„Těším se, až mě ve StarDance učešou a namalujou,“ říká kaskadérka Hana Dvorská – Aktuálně.cz

Za život jste vyzkoušela všechny možné sporty. Je pro vás tanec jen dalším z nich?

Myslím, že jsem docela rytmicky nadaná, a taky jsem jako mladá cvičila aerobik. Tehdy to byla velká móda, dělaly jsme to s kamarádkami všechny a tam krokové variace byly a šlo mi to a bavilo mě to. Tanec mám ráda. Jak jsem ale pořád jenom sportovala, nebyl čas chodit ještě tančit.

Chodila jste do tanečních?

Chodila a mám na ně krásné vzpomínky. Bylo mi patnáct, na začátku si pro mě přišel jeden tanečník a pak už jsme spolu tancovali až do konce.

Byla to láska?

Byla, ale taková mladá, nevinná. Krásně tancoval, doprovodil mě pak vždycky domů… Víte, kdo to ale byl? Milan Říha.

Nemůžu si teď vybavit, kdo to je.

Manžel Marie Rottrové. Obdivoval ji celý život, už co jsme se znali jako mladí, i když ona je skoro o dvacet let starší. Říkal, že je to skvělá zpěvačka, a měl v pokoji na stěně její plakáty. Oženil se, založil rodinu. Život je ale neuvěřitelnej a nakonec spolu skončili!

Opravdu neuvěřitelné. Pojďme ale zase ke StarDance. Bude to pro vás vůbec nějaký adrenalin?

Myslím, že ne. Nemám trému, protože pořád vystupuju před lidmi. Každý den vedu cvičení. Takže se na to těším, bude to pro mě nové dobrodružství. Je jasné, že se objeví hejty, někomu nebudu sympatická. S tím se ale musí počítat a taky to nemusím číst, že jo?

Co říkáte na všechny ty noblesní šaty a líčení?

Na to se těším obzvlášť!

Vážně? Popravdě jsem to úplně nečekala.

No právě, já tohle vůbec nenosím. Pořád mám na sobě nějaký sportovní úbor, a když se lidé oblékají do práce, pro mě je to jít do fitka. Nemám tedy příležitosti být za dámu. Jinak se mi to ale líbí. Jenže jak to nemám kam nosit, mám už asi deset let jedny společenské šaty a přijde mi zbytečné kupovat nové, když je neunosím. Tady si teď pěkně užiju, že mě obléknou, učešou, namalují. Když jsem svému partnerovi ukazovala fotky, které ke StarDance udělali, nemohl mě poznat!

Celý život jste hlavně v mužském, sportovním prostředí. Co vaše ženská stránka?

Chci se chlapům líbit jako každá jiná žena. Jen to musím dělat jinak než přes make-up a šatičky. Snažím se být na lidi příjemná a veselá, nepřenášet na ně chmury, i když je samozřejmě taky mám. Kamarádky říkají, že proti stárnutí se toho už dá spoustu udělat – popotáhnout tady a támhle. To ale není nic pro mě. Lidi mě musejí mít prostě rádi takovou, jaká jsem.

Jak vám je mezi muži?

Skvěle. Táta byl sportovec a vedl mě ke sportu. Taky mám bráchu, který byl můj vzor, a chtěla jsem dělat všechno, co on. Díky němu jsem se dostala k parašutismu a tam byli samí kluci. Přijde mi, že s nimi byla vždycky větší sranda. S věkem se to ale mění. Z chlapů se stávají mrzouti, zatímco ženy to umějí roztočit. Jezdím na dračí lodi, kde nás pádluje pohromadě dvacet ženských, a to se spolu vždycky nachechtáme!

Mezi kaskadéry také není moc žen. Čím to je?

Žen není tolik potřeba. Akční scény – války, rvačky, přestřelky… – jsou hlavně pro chlapy. V agentuře, kde jsem zapsaná, je celkem asi dvě stě kaskadérů a žen už také přibývá. Jen taková desítka z nich ale má pořádnou práci. No a celkově je méně žen, co sebou chtějí někde mlátit.

Proč sebou mlátíte vy?

Jsem na to zvyklá, dělám to od osmnácti, takže už skoro padesát let. Práce není moc, takže když mi jednou dvakrát do měsíce zavolají, vezmu to. Za ta léta už se známe, takže všechny vždycky ráda vidím. Pokud by to byl ale full-time job, už by se mi do toho nechtělo.

Je to s věkem náročnější?

Ne, mně ale hrozně vadí to čekání. Vypadá to hrozně cool, v realitě vás ale navléknou do nějakého kostýmu a pořád jenom čekáte. Nemůžete dělat nic jiného, protože kostymérky hned lamentují, že si zničíte make-up. A na to, abych jenom někde seděla, je život příliš krátkej.

Jak se kaskadérství vlastně trénuje?

Vy musíte trénovat. Potřebujete svaly, které vás drží pohromadě místo chráničů. Musíte taky cvičit koordinaci, balanc, rychlost, ohebnost… A pak jsou kaskadérské tréninky, kdy se učíte reakce, jak reagovat třeba na facku a tak.

Jak to probíhá, když vás má třeba srazit auto?

Je to dopodrobna vymyšlené a já i řidič se musíme držet pokynů, aby to bylo perfektně načasované a přiběhla jsem v tu správnou chvíli, kdy mě má auto srazit.

A opravdu vás srazí?

Jo.

Bez chráničů?

Mám chrániče, jenže jak hraju ženy, většinou mají na sobě nějaké šaty a pod ty se chrániče nevejdou. A jednou se to moc nepovedlo, byl to velký náraz a úplně jsem zdeformovala přední sklo. Byla jsem docela potlučená.

Takže je to opravdu nebezpečná profese!

Podle mě se to hodně změnilo. Dneska už mají techniku a kaskadérka může být třeba na jeřábu zavěšená na lanech a ta se pak vymažou a nejsou vidět. Nemusí do toho jít už tak natvrdo. Za mě to byla práce pro drsoně a srdcaře. Když se postava topila, tak jsme se topili, když hořela, hořeli jsme. Dneska platí „safety first“ – bezpečnost na prvním místě.

Co je tedy dneska všechno jinak?

Všechno. Podle mě se dneska už málokdy může někomu něco skutečně stát. Všechno je bezpečnější, preciznější. Na rvačku máte vypracovanou celou choreografii a učíte se ji přesně krok po kroku. Taky je to mnohem víc na efekt, takže když vám někdo dá facku, nespadnete, ale uděláte deset salt. Už to tedy není tolik o charakteru, jak jste surová a odolná, ale o fyzických dovednostech. Hodně kaskadérů jsou v podstatě gymnasti a akrobati.

Související

12 fotografiíProhlédnout si 12 fotografií

Jaký slavný herec, kterého jste potkala, na vás zapůsobil?

Tak třeba Brad Pitt je opravdu hezkej chlap. Točili jsme Troju na Maltě, kde hrál Achilla, a fakt na sobě makal, aby vypadal dobře. Líbilo se mi, že je to opravdu profík a nemá žádné hvězdné manýry. Taky jsem potkala Vina Diesela, Ryana Goslinga a mnoho dalších… Jsou to ale normální lidi, kteří dělají dobře svoji práci. Takových lidí je na světě spoustu, truhláři, zámečníci…, jen nejsou vidět. Není třeba k hercům vzhlížet jako k bohům. Jsou jako my.

Zajímalo by mě, jakou profesi si vybraly vaše děti, když mají mámu jako vy.

Moje děti se tomu nevyhnuly, protože ve filmech často potřebovali, aby nějaké dítě někde spadlo nebo tak, a tak použili moje. Míša je kaskadérka dodnes a je jedna z těch, co točí nejvíc. Měří metr osmdesát, takže se hodí jako dublérka vyšších hereček. Taky jsme vždycky hodně sportovali, takže když se s rodinou přestěhovala do Velkého Meziříčí, otevřela si tam fitness centrum. Mladší Martin je vystudovaný zdravotnický záchranář, teď je ale na interně v nemocnici jako zdravotní bratr. A samozřejmě taky sportuje. Je moc šikovný horolezec.

A jaká jste babička?

Já mám vnučky daleko v tom Meziříčí a taky sama pořád něco dělám, takže jsem babička tak napůl. Oni mají kolem sebe hodně jiných babiček a tetiček, které je rozmazlují a dělají s nimi všechno možné, takže spolu hlavně sportujeme. Vyrazíme na kolo, mladší je šest let, učí se teď jezdit na jednokolce a je vidět, že bude velká sporťačka. Plave, bruslí, tancuje, hraje volejbal, dělá gymnastiku, všechno jí jde.

Dneska mají děti spoustu nejrůznějších kroužků, vy jste si ale prošla Sokolem. Jaký sport byste jim doporučila?

Podle mě to není o tom odvézt dítě dvakrát týdně do kroužku, ale žít aktivně a všestranně celá rodina. Jezdit spolu o víkendu na výlety, v zimě vyrazit na hory, v létě se jít vykoupat do rybníku. Když jsme byli malí, neměli jsme peníze, stejně ale bylo spoustu možností, co dělat, a je to tak pořád. Když se lidi rozhodnou mít děti, ať se jim věnují a tráví spolu čas.

Takže jste k tomu byla vedená už odmala. Nebavíme se ale jenom o sportu, krásně zpíváte, jste velmi manuálně zručná…

Byla prostě taková doba. Neměli jsme internet, telefony, v televizi byl jeden program, na který se dalo koukat, a tak jsme se chtěli nějak zabavit. Vyrazili jsme na hory, sportovali a večer se sešli, povídali, hráli a zpívali. Nejdřív jsem hrála na kytaru, na mandolínu, od rodičů jsem pak dostala i kontrabas! Co se týče oblečení, taky nebyla nijak zvlášť velká nabídka, a tak jsem to prostě sama ušila. Hlavně sportovní vybavení – různé sedáky, popruhy na lezení nebo paragliding… – moc nebylo. Měla jsem si založit firmu. Našila jsem toho stovky!

Když se řekne tolik opěvovaný „zdravý životní styl“, co to pro vás znamená?

Nebudu říkat dostatečně spát, dobře jíst a hýbat se, to ví každý. Pro mě je to ale taky o tom dělat něco, co mě baví, a cítit se užitečná, když to baví i ostatní. A mít kolem sebe dobrou partu lidí, se kterými je mi dobře, aby mě ten zdravý životní styl bavil. A pak je tu ještě jedna důležitá věc!

Povězte, jaká je tajná ingredience na štěstí!

Láska. Já mám skvělého chlapa a je důležité mít vedle sebe partnera, který vás neutlačuje, ale podporuje a můžete s ním dělat všechno to, co vás baví. My jsme pořád někde – na kole, na běžkách, skáčeme z letadla… – a děláme všechno spolu.

Vás ostatně v osmdesáti letech čeká svatba, jaká bude?

V první řadě se jí musím dožít. Jinak to už mám ale celé naplánované. Bude na moje osmdesátiny 28. září 2040 a s Emilem spolu chceme skočit z letadla, chytnout se vzduchu za ruce a dát si pusu. Bude to ale velká party – jenom pro staré. Respektive 50+, aby na ni mohly moje děti. Budu mít hodně družiček, které koordinuje moje kamarádka a trenérka otužování Jitka Patková, a budou mít šaty ve starorůžové barvě. Prý už si je kupují.

Vy už šaty máte?

Mám. Měla jsem jít na jednu akci, kde byl dress code v bílé barvě, a koupila jsem si na to šaty. Přišla jsem domů a ze srandy jsem mému Emilovi řekla: „Tak jsem si právě koupila svatební šaty!“ Jsou ale docela vypasované, tak musím zůstat ve formě, abych se do nich vešla.

S vaším životním stylem a elánem to jistě nebude problém. Veřejně ale mluvíte i o tom, že máte na mozku nezhoubný neoperovatelný nádor. Nedělá vám obavy?

Nepřipouštím si je a dělám, že žádný nádor nemám. Bolívá mě hlava, oči, hůře slyším. Snažím se ale dělat jakoby nic. Když musím jednou za tři roky na kontrolu, vůbec se mi tam nechce, protože to znamená, že tam ten nádor opravdu je, a nechci na to myslet. Kdybych se tím totiž zabývala, začalo by mi to hlodat v hlavě a nevedlo by to k ničemu dobrému.

Nebojíte se tedy vůbec ničeho?

Beru život jako příležitost a říkám, že se musí vydojit. Strach by mě jenom omezoval. Samozřejmě se ale bojím, o své blízké. Když můj syn Martin někde leze nebo se někde něco stane a já si říkám, co kdyby se to stalo někomu blízkému. Prostě si přeju, abychom byli všichni zdraví a šťastní, to je všechno.