Třetího Docenta ničí křečovitá snaha o drama. Ale boduje vtipem a hereckými výkony – Aktuálně.cz

Budiž týmu režiséra Jiřího Stracha ke cti, že se nerozpakuje poučit z chyb. Když kritici (a ve velkém i diváci) vyčítali první řadě sázku na laciný konflikt (akademik versus operativec) a „nesnesitelně uřvanou“ postavu policistky Fousové (Tereza Ramba), druhá řada hrdiny zklidnila a pozornost přesměrovala k samotnému vyšetřování. To navíc oproti první řadě méně podceňovalo diváka: přestalo spoléhat na náhody a více dedukovalo a prokazovalo. 

Třetí řada pak procedurální přístup dotahuje asi nejdůsledněji: policejní práce je tu neúprosně důkladná, zdlouhavá a vlastně nudná. Tím spíš, že tentokrát tým plukovníka Šery (Ondřej Vetchý) vyšetřuje hned několik zdánlivě nesouvisejících případů, rozkročených za hranice České republiky – zjevná reakce na výtku, že předchozí dvě řady řešily jen na první pohled banální vraždu mladé ženy. 

Pohádka s uřezanými prsty

Tentokrát se Šerovi svěřenci – ambiciózní duo Dvojčat, spolupracující teoretik Stehlík a dryáčnice Fousová, toho času „úřednice“ z policejního prezidia – vydávají po stopách tří pohřešovaných. Nejprve se slehne zem po manželské dvojici Bouzkových, posléze zmizí i podnikatel Urban. A protože stopy vedou do zahraničí, do případu se zapojí i Fousová, která se na policejním prezidiu ostentativně nudí („Já vím, jaký je to bejt pořád zavřenej.“). Společně s docentem Stehlíkem (tradičně minimalistický Ivan Trojan), jenž se tváří, že by raději něco kutil na chalupě, brzy začnou šlapat na paty snaživým Dvojčatům (Marek Taclík a Matěj Hádek). 

Postupně začnou odhalovat složitou spleť vztahů mezi českými živnostníčky, podvodníčky a šíbry, jejichž síť sahá z Prahy přes Tanvald až do Německa a Maďarska. Postavy disponují takřka pohádkově rázovitými jmény (Karafiát, Stojan, Fík), zatímco zločiny s nimi spojené zahrnují uřezané prsty i mrtvoly na dně přehrady. 

Když začne akce, je to problém

Jakkoli se třetí Docent snaží „kriminálničit“ ve velkém stylu, výsledek má zoufale provinční rysy – a zdaleka za to nemohou jen Fíkové a Karafiáti. Režisér Jiří Strach působí nejjistěji tam, kde o nic nejde, kde se jen plká, přemýšlí a přátelsky pošťuchuje, kde jde o lidi, a ne o zločiny. Jakmile přijde na akci nebo dokonce na drama, je zaděláno na průšvih. 

Navzdory anotaci, která avizuje více akčních scén, jich nejnovější Docent vlastně mnoho neobsahuje. A lze jen těžko říct, jestli bohužel, nebo spíš naštěstí – vzhledem k vachrlatosti provedení, v němž není nouze o nechtěný humor. Rádoby dynamická noční přestřelka je nasnímaná tak školácky, že člověk vlastně ani neví, co se semlelo. V zatýkání se zase opakovaně spoléhá na omšelý trik s mobilem – „překvapivě“ pokaždé zabere a zloduch se nechá zmást. A obligátní automobilová honička končí nevyhnutelným karambolem, přičemž let havarovaného vozidla vidíme samozřejmě zpomaleně a pro jistotu ještě v několikanásobné smyčce, jako bychom se vrátili do časů Kobry 11. 

Profesionální dojem kazí také drobné nedotaženosti v obsahu i obrazu. Proč si policista na místě činu obléká děravou rukavici? Jak je možné, že se na scéně mordu najde uříznutý prst, když jinak ji zločinci perfektně vycídili? Nemluvě o prohlídkách bytů, kde policisté bez důkladnějšího hledání a v podstatě ihned nacházejí klíčové důkazy. A co si myslet o všech těch suverénních „odborných úsudcích“, kdy detektivové bez zaváhání určí vražednou zbraň, případně totožnost obětí na dně přehrady („Stejně musíme počkat na analýzu DNA.“ – „Nemusíme, protože ty betonový patníky dokonale sedí.“)? 

Zuřivé kvílení smyčců

Abychom nebyli nespravedliví, jako celek působí třetí řada Docenta určitě profesionálněji než většina tuzemských kriminálek. Kdyby i po dramaturgické stránce fungovala, jak má (rozuměj kdyby napínala či strhla, jak se od žánru očekává), neměl by hnidopich čas pídit se po chybách. 

Docenta číslo 3 dostává na kolena především křečovitá snaha vyrábět drama za každou cenu. Oč elegantnější by bylo nechat matku oběti zemřít civilně a v tichosti, než aby za zuřivého kvílení smyčců třeštila oči do kamery. Hudba Jana Kučery, emočně naprosto nepřiměřená, implikuje pocit dramatu i tam, kde se ve skutečnosti vůbec nic neděje. Člověk brzy nabude dojmu, že i kdyby si snad docent Stehlík jen odskočil na toaletu, bude mu k tomu hrát orchestr. Na rozdíl od režijně-dramaturgických škobrtnutí, která se objevují spíš nárazově, hudba zní v Docentovi takřka nepřetržitě a velmi systematicky ho ničí. A co teprve, když smyčce smícháte se jménem Fík! 

Nové pořádky a starý dobrý vtip

Naštěstí je tu ještě humor – disciplína, kterou Jiří Strach ovládá vcelku suverénně. Mnoho situací zachraňuje právě a jedině vtip. Tu a tam si Strach pošle „malou domů“ (režisérova podobizna na titulní stránce časopisu Policista), sem tam si postěžuje na „nové pořádky“ („Buzničky? To se přece dnes neříká!“) nebo nechá policisty konverzovat o televizním programu („Já koukám na Dvojku, včera zrovna, o Husovi něco. Shořel zbytečně, člověče.“) Většinu času mu však stačí nechat herce dělat jejich práci. 

Nejvíc úsměvných situací generuje (podobně jako v předchozích řadách) neoficiální závod Fousové s Dvojčaty aneb jejich neustálé „štengrování“ o to, kdo bude dřív na správné stopě. Stejně tak i Tereza Ramba našla pro svou dychtivou a přemotivovanou policistku správnou polohu: pořád trochu „řve“ (byť kolegové tvrdí na začátku opak) a někdy jí její zbrklost podráží nohy, ale rozhodně je to nejsnesitelnější verze Fousové v historii Docenta. 

Úplně „nový“ Vašut a výborný Kryštof Hádek

Po herecké stránce má Strach vůbec šťastnou ruku, a hlavně své hráče umí neomylně vést. Překvapivě zralý výkon dostal i z Marka Vašuta, jenž v sérii vystupuje coby obtížně čitelný šéf prezidia. Oravu hraje tak specificky mnohovrstevnatě, že by si snad jeho postava zasloužila vlastní spin-off.  

Neméně zajímavě vyznívá i postava Vrzala (Kryštof Hádek), zprvu takřka přehlédnutelná a otravná, postupně však stále důležitější a plastičtější. Způsob, jakým ho Hádek stínuje a přetváří, je naprosto jedinečný – kdyby šlo o titul kosmopolitního ražení, říkal by si svým výkonem minimálně o Emmy. Minisérie Docent však za hranice české kotliny bohužel nedohlédne. Ne s auty ve „smyčce“ a hudbou, která je tak trochu za trest.