Monika Chmelařová patří k lidem, pro které není bydlení jen otázkou funkce, ale především pocitu a osobního příběhu. „Jsem učitelka na Základní umělecké škole a už v roce 2012 jsem si založila blog Vintagelover. Vždycky jsem měla slabost pro staré věci s příběhem. Mojí velkou zálibou je rekonstrukce a zařizování interiérů.“
Domov jako příběh
Právě tahle kombinace – cit pro estetiku, vztah k řemeslu a potřeba tvořit – se promítá i do jejího domova v Mělníce. Dům z roku 1910, ve kterém dnes žije, si ji získal okamžitě. „Dům je malý, ale s velkým ateliérem a zahradou. Prošel částečnou rekonstrukcí. Letos se chystám na fasádu. K domu patří velký prostor, který jsme si přebudovali z autodílny a slouží jako ateliér na mé květinové workshopy.“
Související
Někdy rozhodují detaily, jindy pocit. V případě Moniky to byla kombinace obojího. „Byla to láska na první pohled. Hned od začátku jsem věděla, že tady chci žít.“ Vyhrála kombinace místa, atmosféry a zahrady. „Rozhodla poloha a roztomilost domku. Chtěla jsem bydlet ve městě a to se podařilo. Zahrada, na které pěstuji okrasné stromy, bylinky a pivoňky. Věděla jsem, že ranní káva na této zahradě mi bude moc chutnat,“ říká.
Od vintage k osobitému mixu
Přestože je Monika známá jako vintagelover, její styl se v čase proměnil. Dnes už nejde o čistý návrat do minulosti, ale o citlivé propojování starého s novým.
„Ráda teď kombinuji staré s moderním. Ale původně jsem měla velkou slabost pro staré věci. Kuchyň jsem měla sestavenou ze staré lékárny. Měděný dřez byl z historické prádelny. Stará křesla jsem si přečalounila. Renovovala jsem nábytek z antivariátů, ale postupem času jsem se zaměřila jen na vintage doplňky,“ vysvětluje Monika.
Související
Dnešní interiér tak není stylizovanou kulisou, ale živým prostorem, který se vyvíjí. Monika sama přiznává, že estetika pro ni hraje zásadní roli. „Když mi ladí vázička s komodou, tak je to úžasné. Samozřejmě funkčnost je potřeba. Mám novou kuchyň, která je moderní a velice funkční, ale vždycky mi to musí esteticky ladit.“
Stačí hrníček po babičce
Autenticita podle ní nevzniká aranžováním, ale každodenním životem. „Musí být vidět, že se v takovém domě žije. Skutečný domov vzniká postupně a odráží charakter, zážitky a potřeby lidí, kteří v něm bydlí.“ Právě staré věci do interiéru přinášejí emoce a příběhy, které nelze koupit.
„Stačí hrníček po babičce a hned se vrátíte do časů dětství.“ A přestože by se mohlo zdát, že takový interiér musí být „hotový“, opak je pravdou. „U mě není nikdy hotovo. Ráda sleduji interiérové trendy a nechávám se inspirovat. Ráda předělávám interiéry. Stačí třeba nová tapeta a hned pokoj vypadá jinak.“
Velkou roli hraje v jejím domově světlo, materiály i drobnosti, které tvoří celek. „Světlo je pro mě důležité, stěny máme převážně bílé, ale ráda experimentuji, takže vždy jedna stěna v pokoji je trochu jiná. Například v kuchyni, jsme oškrabali omítku a nechali jsme vyniknout původní podmalbu. V ložnici za postelí jsem stěnu vytapetovala. Vybrala jsem si vínovo bílý dekor pruhů. Mám ráda přírodní materiály. Závěsy jsou ze lnu, koberce vlněné. Poslední dobou se zbavuji drobností a nechávám si jen ty, které mají nějaký příběh a hodnotu.“
K některým předmětům má Monika silný osobní vztah. „Je to akvarelový obraz mých dcer, nebo velké zrcadlo, které jsem našla na jedné půdě ve Valašské Meziříčí a putuje se mnou celý život.“
Zahrada jako další pokoj
Důležitou součástí jejího života je zahrada, která není jen doplňkem, ale plnohodnotným prostorem. „Zahrada je pro mě všechno, miluji ji v každém ročním období. Sezení a stolování na zahradě je pro mě stejně důležité, jako v interiéru. Hned jak začne sezona, vymýšlím, jak bych zahradu mohla zkrášlit.“
Zahrada je i místem rituálů. „Když už to jen trochu jde, vezmu si něco teplého na sebe a jdu si vypít kávu na zahradu.“ Monika Chmelařová nevnímá bydlení jako hotový stav, ale jako proces. „Nemusíte mít vše hotové za víkend, chce to čas. Zařizování je cesta, ne cíl. Prostor se mění spolu s člověkem.“
Zdroj: autorský článek
