Když spolu mluvíme, Česko už má za sebou první horké dny. V norském vnitrozemí je jedenáct stupňů a vytrvalý déšť. A podle předpovědi se na tom v nejbližších dnech nic zásadního měnit nebude. Norové ale mají na počasí jednoduchý recept: neřešit ho. Děti jsou venku prakticky za každých podmínek – už od školky. Můžou se válet v bahně, moknout, umazat od hlavy k patě. Podstatné je jediné: správné oblečení.
„Moje maminka se vždycky směje, že u nás nejde schovat zimní oblečení. Stačí, aby foukalo trochu jinak, a zase potřebujete čelenku a rukavice,“ říká Marcela Kvello. Norové podle ní skutečně žijí venku. „Rozdíl proti Česku je, že když jdete do přírody, tak opravdu jdete do přírody. Nečeká vás v horách hospoda s párkem a pivem,“ dodává se smíchem.
Související
Na sever za láskou
Když bylo Marcele Kvello z Chebu osm let, její maminka se vrátila z cesty po Skandinávii. Psal se začátek devadesátých let, hranice se právě otevřely a cesta vlakem na sever Evropy byla pro mnoho Čechů symbolem nově nabyté svobody. Domů tehdy přivezla fotografie nekonečného světla, severské krajiny a vyprávění o místě, kde v létě slunce téměř nezapadá.
„Vždycky říkám, že za to může moje maminka,“ směje se dnes dvaačtyřicetiletá žena, která už sedmnáct let žije v Norsku. O každodenním životě v Norsku píše na profilu Sob na smetaně.
Usadila se v regionu, který má mezi Nory zvláštní pověst. „Já tomu občas říkám norský Texas,“ popisuje s nadsázkou. Oblast na sever od Trondheimu je silně zemědělská a lidé z Osla i z jihu země ji vnímají jako venkov. Na norské poměry jde ale o regionální centrum – s nemocnicí i univerzitou, což není u měst této velikosti samozřejmost.
Původně přitom Marcela viděla svou budoucnost úplně jinde. „Vždycky jsem měla blízko k jazykům. V sedmnácti jsem byla jako au pair v Anglii a spíš jsem si myslela, že skončím tam,“ říká. Vystudovala angličtinu, během vysoké školy odjela na Erasmus do Vídně. Po návratu do Prahy se ale náhodou seznámila s mužem, který její plány zásadně změnil.
„Strašně jsem se zamilovala. Čekala jsem už jen na státnice, pracovala jsem v jazykové škole a říkala si: tak to zkusím. Odstěhuju se na chvíli do Norska, zjistím, jaké to je žít tam a žít s ním. Pak se vrátím.“ Na státnice se sice ještě vrátila. Jinak už ne.
Tříleté děti na zamrzlém jezeře
První týdny byly pro mladou Češku šok. Nejen kvůli únorové tmě a zimě, ale i kvůli samotnému životnímu rytmu. „Znala jsem jen tehdejšího přítele a v zimě se v Norsku seznamuje dost špatně. Lidé jsou zalezlí doma,“ vzpomíná. Práci našla ve školce – a tam přišel další kulturní střet.
„Byla jsem zvyklá z českých školek na procházky za ručičku. Tady jsme naložili tříleté děti do minibusu, odjeli na zamrzlé jezero chytat ryby, pak jsme je v lese uložili do spacáků, aby si odpočinuly, a večer jsme se vrátili domů,“ popisuje. Překvapivé pro ni bylo i složení personálu. „Ve školce pracovalo hodně mužů. V Česku jsem na to vůbec nebyla zvyklá. Byli to úžasní kolegové a přinášeli mezi děti úplně jinou energii.“
Dnes učí na střední škole angličtinu a němčinu. Když mluví o rozdílech mezi Českem a Norskem, často se vrací právě ke školství. Její děti – třináctiletý syn a desetiletá dcera – dosud prakticky neznají známky. „Prvních sedm let školy nedostaly jedinou známku. Nikdo nedělá žebříčky, nikdo nesrovnává. Až v osmé třídě začíná klasické známkování,“ říká. Tenhle přístup jí dává smysl. „Hlavně u malých dětí mi přijde známkování zbytečně demotivující.“
Související
Podobně vnímá i širší společenské rozdíly. „V Česku je mnohem větší tlak na výkon. A taky určitý elitářský přístup. Tady si nikdo nepíše tituly před jméno a vlastně to nikoho nezajímá. Společnost je mnohem plošší.“
Na zvykání si na sever ale vzpomíná i z jiné stránky – na dlouhé zimy, mráz a období, kdy slunce na týdny zmizí. Dnes už to ale nepopisuje jako nevýhodu. „Člověk se zklidní. Zapálíme krb, vezmu si knížku. Je to hlavně o nastavení,“ říká.
Mezi dvěma světy
Do Česka se vrací několikrát ročně – v létě i na Vánoce. Děti mluví česky, přesto se cítí být víc Norové než Češi. A ona sama? „Myslím, že jsem tak půl na půl,“ říká s váháním. Většinu dne dnes tráví v norštině nebo angličtině, přijala místní způsob života i pohled na svět. Přesto v ní zůstává něco, co se nedá úplně přepnout.
„Vždycky to cítím v létě, když přijedeme do Česka. To české léto má nějakou zvláštní vůni. Ani neumím vysvětlit jakou,“ popisuje. Někdy si doma pustí české písničky. „A občas mi u toho tečou slzy,“ dodává. Po sedmnácti letech na severu už ví, že člověk nemusí patřit jen k jedné zemi – někdy může být doma na dvou místech zároveň.
VIDEO: Osada Barentsburg v Norsku má ruské hornické dědictví. Dodnes nese stopy této historie
Zdroj: autorský text
