O víkendu jsem navštívil soustředění dívčích basketbalových reprezentací do 16 a 17 let. Připravují se na mistrovství Evropy a mistrovství světa. Vede je skupina trenérů, jejichž jména většině veřejnosti nic neřeknou. A to je škoda.
Jejich bývalé svěřenkyně dnes totiž tvoří základ ženské reprezentace, která si letos vybojovala účast na mistrovství světa. A to ve sportu, kde je samotná kvalifikace na světový šampionát stále výsadou úzké skupiny zemí, zatímco fotbalové mistrovství světa se po rozšíření na 48 účastníků stalo dostupné i průměrným týmům.
Mladé basketbalistky ve 30stupňovém vedru absolvují nesmírně náročné tréninky s jediným cílem: být na šampionátu co nejlépe připravené. A jejich trenéři jim stále připomínají jednoduchou pravdu – že na turnaji budou unavené, hrát budou téměř každý den, čelit budou vedru i silným soupeřkám a možná přijdou i dny, v nichž se jim nebude nic dařit.
Vše je totiž známo dopředu. Vysoké letní teploty, cestování, únava, tlak spojený s významným turnajem, specifika jednotlivých soupeřů i prostředí, v němž se bude hrát.
Je pravda, že jsem po tréninku viděl zvracet hráčku vyčerpáním. Nikdo však nikoho nelitoval a nikdo nehledal výmluvy nebo lehčí cesty. Všichni věděli, proč tam jsou. A právě to mě přivedlo ke srovnání s českou fotbalovou reprezentací.
Alternativní fotbalová realita
Po jednom z nejhorších výkonů národního týmu za poslední roky slyšeli čeští fanoušci od trenéra Miroslava Koubka, že „viděl zlepšení a je na co navázat“. Divák, který sledoval zápas, si přitom mohl oprávněně klást otázku, zda byl u téhož utkání jako reprezentační trenér. Místo pojmenování problémů tak vznikl pokus vytvořit přijatelnější verzi reality.
Podobně působila i některá vyjádření kolem postupových ambicí. Pavel Nedvěd před odjezdem na šampionát dal za cíl postup ze skupiny. Naposledy však už veřejnost slyšela, že se tým bude „prát do poslední chvíle“. Jenže mezi těmito dvěma výroky je zásadní rozdíl: postup je cíl, boj o něj je samozřejmý princip. Od vedení reprezentace se snad dá očekávat více než pouhé konstatování, že se mužstvo bude snažit.
Ještě více však zaráží dlouhý seznam okolností, které se po nevydařených výkonech objevují ve veřejném prostoru: vedro, nadmořská výška, únava po náročné sezoně, cestování, krátká aklimatizace. Jenže právě na takové podmínky se vrcholový sportovec připravuje. Nic nového či neočekávatelného za tím není.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Kdo je připraven, není překvapen
Z pohledu fotbalového diváka není nejhorší alternativou porážka se silnějším soupeřem. Prohrát se dá i se vztyčenou hlavou. Diváci dokážou přijmout neúspěch, pokud vidí nasazení, odvahu a snahu o kvalitní výkon. Ostatně, někteří fotbaloví trpaslíci to na šampionátu dokazují a své příznivce skvěle baví.
Mnohem hůře se však snáší, když po slabém výkonu slyšíme, že vlastně až tak špatný nebyl nebo že za něj mohou okolnosti, které byly známé dlouhé týdny a měsíce předem. A tím se vracím na začátek.
O víkendu jsem viděl skupinu trenérů, které téměř nikdo nezná, ale kteří své svěřenkyně učí odpovědnosti za výkon a schopnosti čelit realitě bez výmluv. Možná právě proto mají tito téměř neznámí profesionálové medaile z evropských šampionátů a účasti na mistrovstvích světa se 16 účastníky. Jejich slavní fotbaloví kolegové by se od nich mohli učit.
