Je horké zářijové dopoledne a ulicemi města prochází průvod. Česká a italská vlajka, uniformy, hudba. Lidé se zdraví, podávají si ruce, zastavují se a povídají si. Někteří se znají roky. Není těžké pochopit, že pro část účastníků nejde o setkání jednou za rok, ale o pokračování vztahů, které vznikly dávno před dnešní slavností.
Související
Italové mají rádi ceremonie a tady je to vidět. Všechno má své místo: nástup, hudba, hymny, proslovy, věnce. Jenže mezi jednotlivými body programu se účastníci rozptýlí a baví se spolu, jako by šlo spíš o setkání přátel než vojenskou přehlídku.
Průvod míří k soše svatého Václava. Stojí v Arcu jako český patron uprostřed italského města. Před ní zazní hymny a položí se věnce. Pak se ale pokračuje dál, mezi domy a olivovníky, k pomníku čtyř československých legionářů. Právě tady dostává slavnost konkrétní tvář.
Proč právě svatý Václav
Česká republika darovala Arcu sochu svatého Václava v roce 2018, při stém výročí vzniku republiky. Není to ale symbol, který by do tohoto místa přišel náhodou až ve 21. století. Svatý Václav provázel českou vojenskou a odbojovou tradici už během první světové války. Jeho obraz a jméno se objevovaly také mezi československými vojáky, kteří bojovali za vznik vlastního státu.
V Arcu na břehu Gardského jezera dnes stojí na místě, kde se česká a italská historie protnuly způsobem, který by ještě o několik let dříve působil téměř nepředstavitelně. Čtyři českoslovenští legionáři tu byli v září 1918 popraveni. Jejich jména – Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda – jsou vytesaná do pomníku v olivovém háji v lokalitě Prabi. K němu vede průvod po slavnosti. Ale den předtím ještě na Doss Alto.
Tam, kde bojovali legionáři
Na výšinu nad Gardským jezerem se jde o den dříve. Cesta stoupá po svahu Monte Balda a slunce už od rána nepolevuje, ačkoli je konec září. Skupina se postupně natahuje. Někteří starší Alpini zpomalují, jiní výstup vzdají. Zkušenost z hor tu nestačí, vedro si vybírá svou daň. Kdo dojde až nahoru, ještě nemá hotovo. Čeká ho stejná cesta zpět.
Na Doss Altu je historie přítomná doslova na každém kroku. Dnes vede stezka krajinou, odkud je vidět Gardské jezero a okolní hory. Před 108 lety tu byly zákopy, kulomety a vojáci čekající na útok. Českoslovenští legionáři drželi výšinu na konci první světové války jako součást italské fronty. 21. září 1918 zaútočila rakousko-uherská armáda. Boj trval několik hodin. Českoslovenští vojáci nakonec pozici udrželi, část z nich ale padla nebo utrpěla zranění a pět mužů skončilo v zajetí.
Mezi zajatými byl také Karel Nováček, zdravotník a otec čtyř dětí. Spolu s Antonínem Ježkem, Jiřím Schleglem a Václavem Svobodou se už na Doss Alto nevrátil. O den později je rakousko-uherské úřady odvedly do Arca a tam je oběsili.
Boje na Doss Altu
Doss Alto je 703 metrů vysoká výšina na severním okraji Monte Balda nad Gardským jezerem. V létě 1918 ji obsadily československé jednotky bojující na italské straně proti Rakousku-Uhersku.
21. září 1918 zahájila rakousko-uherská armáda útok na československé pozice. Po dělostřeleckém ostřelování následoval útok pěchoty. Spojení s týlem bylo přerušeno a část legionářů se stáhla do obranného tunelu. Po několika hodinách dorazily posily a československé jednotky pozici uhájily.
V bojích padlo 7 legionářů, 31 bylo zraněno a 5 padlo do zajetí. Rakousko-uherské úřady zajaté legionáře považovaly za vojáky, kteří zradili svou přísahu, protože předtím sloužili v rakousko-uherské armádě a poté přešli na stranu Itálie.
Čtyři z nich – Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda – byli odsouzeni k smrti a 22. září 1918 popraveni oběšením v Arcu. Pátý zajatec, Slovák Martin Badinka, trestu smrti unikl kvůli nízkému věku.
Příběh, který zůstal v Arcu
Dnes už po těchto stezkách nechodí vojáci. Po cestách mezi Arcem a Doss Altem se potkávají Češi a Italové. Místní Alpini se o tradici starají spolu s českou stranou. Pomáhají při slavnostech, pečují o památníky a každý rok znovu přicházejí k místům, která připomínají československé vojáky.
Je to zvláštní dědictví. Češi tu před více než stoletím bojovali proti armádě, v níž někteří z nich sami předtím sloužili. Dnes jejich potomci a krajané stojí vedle Italů, kteří si jejich osud připomínají jako součást vlastních dějin. Po mši, hymnách a položení věnců se ještě dlouho zdržují v rozhovorech.
V projevech se mluví o roce 1918, ale také o svobodě a evropské spolupráci – tématech, která jsou v dnešní napjaté době možná ještě důležitější než kdy dřív. Pak slavnost skončí. Za chvíli se všichni vydají zpátky do města a za rok se tu potkají znovu.
Zdroj: autorský článek