Utkání s Olomoucí skončilo. V řadách slávistických fanoušků měla nastat jednotná euforie, neboť jejich miláčci si po ztrátě Sparty u sousedů na Bohemians definitivně zadělali na mistrovskou korunovaci.
Jenže nebylo tomu tak. Logicky.
Kdo nemá červenobílé klapky na očích, vidí, že Trpišovský již delší dobu píše v Edenu jiný příběh, než když do něj dorazil jako „bezejmenný“ trenér z Liberce společně s ředitelem Janem Nezmarem.
Tehdy byl v Edenu hybnou silou evropského převratu. Šilhavého českou vyčkávací klasiku nahradil útočnou hrou se světovými parametry. Intenzita, soudržnost, celoplošný presink – tím se prezentovalo mužstvo kouče s „kloppovskou“ kšiltovkou doma i v zahraničí.
Odměna na sebe nenechala čekat: tři mistrovské tituly v řadě, famózní zápas s Chelsea ve čtvrtfinále Evropské ligy, postup do hlavní fáze Ligy mistrů vyšperkovaný nezapomenutelnými vyrovnanými bitvami s Barcelonou v sestavě s Messim, Borussií Dortmund či Interem Milán a prodeje Součka s Coufalem do Premier League.
Z mladého českého kouče se stala najednou značka, o niž se zajímaly kluby z vyspělých západoevropských lig.
Teď však už tenhle boom pominul.
Do oslavných chorálů se čím dál víc vkrádají obavy. Neztratil JT na progresivním drajvu? Nezacyklil se v pohodlné tuzemské bublině?
„Je to stagnace,“ roste počet fanoušků s touhle odpovědí.
Co konkrétně kouči vyčítají? Že sází na atlety navzdory tomu, že top evropské kluby zaměstnávají fotbalisty. Že podlehl kamarádšoftu se staršími hráči. Že kryje nedisciplinovanost. Že namísto upřímných hodnocení volí alibistické obezličky.
Kouč příliš protiargumentů nemá. Zatímco hra Slavie byla při první účasti v základní části Ligy mistrů pod Trpišovského kuratelou oprávněně velebena za útočný švih, byť za to nedostala zaplaceno jediným vítězstvím, po návratu do nejprestižnější klubové soutěže po ní, lidově řečeno, neštěkl ani pes.
Český mistr reprezentoval sebe i svoji zemi děravou obranou (2,4 inkasované branky na zápas) a, neefektivním útokem (0,6 gólu na utkání). V rozšířené Champions League to vystačilo na 34. místo z 36 mužstev. Tedy nikoli na postup do play off, jak zněl cíl.
Trpišovský a jeho spolupracovníci to nemohou schovávat za žádné alibi.
Šéf klubu Jaroslav Tvrdík loni v létě deklaroval, že Slavia nemusí poté, co ji koupil miliardář Pavel Tykač, nikoho prodávat a že do sezony šla s nejlepším kádrem, jaký v jeho, takže i v Trpišovského éře, měla.
V LM z toho však vzešel mrzutý propadák orámovaný výpraskem na trávníku kyperského Pafosu 1:4. To už i vedení klubu považovalo za ostudu. Jinak by nenavrhlo, že za fanoušky, kteří podnikli výlet na potupu, uhradí vstupné.
Roli Trpišovského celku z prvního působení v Champions League převzal norský Bodö Glimt. S menším rozpočtem, než má Slavia, porazil moderním fotbalem giganty Manchester City, Atlético Madrid, Inter Milán a jeho báječná jízda dostala stopku až v osmifinále od Sportingu Lisabon.
Kdo jiný by si měl udělat objektivní analýzu slávistického propadu než trenér? Ovšem ten se na veřejnosti uchyloval spíš k zahlazení znepokojivých stop.
„Kluci hráli na hraně možností,“ řekl Trpišovský třeba po domácí prohře 0:3 s Arsenalem. Jeho veškeré pozápasové tiskové konference v Lize mistrů měly totožný rukopis. Vyjma té v Pafosu, kde již nebyla opravdu šance cokoli balit do růžova.
A tak Slavia pokračuje ve fotbale, který nemá na nejvyšší evropské scéně šanci na úspěch. Převaha dlouhých míčů nebo centrů na dvoumetrového bijce Tomáš Chorého, jehož kouzlo v české lize přiživují benevolencí k jeho ostrým loktům rozhodčí, a boj o druhé balony. Na domácí scéně to vzhledem k nízké konkurenci zabírá, v ostré mezinárodní konfrontaci nikoli.
Top svět se Slavii povážlivě vzdálil. Bayern Mnichov má také na hrotu urostlou devítku, ale vyznává odlišnou hru – s množstvím bleskových kombinací podpořenou malými vzdálenostmi mezi hráči a spoustou rotací, v nichž hraje významnou úlohu právě Harry Kane. Nejenže střílí mraky gólů, rozdává i pasy za obranu a zvládne také rozehrávku z pozice stopera či defenzivního záložníka.
Takhle si však vyměňují místa všichni. Ne náhodně, nýbrž podle jasně stanovených principů.
Slavia? I v duelu s Olomoucí byla její hra roztažená a nekompaktní. Důkaz najdete, třeba když si pustíte zpětně situaci před inkasovaným gólem. To se to Hanákům útočilo, když měli kolem sebe tolik místa. Na dvacet metrů úzký a elastický blok, kterým sešívaní zaskočili Barcelonu s Messim, mohou v Edenu momentálně jen s láskou vzpomínat.
Co základová deska každého úspěšného týmu zvaná disciplína? Také v tom Trpišovský ubral. Dva čerstvé příklady.
Hit české ligy mezi Slavií a Plzní pošpinil zkrat Chorého. Nejprve zbytečně loktem fauloval, což je už samo o sobě v konstruktivním fotbale značné minus, pak ještě protivníka seřval, až létaly sliny. Následovala červená karta, tedy bezprecedentní oslabení mužstva.
Trpišovského reakce? Poté, co dorazil na tiskovou konferenci, se novinářů zeptal: „Řekněte mi, jestli tu sedí někdo, kdo viděl úmyslné plivnutí od Chorase. Zaregistroval jsem vyjádření od rozhodčího, že viděl jasné plivnutí, ale já ho prostě nevidím.“
Tohle vůbec nebylo podstatné. Klíčové bylo, že Chorý neměl, když už se dopustil nedovoleného zákroku, jít cokoli dohrávat. Natož aby přitom pouštěl ven sliny.
Pokud tak učinil, kouč ho musí okamžitě poslat do správných mezí. Že Trpišovský mohl bagatelizovat prohřešek záměrně? Aby ihned začal ovlivňovat disciplinární komisi kvůli co nejnižšímu trestu, což se nakonec podařilo? To je také krátkozraké.
Jemu i Slavii se to vrátilo o pár dní později v Hradci Králové. Tam pro změnu nezvládl záchvat vzteku Jan Bořil. Kdyby ho nechytili spoluhráči, fyzicky by možná napadl rozhodčího. Jednalo se přitom o kapitána týmu, který má jít příkladem v dodržování pravidel.
„Vím, že to bylo za protesty, ale konkrétně nevím, co se tam stalo. Ale je naprosto zbytečné nechat se takhle vyloučit a řvát na rozhodčího, to jednoznačně,“ konstatoval Trpišovský. S křížkem po funuse, chtělo by se dodat.
Kluboví bossové poté přispěchali s pokutami. Ovšem jednu měli dát i sobě. Za to, že umožnili výstup Bořila do pozice, která mu nenáleží. Pochopitelně je na hlubokou poklonu, že se matador postavil statečně ke zranění, kvůli kterému mu lékaři prorokovali konec kariéry.
Ale stále je to hráč a nikoli asistent trenéra, s nímž by měl Trpišovský během utkání na lavičce probírat případné korekce taktiky či střídání. Sedmizápasový trest tuhle anomálii asi vyřešil, hlavní trenér a management ji však neměli vůbec dopustit.
Trpišovský a celá Slavia tedy potřebují progresivní restart. Ale je otázkou, jestli k němu kouče může pobídnout vedení, kterému stačí si doma vykopat vstupenku do Ligy mistrů a rozbalit si s tím spojený finanční dárek.
A od dlouholetých asistentů Zdeňka Houšteckého a Pavla Řeháka to nejspíš nelze také očekávat.
