V Boeingu 727, který osudného dne odlétal z černohorského hlavního města Titograd (dnes Podgorica) do Bělehradu, byl kompletní prvoligový fotbalový tým Budoucnost, několik známých herců, bývalý partyzán – a tři mladí muži z Chorvatska. Ti si letiště v Titogradu vybrali pro laxní bezpečnostní opatření.
„Kontrola byla standardní, lidi, kteří tam pracovali, nás znali a prakticky se na nikoho z nás ani nepodívali, čehož si únosci pravděpodobně všimli,“ řekl pro srbské vysílání BBC Žarko Vukčević, jeden z fotbalistů, kteří byli tehdy na palubě.
A vzpomíná na okamžik únosu: „Seděl jsem s třemi spoluhráči z klubu v první řadě, když k nám jeden z nich přišel, namířil na mě pistoli a řekl: ‚Jdeme dozadu, toto je únos‘,“ vypráví Vukčević.
Tři únosci poté letadlo místo do Bělehradu otočili nad Středozemní moře. Kapitán letu Ljubomir Zekavica pro srbský týdeník NIN vzpomíná: „‚Leť do Itálie,‘ zakřičel únosce, 28letý Borivoj Jelić. Otočil jsem letadlo směrem k Itálii a čekal, co bude dál.“
Únosce byl ale podezřívavý. „‚Kecáš, neletíš do Itálie.‘ ‚Ale ano, letím do Itálie,‘ odpovídám a dodávám: ‚Poslouchejte, mladíci: vy si dělejte pěkně svoji práci a já budu dělat svoji. Já musím všechny dohromady, vás i cestující, dopravit živé a zdravé na zem a pak si dělejte, co chcete.‘ V tu chvíli mu to došlo a nechal nás na pokoji.“
Těsně před Brindisi se Jelić, který předtím žil v Německu, chtěl domluvit s kontrolní věží německy, z té ale vytrvale odpovídali jen anglicky. Rozčíleně se rozhodnul otočit letadlo do Haify v Izraeli. Jenže na cestu do Haify neměl letoun palivo. To zbývalo jen do Athén.
Ty sice letounu nejprve nechtěly povolit přistání, ale když začalo Boeingu docházet palivo, letadlo přijaly. V tu chvíli začali první cestující plánovat útěk.
Vukčević říká, že jeho jmenovec a spoluhráč Vojislav přišel s nápadem vyskočit nouzovým východem nedaleko jejich sedadel. Od plánu ale upustili. „Všude byla tma a vůbec jsme nevěděli, čeho je ta skupina schopná. Jak daleko až zajdou – jestli to myslí vážně, nebo jde o hru.“
Většina cestujících podle něj zpočátku nemohla věřit tomu, co se stalo, a měli strach. Ten ale postupně opadal, protože i samotní únosci se k nim chovali korektně. Někteří podle vzpomínek dokonce spali nebo si četli – například brankář Radovan Bujić.
Po doplnění paliva letadlo vzlétlo, tentokrát směrem do Izraele. Podle tvrzení hlavního únosce Borivoje Jeliče proto, že Jugoslávie s touto zemí neměla oficiální diplomatické styky a nehrozilo tedy, že by je izraelské úřady vyhostily zpět do Jugoslávie.
Jenže Izraelci udělali únoscům čáru přes rozpočet. „Izraelci přistání nepovolili, a dokonce poslali do vzduchu pár stíhaček F-16, aby ukázali, že pokud neuposlechnou rozkaz, hrozí jejich sestřelení – což je v takových případech běžný postup,“ vysvětlil pro BBC srbský historik Ilija Kukobat.
Po neúspěchu s Izraelem zamířil letoun na nedaleký Kypr a s poloprázdnými nádržemi přistál v hlavním městě Larnace. A tam začala finální fáze dramatu.
Únosci přistoupili na to, aby letoun opustila nemocná žena, která cestovala do Bělehradu na onkologii a potřebovala lékařské ošetření. Ženu vynesli z letadla zadními dveřmi u ocasu letadla, které už zůstaly otevřené. Sotva žena opustila letadlo, začal se strojem šířit kouř a někdo začal křičet „hoří, hoří“.
Ukázalo se, že 66letý Milan Šijan, někdejší partyzán a generál ve výslužbě, dostal nápad, jak vyvolat chaos – zapálil na toaletě noviny. Část cestujících využila příležitosti a hrnula se k zadním dveřím, zatímco fotbalista Žarko Vukčević spěchal k nouzovému východu vedoucímu na křídlo letadla a otevřel ho – i když nesprávně.
„Četli jsme v letáku snad desetkrát, jak se to dělá, ale nakonec jsem dveře místo vyhození ven vtáhl dovnitř. Při vystupování tak ostatním překážely a museli je přeskakovat,“ vzpomíná bývalý fotbalista.
Přesto se podařilo cestujícím vyskočit na křídlo letadla a z něj pak na ranvej, odkud se rozběhli k policejním autům. Kapitán letadla zatím kontaktoval řídicí věž, že na palubě je požár, a žádal zásah hasičů.
Situace se seběhla tak rychle, že únosci nestihli zareagovat. V letadle během chvilky zůstala jen posádka a fotbalista Petar Ljumović, příbuzný jedné z letušek. V tu chvíli únosci odešli do zadní části letadla zjistit, co se děje. Toho využili poslední rukojmí, aktivovali únikové skluzavky u dalších dveří, a aniž by počkali na jejich úplné nafouknutí, sklouzli se po nich do bezpečí. Únosci zůstali v letadle sami.
Ještě ten den pro osvobozená rukojmí, z nichž většina mohutně oslavovala v letištním baru, dorazilo náhradní letadlo. Druhý den se pak do Bělehradu vrátil unesený letoun. A s ním i únosci.
V dubnu roku 1982 pak hlavní organizátor únosu Borivoj Jelić dostal u bělehradského soudu osm let, 26letý Marko Križić pět let a 28letý Milan Prpić 3,5 roku vězení. I když se spekulovalo o politických důvodech, soud dospěl k tomu, že motivem únosu byla touha po dobrodružství a snaha vyniknout. Jelić se podle svých slov seznámil v německém vězení s členy teroristické Frakce rudé armády, kteří ho „nakazili hrdinstvím a sebeobětováním“.