Zdaleka nejtragičtější teroristický útok v historii spáchala před 25 lety islamistická organizace al-Káida ve Spojených státech. Sebevražední útočníci 11. září 2001 unesli čtyři letadla a s nimi zaútočili na klíčové budovy v New Yorku a u Washingtonu. Následná série konfliktů známá jako válka proti terorismu přivedla USA z výsluní globální politiky do složitých situací, ve kterých se pod palbu kritiků dostaly jejich vojenské dovednosti, strategické schopnosti i morální hodnoty.
Skupina devatenácti sebevražedných útočníků, z nichž většina pocházela ze Saúdské Arábie, unesla úterního rána 11. září 2001 na východním pobřeží USA čtyři letadla, aby je následně použila k útoku na několik symbolů Spojených států.
Prvním cílem se v 8:46 tamního času stala severní věž newyorského Světového obchodního střediska (WTC), o 17 minut později v přímém přenosu narazil druhý letoun do jižní věže. Oba mrakodrapy, které byly ikonami města, se poté zřítily. Bez únosců zemřelo 2606 lidí, dalších 147 zahynulo na palubách letadel.
Třetím terčem teroristů se stala budova Pentagonu ve Washingtonu, do které unesené letadlo narazilo v 9:43. Zemřelo 125 lidí v sídle amerického ministerstva obrany a 59 v letadle.
Čtvrtý unesený stroj, jehož cílem měl být nejspíše Bílý dům nebo sídlo amerického Kongresu, se zřítil v 10:10 v polích u Shanksville v Pensylvánii po potyčce cestujících a posádky, kteří v tu chvíli již věděli o předchozích útocích v New Yorku a Washingtonu, s únosci.
Celkový počet obětí zahrnuje 246 osob ve čtyřech letadlech (v nichž nepřežil nikdo), 2606 ve WTC a jeho okolí a 125 v Pentagonu. Většinu obětí tvořili civilisté, dále to bylo 343 hasičů, 72 příslušníků bezpečnostních složek, 55 vojáků. Při útocích přišli o život občané více než devadesáti zemí. K roku 2025 zůstává neidentifikováno přes jedenáct set obětí, což představuje čtyřicet procent obětí útoků na WTC. Zemřelo i všech devatenáct útočníků.
Boj začíná u al-Káidy, ale tam nezůstane, řekl Bush před Kongresem
Devět dní po útoku vystoupil americký prezident George Bush před oběma komorami Kongresu s projevem, ve kterém za pachatele označil teroristickou organizaci al-Káida.
Vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin, který se skrýval pod ochranou afghánského radikálního hnutí Taliban, sice tehdy útoky komentoval pozitivně, ale otevřeně za ně přijal odpovědnost až na podzim 2004.
Mezi motivy k útoku, které al-Káida uváděla, patřila americká podpora Izraele, existence amerických vojenských základen v Saúdské Arábii či sankce proti Iráku.
„Náš boj proti terorismu začíná u al-Káidy, ale u té nezůstane. Skončí teprve tehdy, až budou všechny teroristické skupiny s globálním dosahem odhaleny, zastaveny a poraženy,“ řekl Bush před Kongresem. Tím předznamenal sérii vojenských konfliktů, politických a právních rozhodnutí, které jsou souhrnně označované jako válka proti terorismu.
Aniž by to tehdy přítomní věděli, toto rozhodnutí mělo změnit vnímání Spojených států na globální scéně i ze strany jejich vlastních občanů. Ohlédnutí se za americkou společností, která existovala před útoky 11. září, nabízí obraz silně kontrastující s dnešní situací.
„Unipolární moment“ amerických dějin
Bush se stal prezidentem jen necelý rok před útoky a hlavním tématem předvolební kampaně bylo, jak naložit s přebytkem státního rozpočtu. K němu došlo díky rychlému ekonomickému růstu a škrtům výdajů na obranu v reakci na konec studené války.
Země si užívala období svých dějin, které konzervativní komentátor Charles Krauthammer nazval „unipolárním momentem“ – érou, kdy Spojené státy na globální scéně neměly rivala. V zahraniční politice byly hlavním tématem vztahy s Ruskem a Čínou. Nicméně ve svém inauguračním projevu v lednu 2001 se Bush věnoval zahraniční politice jen několika větami.
Zároveň ve Washingtonu stále probíhaly běžné politické spory mezi republikány a demokraty. Nedávné prezidentské volby přinesly velmi těsný výsledek, o kterém nakonec ve prospěch Bushe rozhodl až Nejvyšší soud USA.
I v Kongresu byl poměr sil velmi vyrovnaný – obě strany měly stejný počet senátorů a většinu republikánů musel zajistit až hlas viceprezidenta Dicka Cheneyho. Ve Sněmovně reprezentantů republikáni měli jen těsnou většinu, takže se očekávaly tvrdé boje o každý zákon.
Jednota přesahující hranice
Nicméně po útocích z 11. září se politické neshody najednou jevily jako malicherné a bezvýznamné. Místo toho převládla snaha se sjednotit. Již několik hodin po útocích – večer 11. září – se desítky členů Kongresu z obou stran sešly na schodech Kapitolu a v rámci celonárodně vysílaného přenosu zazpívaly píseň „God Bless America“.
Republikánští i demokratičtí zákonodárci se spojili a vytvořili nadstranickou komisi, která měla vyšetřit příčiny útoku. Mladí Američané rukovali do armády, aby pomohli v boji proti terorismu.
A nebyly to jen Spojené státy, kdo se sjednotil, semknul se i západní svět. Dokonce i ruský vládce Vladimir Putin tehdy poslal Spojeným státům dárek – sochu – jako památník boje proti terorismu.
Severoatlantická aliance tehdy vůbec poprvé aktivovala článek 5, který zajišťuje kolektivní obranu a který říká, že útok na jednoho z členů je útok na všechny. A evropští spojenci i Kanada tehdy skutečně přišli USA na pomoc. Cílem byla invaze do Afghánistánu.
USA odmítly vyjednávat s kapitulujícím Talibanem
Vojenská operace začala 7. října 2001 a přinesla rychlý pád talibanského režimu. „Byli zcela poraženi, neměli žádné požadavky kromě amnestie,“ vzpomíná Barnett Rubin, který v té době působil v politickém týmu OSN v Afghánistánu.
Washington ale chtěl s Talibanem skoncovat navždy a dohodě nebyl nakloněn. „S těmi, kdo kapitulují, nevyjednáváme,“ řekl tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld.
Bin Ládinovi se podařilo uniknout a úspěšně se skrýval ještě téměř deset let. Nejhledanější terorista světa byl dopaden a zabit v květnu 2011 v Pákistánu během administrativy prezidenta Baracka Obamy.
Spojené státy v Afghánistánu zůstaly a podporovaly vznik demokratické vlády i výcvik afghánských bezpečnostních a protiteroristických složek. Mezitím hnutí Taliban v Pákistánu i v Afghánistánu nabíralo nové členy a plynuly k němu zisky z obchodování s opiem. Tažení se prodlužovalo a postupně rostly náklady i ztráty na životech, až se setrvání v zemi začalo ukazovat jako neudržitelné.
Fiasko během odchodu z Afghánistánu
Prezident Obama nedokázal vymyslet vhodnou strategii stažení z Afghánistánu, stejně tak prezident Donald Trump během svého prvního funkčního období – i když vojenské síly ze země postupně stahoval. Afghánskou misi definitivně ukončil až prezident Joe Biden, jenže odchod Američanů byl obecně vnímán jako ostuda.
V polovině ledna 2021 Pentagon oznámil, že sníží počet nasazených jednotek v zemi. Biden pak oznámil, že USA začnou od května společně se spojenci stahovat své vojáky z Afghánistánu.
Této situace využil Taliban, který již dávno nebyl kapitulujícím hnutím, ale silným protivníkem proti afghánské armádě, která neměla morálku a vůli teroristům vzdorovat. Bojovníci Talibanu v srpnu zahájili svojí ofenzivu a během několika dní ovládli prakticky celou zemi i hlavní město Kábul.
Americké síly musely výrazně urychlit svůj odchod ze země. Celý svět viděl dramatické záběry z kábulského letiště, kde se stovky lidí snažily dostat na odlétající americká letadla.
Americké síly se definitivně stáhly z letiště v Kábulu 30. srpna 2021 a po téměř dvaceti letech tak skončila americká intervence v Afghánistánu. Během ní USA přišly o 2500 lidí, jejich spojenci skoro o tisíc. Válku nepřežilo 240 tisíc Afghánců, mnozí z nich byli civilisté.
„Byli jsme v roce 2001 příliš sebejistí, byla chyba, že jsme odmítli snahu Talibanu vyjednávat. Mysleli jsme, že Taliban zmizí a už se nevrátí. Toužili jsme po odplatě,“ řekl k těmto událostem bývalý poradce šéfa amerického sboru náčelníků štábů Carter Malkasian.
Hon za zbraněmi hromadného ničení v Íráku
Americká touha po odplatě se v měsících po 11. září projevila i zvýšeným zájmem o svržení režimu v Iráku. Tam vládl Saddám Husajn, který podle Bílého domu disponoval zbraněmi hromadného ničení a spolupracoval s al-Káidou. Bush a Cheney opakovaně varovali, že výsledkem příštího teroristického útoku nemusí být doutnající trosky slavné budovy, ale exploze jaderné hlavice nad americkým městem.
Jako záminka k válce to mohlo posloužit jen kvůli traumatu, které si americká společnost odnesla z útoků 11. září. Mnoho zemí se v roce 2003 odmítlo připojit k USA v jejich druhé kampani v rámci války proti teroru. Ty, které tak učinily, své rozhodnutí odůvodňovaly stejnými argumenty – hrozbou, kterou přinesly události 11. září.
Invaze do Iráku začala v březnu 2003 a během 21 dnů se Husajnův režim zhroutil. Ukončení bojových akcí oznámily USA na konci dubna, ale sám autoritářský prezident ještě několik měsíců americkým vojákům unikal. Dopadli ho v až v prosinci a byl oběšen o dva roky později za masakr 148 šíitů, ke kterému došlo roku 1982. Oběšeni byli i další exponenti bývalého režimu.
Klíčová tvrzení o zbrojních programech se nepotvrdila a prokázána nebyla ani operační spolupráce iráckého režimu s al-Káidou.
Během války byl svržen Saddámův režim, v Iráku byly rozmístěny zahraniční síly, vypukla tam krvavá sektářská občanská válka plná teroristických útoků, byla instalována demokratická vláda a poté ze země zahraniční armády postupně odešly.
Válka v Iráku skončila až 15. prosince 2011 odchodem posledních amerických vojáků ze země. Trvala osm let a skoro devět měsíců, v Iráku mělo v různých dobách vojáky čtyřicet zemí světa včetně Česka.
„Saddám Husajn byl brutální diktátor, ale jeho režim zároveň představoval protiváhu Íránu. Jeho odstranění zásadně změnilo mocenskou rovnováhu regionu, otevřelo Teheránu prostor k výraznému rozšíření vlivu a posílení sítě jeho ozbrojených spojenců,“ uvedl Vlastislav Bříza z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Podle něj byla invaze do Iráku mnohem závažnější strategická chyba, než byl zásah v Afghánistánu.
Ztráta americké autority
Válka v Iráku nebyla jen špatně promyšlenou a špatně provedenou operací. Nejenže odvedla pozornost a zdroje od nedokončeného úsilí o pacifikaci Afghánistánu a řešení širší hrozby terorismu bez státní příslušnosti. Zbavila také americkou vládu velké části autority doma i v zahraničí.
Navíc tvrzení Bushovy administrativy, že se jedná o nedílnou součást války proti terorismu, vedly k tomu, že se invaze do Afghánistánu, zprvu vnímána jako spravedlivý konflikt, a válka v Íráku, naopak od začátku nepopulární tažení, v očích veřejnosti spojily, což oslabilo legitimitu celého vojenského úsilí a podporu pro Ameriku, kterou původní útoky z 11. září vyvolaly.
Svět nesledoval, jak se Spojené státy snaží šířit demokracii, ale místo toho viděl válku probíhající bez opravněného důvodu, vedenou bezohledně a v některých případech – jako například při skandálu ve věznici Abú Ghrajb – morálně pochybným způsobem.
Mučení vězňů
Na konci dubna 2004 svět šokovaly fotky, na nichž američtí vojáci týrají a sexuálně ponižují irácké vězně ve věznici Abú Ghrajb poblíž Bagdádu. Na světlo se dostala svědectví o tom, že vězni dostávali elektrické šoky, většinu času byli nazí, byli sexuálně zneužití a nedostávali najíst.
Podle lidskoprávní organizace Amnesty International byly problematické i americké vojenské věznice v Afghánistánu, kde byla řada lidí zavřena bez řádného právního rozhodnutí. Což podle Amnesty představovalo vážné obavy o jejich situaci.
Stejně tak v detenčním centru na americké vojenské základně Guantánamo na Kubě byly bez soudu zadržovány stovky lidí. I tam docházelo k porušování lidských práv a veřejnost kritizovala tamní vyslýchací metody.
Americká tajná služba CIA měla tajné věznice i v Polsku a Rumunsku, které fungovaly v letech 2002 až 2005. Letadla převážející podezřelé mohla ve dvou případech přistát i v Praze.
Drsné výslechové metody, jejichž použití proti podezřelým z terorismu Bushova administrativa povolila, se staly zdrojem rozporů. V hrubých obrysech lze říct, že republikáni je vzhledem k hrozbám, kterým země čelila, byli ochotni tolerovat, zatímco demokraté je vnímali jako nepřiměřené a jako porušení standardů chování, o které by Amerika neměla provádět. Guantánamo nicméně fungovalo za vlád jak republikánských, tak demokratických prezidentů.
Boj na domácí frontě
Proti terorismu Američané nebojovali pouze v iráckých pouštích nebo afghánských horách, ale i na domácí půdě.
Pouhých jedenáct dní po útocích z 11. září zřídil Bílý dům zcela novou funkci – ředitele úřadu pro vnitřní bezpečnost –, jejímž cílem bylo sjednotit zpravodajské a bezpečnostní agentury pod jednou osobou. Záměrem bylo zlepšit vzájemnou koordinaci a snížit pravděpodobnost, že by potenciální útočníci zaskočili USA nepřipravené.
Ještě během podzimu 2001 Bush podepsal takzvaný Patriot Act, který výrazně rozšířil pravomoci amerických bezpečnostních složek a tajných služeb. Zákon byl během následujících let několikrát upraven. Mimo to se z úřadu pro vnitřní bezpečnost stalo samostatné ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS), které získalo rozsáhlé pravomoci.
„Protože teroristé cílí přímo na Ameriku, tak se i frontová linie této nové války posunula sem do Ameriky. Naše životy se změnily,“ prohlásil tehdy Bush.
Vláda převzala mnohem významnější roli při regulaci bezpečnosti v odvětví, jako je letecká doprava. Kvůli tomu federální úřady shromažďovaly obrovské objemy dat o amerických občanech, aby je porovnávaly s nově vytvořenými seznamy sledovaných osob a databázemi osob, které měly zákaz létat.
V tajnosti americká administrativa rozšířila pravomoci zpravodajských služeb, aby získaly přístup k záznamům o komunikaci Američanů – a pravomoc za specifických okolností odposlouchávat jejich hovory bez soudního příkazu.
Jedním z významných trendů té doby byl posun od cíleného sledování konkrétních osob k plošnému monitorování a získávání informací o celé populaci, přiblížil Alan Butler z organizace Electronic Privacy Information Center, která se zasazuje o posílení občanských svobod a ochrany soukromí.
Na postupy amerických bezpečnostních složek v roce 2013 upozornil například whistleblower Edward Snowden, který v současnosti žije v Rusku, kde získal občanství. Z velké části i na základě jeho svědectví Obama podepsal v roce 2015 USA Freedom Act, čímž omezil pravomoci vlády při shromažďování dat.
Mnohé z nejinvazivnějších zpravodajských programů týkajících se Američanů byly v posledním desetiletí po letech veřejného rozhořčení ukončeny. Celkový objem dat, které americká vláda shromažďuje, však nadále roste.
Samotné DHS od svého vzniku výrazně narostlo a v současnosti má víc než 230 tisíc zaměstnanců. Spadají pod něj Úřad celní a hraniční ochrany (CBP) či Úřad pro imigraci a cla (ICE).
Cena války proti terorismu
Škody na reputaci a prestiži Ameriky doma i v zahraničí byly nevyčíslitelné. Kromě porušování lidských práv či soukromí vlastních občanů to bylo i strategické diletantství v Iráku a vojenské neúspěchy v Afghánistánu.
Pohled na jedinou supervelmoc v „unipolárním“ světě, která se téměř dvacet let marně snažila porazit nepřítele bojujícího s improvizovanými výbušninami a sovětskými samopaly, podkopal americké sebevědomí a povzbudil další státní i nestátní hráče, aby využily nově vznikající mocenské vakuum a rychle klesající americkou vůli snášet rostoucí ztráty.
Celkové finanční a ekonomické náklady, které museli nést američtí daňoví poplatníci, byly bezprecedentní. Odhady se liší, ale začínají na několika bilionech dolarů v přímých i nepřímých výdajích. Přebytek, o který se Bush a Gore přeli během kampaně roku 2000, se proměnil v deficity.
Schodky státního rozpočtu se stále více prohlubovaly za přičinění politiků obou dominantních stran. A nyní se veřejný dluh USA vyšplhal na více než čtyřicet bilionů dolarů (833,30 bilionu korun).
Narušení důvěry mezi občany a vládou
Válka proti terorismu samozřejmě přinesla i úspěchy. Dopadení Usámy bin Ládina pomohlo obnovit část důvěry, kterou Amerika ztratila ve schopnosti a statečnost svých ozbrojených sil. Zároveň ale přinesla psychologickou a politickou újmu. Série konfliktů otřásla vírou Američanů v jejich vládu a instituce.
Zveličování hrozby zbraní hromadného ničení prostřednictvím manipulace se zpravodajskými informacemi narušilo pouto mezi veřejností a jejími lídry. Spoluúčast velké části médií, která se přidala k tvrzením vlády, oslabila již tak prudce klesající důvěru veřejnosti v tuto instituci.
Pohled na průzkumy Gallup ukazuje, že důvěra v prezidentský úřad i v Kongres začala v letech po 11. září postupně klesat, a tento pokles pokračuje dodnes. V současné době pouze 27 procent respondentů uvádí, že má velkou nebo poměrně velkou důvěru v prezidentský úřad, zatímco v roce 2003 to bylo 55 procent.
Kongres si vede ještě mnohem hůře. Důvěru v něj vyjadřuje pouhých devět procent Američanů, což představuje pokles z 29 procent. Dokonce i armáda, která je obvykle imunní vůči politickým proudům, zaznamenala v posledních dvou desetiletích pokles důvěry veřejnosti.
Zvýšená míra cynismu se dotýká obou hlavních politických stran, pro které bylo v posledním čtvrtstoletí obtížné vybudovat si pevnou základnu podpory u americké veřejnosti. Místo toho prožívá politický systém bezprecedentní období nestability, kdy voliči kolísají mezi demokraty a republikány.
V deseti z dvanácti celostátních voleb, které se konaly od 11. září 2001, se kontrola nad alespoň jednou z hlavních politických institucí ve Washingtonu – Sněmovnou reprezentantů, Senátem a Bílým domem – přesunula do rukou jiné politické strany. Naproti tomu pouze pět z dvanácti voleb předcházejících 11. září přineslo takové změny.