Děvčátko, které rodiče pojmenovali Půlnoční bouře, se narodilo v malé vesnici Šimanov v Šumavském podhůří v roce 2001. Její rodiče tu už deset let žili v souladu s přírodou a stranou od „konzumní společnosti“.
Teprve několik měsíců poté, co se narodila, se rodiče dceru pod zmíněným jménem pokusili zaregistrovat na matrice. Neúspěšně. Úřad dítěti odmítl vystavit rodný list.
Dívka neměla ani povinná očkování. Úřady tak brzy začaly rodiče upozorňovat, že dítě potřebuje nejen rodný list, ale i lékaře a pojištění. Bez úspěchu. Nakonec tak několikaměsíční dítě rodině odebraly. Děvčátko skončilo v kojeneckém ústavu, kde mělo zůstat až do rozhodnutí soudu.
„(Matka) za ní musela cestovat stopem. Přestože kojila, nesměla být zpočátku s dcerou přes noc,“ popisoval tehdy tisk nezáviděníhodnou situaci rodičů.
Nahlásili je sousedé
„Nemalý podíl na jejím uvěznění mají naši sousedé Vindišovi ze Šimanova u Sušice, kteří několikrát informovali sociální pracovnice a policii (…) že dítě nikdy nepláče. Nedávno ho oknem z cesty vzdálené několik metrů od domu viděli ležet na stole, ale tělíčko se nehýbalo. Či že se s ním rodiče opět nezdržují doma – velké provinění bez souhlasu úřadu opustit bydliště,“ psali pak sami rodiče o situaci ve veřejném dopise.
„Dá se říct, že vesnice se s naším životním stylem nemůže vyrovnat. Dodnes platíme za podivíny. Jsme podezřelí, protože nepracujeme. Leckomu se nelíbí, co se u nás sjíždí za společnost. Jsme podezřelí i tím, že si nestěžujeme, že máme málo peněz,“ uváděla také později matka.
V kojeneckém ústavu strávila dívka šest týdnů, než byla navrácena do péče rodičů.
„Dali jsme dohromady všechny potřebné dokumenty, máme už rodný list, dítě je zapsané ke stejné zdravotní pojišťovně jako já, pojmenovali jsme ji Eliška Gaja a s naší dětskou lékařkou jsme domluvené, že zařídíme individuální očkovací plán,“ popisovala tehdy pro ČTK matka.
Rodiče tak úřadům nakonec ustoupili a dceru pojmenovali konvenčnějším jménem.
Konflikt hodnot
Případem se zabývala i tehdejší zástupkyně veřejného ochránce práv Anna Šabatová. Šlo podle ní o konflikt hodnot s tím, že rodiče vyznávali odlišné hodnoty než sociální pracovnice, které případ posuzovaly.
„To ale nutně neznamená, že svými postoji a chováním ohrožují život či vývoj svého dítěte,“ uvedla Šabatová. O zanedbání péče tak podle ní nešlo a sociální pracovnice tak měly případ vyhodnotit chybně, jelikož se domnívaly, že je dítě v nebezpečí.
Okresní úřad pak později skutečně uznal, že odebrání dítěte byla chyba. Nárok na odškodné rodičům ale soudy neuznaly.
Případ poté na dlouhé roky utichl a znovu se ve veřejném prostoru objevil až zhruba o šestnáct let později. Roli zde hrálo vzdělávání. Rodiče dívku totiž vyučovali doma. Dívka ale chtěla navštěvovat i běžnou školu.
Dívka chtěla chodit do školy
„Já jsem do školy chodila jen do poloviny druhé třídy, od té doby jsem měla domácí vzdělávání, maminka je učitelka. Jezdila jsem jednou za rok na přezkoušení. Pak to bylo domácí vzdělávání s pobytem v zahraničí, takže jsem na přezkoušení jezdila jednou za dva roky,“ vzpomínala tehdy osmnáctiletá dívka v rozhovoru pro Deník.
Jak dodala, s tím, jak do rodiny přibývali sourozenci, ubýval ale prostor pro učení.
„A já jsem si začala uvědomovat, že to takto nejde dál, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat, která mě bude bavit. A že pro to potřebuji školu. Chtěla jsem mít spolužáky, vrstevníky, prožívat to, co holky v mém věku,“ vysvětlovala své důvody k odchodu z rodiny do zařízení Klokánek a poté do dětského domova.
Později se jí podařilo zařadit do „běžného“ života i založit rodinu. „Beru, že se to někomu líbí, ale sama tímto směrem jít nechci. Možná si za dvacet let řeknu, že chci žít někde v domečku v lese, ale teď bych byla spokojená, kdybych měla třeba byteček v paneláku v Sušici,“ uvedla pak před několika lety k rozdílu mezi jejím životem a životem rodičů.
