Samozřejmě že výše jmenovaní herečtí mistři byli výjimeční. Zároveň ale byli produktem doby, která ještě uměla z herce „vysochat“ osobnost celospolečenského významu. Filmová teorie tohle řeší dlouho. Hvězda totiž není jen člověk, který dobře hraje, je to taky součet rolí, rozhovorů, veřejného obrazu i historek, které o něm kolují, a především toho, co si do něj společnost promítá.
Hrušínský nebyl Hrušínským jen proto, že fenomenálně zahrál Karla Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol. Lidé jej zároveň po desetiletí vídali ve filmu, televizi a divadle, znali jeho hlas a měli pocit, že představuje neodmyslitelnou součást českého kulturního dědictví.
Podobná debata se vede i v Hollywoodu. Tam se už roky mluví o tom, že zářivost klasických filmových hvězd slábne. Dřív se chodilo na nový film s Paulem Newmanem, Jackem Nicholsonem nebo Julií Robertsovou. Dnes se chodí spíš na Marvel, DC, Star Wars nebo jinou značku, přičemž konkrétní herec nebo herečka se stávají lehko zaměnitelnými položkami obří mašinérie, která bude stejně vysoké zisky generovat i bez jejich účasti.
Není to ale důkaz, že dnešní herci jsou horší. Spíš se změnilo to, kdo je hlavní atrakcí. Herecký bard za svou slávu vděčil představě, že je nenahraditelný. Komiksové a jiné franšízy naopak stojí na tom, že nahradit lze každého.
V mediálně přehuštěné online galaxii
V českém prostředí proběhla tahle změna trochu jinak. Mimořádně koncentrovaný mediální provoz dokázal za socialismu několika hercům a herečkám zajistit skoro nepřetržitou přítomnost v životech publika. Menšík, Sovák, Brejchová, Bohdalová nebo Brodský působili převážně v době jednoho či dvou televizních programů, omezené filmové produkce a několika významných divadel. Kdo se dostal do centra téhle soustavy, toho znal prakticky každý. Jednoduše neexistovalo tolik jiných možností.
Dnešní herec může mít úspěšný seriál na České televizi, hlavní roli v komerčně úspěšném filmu, desítky tisíc sledujících na Instagramu, a přesto ho velká část společnosti vůbec nemusí znát. V mediálně přehuštěné online galaxii totiž vedle něj koexistuje několik dalších paralelních vesmírů, v nichž jsou slavní úplně jiní lidé. A to je další rozdíl oproti minulosti. Tehdy existovalo něco jako společné publikum, dnes máme množství různých diváckých skupin.
Spolu s tím se změnila i podoba slávy. Dřívější herec měl kolem sebe auru nedosažitelnosti. Divák ho znal hlavně z rolí a rozhovorů. Dnešní celebrita je často permanentně dostupná. Víme, kde byla na dovolené, jak cvičí, co snídá a s kým zrovna navázala reklamní spolupráci. To má své výhody, jen to poněkud snižuje herecký majestát. Je těžší působit jako kulturní autorita ve chvíli, kdy každý druhý den vysvětlujete na sítích, jaký je váš oblíbený jogurt.
A pak je tu nostalgie. Ta v podobných debatách taky odvádí značnou část práce. Porovnávání minulosti se současností není nikdy férové. Z dřívějška si pamatujeme ty nejlepší herce a role. Zapomněli jsme na hromadu průměrných filmů, inscenací a televizní vaty, která tehdy vznikala úplně stejně jako dnes. Současnost naproti tomu sledujeme v přímém přenosu. Se vším odpadem. Ve skutečnosti tedy často porovnáváme výběr toho nejlepšího z padesátileté minulosti s programem tohoto týdne. A jsme překvapeni, že minulost vítězí.
Herecké hvězdy máme, jen se na nich neshodneme
Přesto by bylo jednoduché celý problém shodit tím, že si jen idealizujeme mládí. Něco se opravdu změnilo. Jen ne nutně kvalita herectví. Ivan Trojan je bezpochyby herec první kategorie. Podobně například Karel Roden. Bolek Polívka nebo Miroslav Donutil ještě patří ke generaci, která stihla zažít dobu, kdy mohl být herec opravdu celonárodní figurou. U mladších ročníků je to složitější. Jejich kariéry vznikají v prostředí, kde je těžší stát se osobností, kterou zná současně student, důchodce, člověk chodící na artové filmy i člověk, který kouká jen na televizi.
Možná proto dnes ani neumíme spolehlivě poznat, kdo se jednou bude jevit jako velký herec své generace. Hrušínského, Brodského nebo Kemra sledujeme zpětně, s hotovou kariérou a desítkami rolí, z nichž čas vytřídil ty nejpodařenější. Současné herce vidíme bez této výhody, uprostřed kariéry, mezi povedeným filmem, slabším seriálem a reklamou na pojištění.
Je tedy možné, že dnešní obdoby někdejších bardů už dávno máme, jen kolem nich nevzniká stejný společenský konsenzus. A možná ani nevznikne. Budoucí velký český herec už nemusí být někdo, koho zná celá země. Může to být někdo, koho jedna část publika považuje za mimořádný talent a druhá část ho nikdy neviděla. Velké herecké osobnosti tedy stále jsou. Akorát je mnohem míň pravděpodobné, že se na nich dokážeme shodnout.