Se stupňujícím se napětím v regionu začaly některé muslimské státy hledat vlastní bezpečnostní uspořádání. V jeho centru se pak často skloňují tři země, které by dohromady vytvořily mimořádně silnou kombinaci: Turecko, Pákistán a Saúdská Arábie.
Impulsem k těmto debatám o širší bezpečnostní spolupráci se stala obranná dohoda SMDA mezi Pákistánem a Saúdskou Arábií z roku 2025.
Její nejvýraznější částí je závazek kolektivní obrany připomínající známý článek 5 Severoatlantické smlouvy – útok proti jedné zemi má být považován za útok proti všem. Právě podobnost s principem NATO vyvolala spekulace o vzniku širšího sunnitského bezpečnostního bloku a v médiích se objevily i pojmy jako „muslimské NATO“ nebo „sunnitské NATO“.
Pákistánská aktivita
Pro Saúdskou Arábii jde především o hledání nových bezpečnostních záruk. Rijád dlouhodobě spoléhá na Spojené státy, ale v posledních letech roste v oblasti Perského zálivu nejistota, zda je americký bezpečnostní deštník stále stejně spolehlivý jako v minulosti, uvedl britský think-tank Chatham House.
Pákistán, který sousedí s Íránem, existenci této dohody důrazně připomněl naposledy ve středu. Poté co jemenští Húsíové, kteří jsou spojenci Íránu, oznámili, že udeřili na dva saúdské ropné tankery, Islámábád varoval, že „si vyhrazuje právo přijmout veškerá nezbytná opatření, včetně zákonného použití síly v rámci sebeobrany“.
Ve čtvrtek pak pákistánský premiér Šahbaz Šaríf znovu potvrdil závazky vůči Saúdské Arábii, uvedla turecká agentura Anadolu. Pákistán tak veřejně naznačil, že je připraven dostát závazkům z obranné dohody i v případě přímé hrozby vůči Saúdské Arábii. To zároveň otevírá otázku, jak by se situace vyvíjela, pokud by konflikt mezi Íránem a Spojenými státy a jejich spojenci dále eskaloval.
Otázka Turecka
Islámábád se zároveň snaží bezpečnostní spolupráci rozšířit. Už začátkem roku se objevily zprávy, že Pákistán usiluje o zapojení Turecka do širší bezpečnostní spolupráce.
Právě zapojení Ankary by z projektu udělalo něco víc než jen obrannou dohodu dvou zemí. Turecko je totiž jediným z možných účastníků, který je členem NATO. Disponuje druhou největší armádou aliance a rozsáhlým domácím zbrojním průmyslem.
Pákistánský ministr pro obrannou výrobu tehdy uvedl, že trojstranná dohoda je „v přípravě“, i když pozdější vyjádření už byla opatrnější. Ankara se k informacím o připojení staví opatrně a začátkem roku se objevila i zpráva citující anonymní zdroje agentury AFP o tom, že Turecko se k dohodě nepřipojí.
Pákistánský ministr obrany nicméně v květnu agentuře Bloomberg řekl, že výhledově by kromě Turecka novým členem paktu mohl být i Katar. V médiích se rovněž objevily spekulace, že další členskou zemí by mohl být Egypt. Není ale jisté, v jakém stadiu se rozhovory nyní nachází.
Strategie zajišťování
Podle think-tanku Chatham House Turecko dlouhodobě sází na strategii takzvaného hedgingu – vedle stávajících spojenectví si vytváří i alternativní bezpečnostní vazby. Stejnou logiku podle analytiků představují i jednání s Pákistánem a Saúdskou Arábií. Ankara si tím rozšiřuje manévrovací prostor, aniž by se musela vzdát členství v NATO.
Think-tank přirovnává postup Ankary i k jejímu dřívějšímu „hlasitému deklarování zájmu“ například o užší vztahy s uskupeními BRICS nebo Šanghajskou organizací pro spolupráci.
Postupné kroky, které mohou vést až ke spojenectví sunnitských zemí, vyvolávají obavy i v Izraeli. Například v izraelském listu The Jerusalem Post v posledních týdnech vyšlo několik analýz a komentářů, které před potenciálním „muslimským NATO“ varují.
Připomínají, že vznik takového uskupení by pro Tel Aviv znamenal nové bezpečnostní riziko a mohl by omezit jeho manévrovací prostor v regionu. Izraelští komentátoři upozorňují především na napjaté vztahy Tel Avivu s Ankarou i s Islámábádem.
