Stručné dějiny konce světa. Nová kniha mapuje humorné i děsivé představy apokalypsy – Aktuálně.cz

Co mají společného husité, zastánci hnutí QAnon či současní miliardáři budující pevnosti na soukromých ostrovech? Všichni určitým způsobem věřili či ještě věří v konec (současného) světa a příchod nějakého zcela nového a lepšího. O tom, jak myšlenka konečné apokalypsy vznikala a jaké podoby v různých obdobích získávala, poutavě pojednává kniha Stručné dějiny konce světa: aneb proč jsme si tolikrát mysleli, že je to úplně v háji, kterou v překladu Jany Kordíkové právě vydala Jota.

Napsal ji Brit Tom Phillips, absolvent antropologie, historie a filozofie vědy, který se živí jako novinář a autor humoristické literatury. V knize přesvědčivě ukazuje, že „apokalyptismus“ přetrvává po tisíciletí a neustále se přizpůsobuje, aby vyhovoval dané době i místním okolnostem. Jeho počátky jsou náboženské, ale bere na sebe i sekulární formy, což se týká i prostředí digitálních technologií. V něm existuje víra, že konec starého světa přinese vznik superinteligentní AI, která má provést cosi na způsob „posledního soudu“. Totiž rozdělí lidi na ty, kteří této AI pomáhali na svět, a na ty, kteří ji ignorovali nebo se stavěli proti ní. (Ti první by získali delší život, tělesná vylepšení nebo digitální pokračování vědomí, ti druzí by „za trest“ zůstali biologickými lidmi.)

Autor sleduje osudy obyčejných lidí, kteří v příchod konce světa vážně uvěřili, všeho se vzdali či prodali svůj majetek, a když se očekávaná apokalypsa (a jejich spasení) nekonalo, čelili vážným existenčním starostem ve „starém“ světě, který měl podle jejich představ už dávno zaniknout. Píše také o náboženských vůdcích, kteří slibují příchod rajského věku a utopické komunity, ale praxe se téměř pravidelně zvrhne v opak: vše končí tím, že se lidé dostanou do područí samozvaného „krále“.

Znamení s gramatickou chybou

Tom Phillips se věnuje i těm, kteří dokázali s podobnými vizemi umně manipulovat ve svůj prospěch. Jako jistá Britka, která na počátku 19. století začala rozhlašovat, že její slepice snáší vejce s nápisem: „Přichází Krystus“ (sic). Ohromení spoluobčané si opeřence mohli prohlédnout, přičemž museli zaplatit penny. Kromě poplatku za prohlídku dotyčná také prodávala drobné předměty, které podle ní měly zajistit, aby se jejich držitel, až nastane blížící se soudný den, dostal do nebe. Vyšetřování ale zjistilo, že nápis – obsahující gramatickou chybu – žena na vejce napsala inkoustem a pak je do nešťastné slepice zase nacpala, načež prostě čekala, až je znovu „snese“.

Závažnější jsou případy politiků, pro které se polarizující příslib apokalypsy na obzoru stával účinnou řečnickou zbraní, jež dokázala démonizovat nepřátele a vybudit oddanost příznivců. Problém pro ně ale nastával, když zvítězili a ujali se moci. Myšlenka apokalypsy je totiž ze své podstaty chaotická, nestabilní a potenciálně výbušná: „Odmítá diplomacii a možnost zmírnit napětí.“ Vždycky se může najít někdo s ještě extrémnějšími postoji než vy, který přiloží pod kotel vámi vytvořeného revolučního nadšení. A „kdyby nic jiného“, lidé začnou mít jistá podezření, když onen slibovaný den stále nepřichází.

Způsoby, jimiž hlasatelé apokalypsy někdy i opakovaně museli zdůvodňovat, proč se oznamovaný konec zatím nekoná (případně údajně proběhl na spirituální rovině, a proto si ho skoro nikdo nevšiml), vyznívají až nechtěně komicky. A autor je coby humorista dokáže odpovídajícím způsobem podat.  

Vyvolení a zatracení? Tudy cesta nevede

I když text prostupuje suchý anglický humor, Tom Phillips nezastírá, že jde současně o vážné téma. V závěru knihy pak z tisíciletých dějin apokalyptických vizí vyvozuje zcela neironické, ba až čapkovsky dojemné a současně věcné poučení: „Žádnou z minulých katastrof jsme rozhodně nepřekonali tím, že bychom si namlouvali, jak všechny naše problémy zmizí, až přijde dostatečně velká katastrofa a vychýlí svět ze své osy“.

A přestože apokalyptici většinou chtějí lidstvo rozdělit na většinu zatracených a hrstku vyvolených, kteří se mají separovat, ve skutečnosti jsme problémy rozhodně nepřekonali tím, že jsme to vzdali a přerušili společenské vazby, ale naopak tím, že jsme je dokázali posilovat: „Zvládli jsme to díky tomu, že svět donekonečna přebudováváme a pokaždé ho o trochu zlepšíme“. Ale hlavně společně…