Jaké to pro vás je zajít takhle do kavárny? (Vojtěchův příchod vzbudí rozruch).
V pohodě. Navíc jsme v té naší české bublině. Když pojedu do Rakouska, tam mě nikdo nepozná. I když zrovna teď na koncertě v Bratislavě mě přišla pozdravit rakouská fanynka, že mě slyšela hrát ve Vídni a přijela i do Bratislavy.
Je přirozené, že vás lidé poznávají. Spíš jestli to není někdy únavné?
Když děláte tuhle práci, tak vlastně více či méně chcete, aby vás lidi znali. Čím jste ale známější, tím se stáváte i větším samotářem. A tak si tak jezdím pražskou MHD a vytvářím si takovou veřejnou samotu. Soukromí je pro mě ale hodně důležité, mám rád tajemství a musím dělat vědomé kroky, abych to nějak ukočíroval.
Co děláte?
Nejsem třeba aktivní na sociálních sítích. Striktně odděluju svůj osobní a profesní život, aby to, co jde ven, bylo hlavně o mé práci. S mou ženou nejsme typy, co by nějak zvlášť vyhledávaly pozornost.
Související
Je vám čtyřicet. Řekl byste, že jste se už „našel“?
To se asi nikdy nestane, to bych musel být mrtvej. Myslím, že už bych pak neměl smysl žít, baví mě neustálý vývoj. Vždycky, když máte pocit, že jste na něco přišla, něco vám to úplně překope a vy si řeknete „aha, tak ještě je tu tohle a tohle…“, a o tom to je.
Jak vám teď v životě je?
Řekl bych, že jsem ve fázi, kdy jsem si všechno docela hezky uspořádal, a můžu říct, že jsem spokojený, dokonce místy i šťastný. Za rok za dva ale samozřejmě může být všechno jinak, kdo ví.
Jak se vám to podařilo?
Snažím se co nejméně dělat věci, které mě nebaví, a tím pádem mám mnohem víc času na věci, které mě baví. A to se týká i lidí. Přestat se stýkat s lidmi, kteří vás vysávají. V mém povolání se na vás nabaluje dost lidí a někdy je těžké poznat, jaké mají opravdu úmysly.
Měl jste někdy nějakou krizi? A nemusí být nutně středního věku.
Jasně, že nějaké krize v životě proběhly, to je ale spíš téma na terapii.
Dnešní muži prý zažívají „krizi mužství“. Také se vás tohle téma dotklo?
Všímám si toho kolem sebe, a upřímně někdy i u sebe. Dlouho jsme žili a pořád ještě žijeme v takovém pseudopatriarchátu, ale je to vlastně jenom na oko. Světu vládnou muži, které ovládají ženy.
Takže světu ve skutečnosti vládnou ženy?
Nechci se pouštět do nějakých sáhodlouhých teorií, ale tak to na mě působí. Říká se, že za každým silným mužem je ještě silnější žena. Spíš mám ale pocit, že muži ani ženy dneska moc neznají svoji roli. Pokud bychom to vzali tak, že základní princip našeho bytí je reprodukce a podívali bychom se, jak to fungovalo kdysi dávno, ženy se přirozeně vztahovaly k rodinnému krbu a potomkům a muž k lovu – práci. Když se role prohodí, lidi z toho můžou být zmatení a dochází pak mezi nimi k třenicím nebo i rozvodům.
Dneska už ale nežijeme v pravěku.
Samozřejmě, lidstvo se vyvíjí, já vím, že mě za to lidi třebas ukamenují. A říkám to já, kdo má doma neskutečně pracovitou a schopnou ženu a obdivuju ji, jak to všechno dává. Jenom si prostě myslím, že jak se ty role stírají, můžeme se v tom ztratit. A z nejasností poté mohou vznikat třenice – velmi zjednodušeně řečeno.
Jak jako mužský vzor vedete svého syna, aby se v tom neztratil?
Asi jen příkladem. Víte, zrovna já mám v sobě, řekl bych, hodně ženské energie, jakousi hypersenzitivitu. Na druhou stranu ale miluju sporty, aktivní život, přírodu a rád zajdu na pivo s kámošema. Obyčejné chlapské věci. Táňa zase může mít hlavní roli a utáhnout celý seriál, a zároveň se opřít o své muže v domácnosti, kteří jí dávají oporu. Myslím, že u nás se to tak různě střídá.
Teď vás čeká účast ve StarDance, což je – mimo jiné – velmi časově náročná záležitost. Měli jste doma nějakou rodinnou poradu, jestli do toho jít?
Neměli. Oba s Táňou pracujeme a jsme zvyklí na to, že je toho prostě hodně. Pro mě teď bylo důležité udělat rozhodnutí sám za sebe, nechat to v sobě dozrát.
Proč jste tentokrát kývl, když jste už několikrát odmítl?
Mám rád výzvy, tanec a obecně pohyb, takže jsem to vždycky zvažoval. Teď se to ale sešlo, že mám před Vánoci velké koncerty Dyk sou Vánoce společně s Janáčkovou filharmonií a chtěl jsem si předtím dát od koncertování pauzu. Podzim mám tedy volnější a mám na to čas, což jsem dřív neměl. To byl první důvod. A celkově je teď pro mě pohyb zásadní. Nemyslím nutně jen fyzický, ale i vnitřní. Nezastavit se, nespadnout do nějakého stereotypu. Když teď přišla StarDance, je to zkušenost, kterou bych si rád vyzkoušel.
Táňa už si tím v roce 2007 prošla. Co vám na to řekla?
Že to bude náročné a ať zůstanu sám sebou. To je dobrá rada.
Bude syn fandit?
S Táňou StarDance vždycky sledovali, takže myslím, že z toho má radost, a hlavně je šťastnej, že se tam bude moct podívat. Musím všechny pozvat hned na začátku, než se začne vypadávat.
To vám ale podle sázkových kanceláří nehrozí, jste jasný favorit. Co vy na to?
Dělám práci, jakou dělám, a tak asi někdo vydedukoval, že bych se mohl umět hýbat. Víte co, tyhle věci jdou mimo mě. Já totiž nesázím.
Bavíme se o StarDance, trénovat se ale začne až v létě. Co vás zaměstnává právě teď?
Tento rok je opět hektičtější. Mám za sebou tour s kapelou D.Y.K., která byla naprosto fantastická. Do toho tvořím písně s Ondrou Pivcem, když občas přijede z Ameriky, chystám „Dyk sou Vánoce“ na konec roku a na příští rok koncert Nedvědi 27 s písněmi bratří Nedvědů. A ještě točím seriál pro Českou televizi.
O co jde?
Je to drama V zájmu dítěte režiséra Pavla Soukupa, který točil i první řadu Metody Markovič. A teď má premiéru i seriál Inspekce na Prima+ z prostředí GIBS.
To byla vaše první detektivní role, že?
Ano, poprvé s pistolkou.
Byl to splněný klukovský sen?
Sen to asi úplně nebyl, ale hrával jsem si na vojáky, tak jsem si to aspoň vyzkoušel. Jsem spíš pacifista. Ale když jsem měl na sobě koženou bundu a v ruce bouchačku, přišel jsem si na chvíli jako George Clooney nebo Brad Pitt, a bylo to skvělý. Jako českej Brad Pitt chudých, samozřejmě (směje se).
Přijde vám seriál tématem aktuální, když se bavíme o kontrole a důvěře v systém…
V ideálním případě, kdyby všichni lidi byli poctiví, by žádný takový systém ani být nemusel. Je ale dobře, že nějaká kontrola je. Spíš jde o to, aby se z toho nestal řetězec, že policajti kontrolují policajty, a ty zase kontrolují jiní policajti, a ty zase další, a šlo by to takhle exponenciálně nahoru. Už jsme to tady jednou měli a doufám, že do toho zase nespadneme.
Co vám tato zkušenost dala?
Umím držet zbraň, to se hodí. A taky jsem si uvědomil, že kolem nás běžně chodí na ulici lidi a my vůbec nevíme, co jsou vlastně zač.
Takže teď jedete tramvají a říkáte si, že pán, co sedí vedle, je agent?
Dřív mě nenapadlo, že pán s kufříčkem nemusí být jen úředník.
Před pár lety jste ztvárnil hlavní roli ve filmu Il Boemo, který získal šest Českých lvů. Byl to zlom ve vaší herecké kariéře?
Neřekl bych zlom, ale inspirativní milník asi ano. Ukázalo mi to, že mě mnohem víc baví dělat filmy, o kterých se dá říci, že mají nějakou uměleckou hodnotu. Předtím jsem točil Zprávu o záchraně mrtvého Vaška Kadrnky, což je krásný meditativní film o odcházení člověka a schopnosti ho „pustit“, a pak Il Boema, který přibližuje významnou osobnost a etapu naší historie, a uvědomil jsem si, že takováto práce má smysl. Myslím si, že romantických komedií je teď velká zásoba a mě baví si u filmu i zapřemýšlet.
Takže zvažujete nabídky jinak?
Mám výhodu, že se herectvím neživím, takže se jím můžu jenom bavit.
Gró vaší práce je tedy hlavně hudba?
I to je ale ve výsledku koníček.
Nedivím se, že jste šťastný, když děláte, co vás baví.
Je to samozřejmě i o tom slevit z nějakých materiálních nároků. Zkrátka si uvědomit, že člověk nemusí mít všechno nebo pořád víc. Docházím ke zjištění, že toho potřebujeme vlastně mnohem míň. A pak to jde.
