy nejvřelejší možné přijetí. Toho dne byl dokonce zrušen i noční klid.
V den prvního utkání s výběrem Chicaga přišlo na stadion i za vytrvalého deště 50 tisíc diváků, kteří sparťanům vytvořili pravé domácí prostředí.
Soupeřem byl výběr naturalizovaných Skotů a Angličanů, který na vlastním hřišti ještě nikdy nebyl poražen. Až do chvíle, kdy přijela Sparta.
Letenští vyhráli 1:0 a zvítězili i v dalších dvou zápasech. Jen jednou se postarali o velké drama. S týmem Ulster United brzy prohrávala 0:3, potom 2:4, ale když v 90. minutě vyrovnala na 4:4, tisíce diváků se objímaly, jako kdyby vyhrály válku.
Další cesta sparťanů vedla do Detroitu, kde jim z tribuny naopak mávala jen hrstka českých krajanů. Ostatní diváci vybičovali své hráče i rozhodčího k urputné snaze o vítězství doslova za každou cenu. Byl to boj nervů a pěstí. A také bizarních, v dnešní době jen těžko představitelných situací.
Sudí si vymyslel penaltu, a když střelec poslal míč nad branku, nařídil její opakování. Následně se rozhodl vyloučit Pernera, protože prý neměl kopačky podle předpisu. Obránce se jen ušklíbl, za což ho rozhodčí nakopl.
V závěru zápasu pak jeden domácí útočník místo míče trefil brankáře a vzápětí se pěstmi pustil do Hojera, jemuž ale pomohlo, že se kromě fotbalu věnoval i zápasu.
To už několik desítek diváků vběhlo na trávník a pustilo se do sparťanů. Přidal se dokonce i rozhodčí, na pomoc našemu mužstvu naopak z tribuny přispěchali čeští krajané žijící v USA. Policisté sice vytasili revolvery, ale pořádek nezjednali. Bitku ukončila až jízdní policie.
Zápas pak ještě pokračoval a Sparta uhájila zasloužené vítězství 2:1, vykoupené boulemi a krví.
Pro poslední dva zápasy už však neměla k dispozici ani jednoho zdravého hráče a po porážce 1:3 se se zcela výjimečným zájezdem rozloučila remízou 1:1. Do Prahy se po 12 střetnutích vrátila až začátkem listopadu a byla slavně přivítána.
Před pražským Wilsonovým nádražím ji čekalo několik desítek tisíc nadšených fanoušků. Nechyběly ani kapely a transparenty.
Na zájezdu skvěle reprezentovala československý fotbal, sportovní i společenský ohlas jejího vystoupení byl obrovský. Zanedbatelný nebyl ani přínos pro klubovou pokladnu: čistý výtěžek činil téměř 250 000 korun.
