U jezera Zlaté piesky nedaleko Bratislavy si v úterý lidé připomněli jedno z nejtragičtějších neštěstí v historii československého letectví. Do tamního jezera se krátce před přistáním zřítil před padesáti lety Iljušin Il-18 letící na vnitrostátní lince z Prahy do Bratislavy. Ze 79 lidí na palubě stroje Československých aerolinií (ČSA) přežili pád jen tři, mnohé z obětí se utopily. A to přímo před zraky rekreantů, kteří se tehdy přišli k oblíbenému jezeru koupat.
„Ústředním bodem piety je pomník, který vznikl u vchodu do areálu Zlaté piesky až po osmatřiceti letech od nehody, tedy v roce 2014. Má podobu zadní části letadla, takzvané směrovky, která vykukuje z vody ven. Je to výjev známý z řady fotografií přímo na místě krátce po pádu letadla,“ popsal zpravodaj ČT na Slovensku Jan Šilhan.
„U tohoto se sešlo zhruba čtyřicet lidí – organizátoři připomínky, příbuzní obětí, ale i lidé, kteří tehdy pomáhali se záchrannými pracemi – ať už vedoucí záchranářů nebo i prostí návštěvníci, kteří se zapojili například na člunech do prvních záchranných akcí,“ dodal Šilhan s tím, že akce se účastnil i český velvyslanec Rudolf Jindrák.
Akce začala minutou ticha a následným čtením jmen všech obětí. Dva ze tří přeživších nehody – František Lukáš a Jaromír Kratochvíl – zemřeli v minulém desetiletí. Posledním dosud žijícím přeživším tragédie je Francouz Gerard Menárd.
Selhání lidského faktoru
Čtyřmotorový vrtulový iljušin se pouhý den před havárií vrátil s poruchou jednoho z motorů na levé straně z libyjského Tripolisu, závadu se ale podařilo přes noc opravit. Díky tomu mohl 28. července 1976 krátce před devátou ráno stroj s imatrikulací OK-NAB a nesoucí jméno Košice odstartovat na pravidelnou linku mezi dvěma největšími československými městy.
Na palubě bylo 69 cestujících, čtyři členové posádky, dvě letušky, jeden letecký mechanik a tři pracovníci ČSA, kteří se vraceli domů na Slovensko.
„Jak podle oficiální zprávy, tak také podle pozdějších badatelských zkoumání bylo jasnou příčinou selhání lidského faktoru. Tedy selhání zejména posádky – jak pilotů, tak také příslušného personálu, ale zčásti i pracovníků letového dispečinku, a taktéž nešťastné nastavení automatických prvků letadla,“ shrnul příčiny nehody Šilhan.
Řetězec chyb
Klidný, ani ne hodinu trvající let se zkomplikoval poté, co se plně obsazený Il-18 přiblížil k bratislavskému letišti a posádka, chystající se na přistání, začala pět minut po půl desáté komunikovat s řídící věži.
Jak uvádí slovenský novinář David Púchovský, který se katastrofě podrobně věnoval, dispečer se domníval, že letadlo je o patnáct kilometrů dál od letiště a o tři sta metrů níže, a proto v okamžiku, kdy stroji povolil klesání, byl stroj ještě příliš vysoko.
Zkušený kapitán Svatoslav Rosa místo toho, aby na chybu upozornil, zahájil strmý sestup, během kterého ovšem letadlo nabralo příliš velkou rychlost. Tu se podařilo snížit vysunutím podvozku a lehkým stoupáním, tím ale stroj opět nabral výšku. Tím začal řetězec chyb, které nakonec vyústily v tragédii. Následné klesání k letišti bylo opět velmi rychlé, iljušin dokonce překročil maximální sestupovou rychlost.
Těsně před letištěm to ale vypadalo, že se přistání podaří. „Ve vzdálenosti 2700 metrů před prahem dráhy mělo letadlo správnou rychlost 260 kilometrů za hodinu, bylo mírně od osy dráhy, mírně nad sestupovou rovinou, podvozek vysunutý a vztlakové klapky byly téměř vysunuty,“ napsal odborník na letecké nehody Ladislav Keller.
Osudový omyl
Posádka poté ale vlivem stresu provedla několik operací, které osud letadla zpečetily. Místo zvýšení výkonu motorů a mírného zrychlení přepnula ovládání motorů do polohy pro pozemní volnoběh. Tehdy se konečně kapitán Rosa rozhodl přistání přerušit, obletět okruh a provést manévr znovu.
Tuto možnost měl podle všeho už na začátku, ovšem nevyužil ji a místo toho přistoupil na pokus s rychlým klesáním k letišti. Kvůli tomu bylo nutné zvýšit výkon motorů, což se ale podařilo jen u tří ze čtyř, motor na pravém křídle blíže trupu se totiž kvůli závadě zastavil.
Ani to nemuselo být fatální, Iljušin Il-18 mohl letět i přistát dokonce bez dvou fungujících motorů. V tu chvíli ale udělal osudovou chybu mechanik, který měl podle manuálu u nefunkčního motoru potvrdit nastavení vrtule do polohy, kdy kladla co nejmenší aerodynamický odpor.
Místo toho ale omylem vypnul i druhý motor na pravé straně stroje. Pokus o jeho nastartování ale vedl jen k dalšímu zpomalení letadla, tentokrát už osudnému. Iljušin, který byl pár desítek metrů nad zemí, se začal nekontrolovatelně naklánět na pravou stranu, až se nakonec zřítil do jezera.
Ocas trčel z vody
„Ona to byla čtyřka, ano?“ zněla poslední zaznamenaná slova z kokpitu, která pronesl asi dvacet sekund před pádem palubní mechanik. Letadlo dopadlo na hladinu křídlem a vzápětí se přelomilo, ocas však zůstal celý a trčel z vody. Přihlížející se rychle snažili připlout na pomoc, mezi záchranáři nechyběli ani svazarmovští potápěči.
Když se ale dostali k jezeru, přeživší už byli na břehu. Původně se podařilo zachránit čtyři lidi, jeden ale nakonec také zemřel. „Byli to ti, kteří se v době pádu nacházeli v zadní části letadla a neztratili duchapřítomnost,“ vyprávěl jeden z potápěčů Gustáv Jendek.
Naprostá většina lidí na palubě zemřela bezprostředně po nárazu na následky těžkých zranění. Náraz byl tak silný, že vytrhal sedačky z podlahy a zpřetrhal zapnuté bezpečnostní pásy cestujících.
Vyšetřování později ukázalo, že nehodu zavinila série chyb posádky a také vyloučilo, že by s ní měla něco společného předchozí porucha motoru na levé straně. „Po chybě dispečera následovala celá řada špatných rozhodnutí velitele letadla a hrubých chyb v činnosti všech členů posádky, zejména palubního mechanika,“ shrnul ve své knize o leteckých nehodách Keller.
Druhá největší tragédie ČSA
Půl století stará katastrofa je druhou nejtragičtější nehodou v historii ČSA a vůbec nejhorším neštěstím aerolinek na domácí půdě.
Vůbec nejhorší nehoda se letadlu Československých aerolinií stala v srpnu 1975, kdy před přistáním v syrském Damašku havaroval Iljušin Il-62. Nehodu nepřežilo 115 cestujících a jedenáct členů posádky. Zachránit se podařilo jen dvěma pasažérům. Příčinu se nepodařilo jednoznačně určit.
Nejtragičtější nehoda na československém území se pak stala v listopadu 1966, když Iljušin Il-18 bulharské společnosti TABSO narazil krátce po startu z bratislavského letiště do kopce v Malých Karpatech. Nehodu nepřežilo 82 osob.
