„Tržiště tu bylo vždycky. Je to stálice, centrum všeho. Bylo skvělé ráno cestou na metro koupit něco k snídani. Když tu žijete a každý den se procházíte po okolí, máte pocit, že už všechny znáte a oni znají vás,“ říká Oksana Pavlenková, která si vybírá okurky u malého stánku na tržišti u zdí vyhořelého obchodního centra Kvadrat. Lukjanivka je jednou z nejstarších kyjevských čtvrtí a zároveň patří k těm, které válka zasáhla nejvíce. Významnou roli v tom hraje skutečnost, že se zde nachází továrna Artem, na kterou Rusové opakovaně útočili, a to již mnohokrát.
Dnes Lukjanivka působí smutně, nikoli však zpustošeně. Tradičně je zde rušný provoz, spousta květin, nové kavárny a útulná vnitrobloková zákoutí provoněná domácím jídlem.
Kvůli neustálým ruským útokům se podoba Kyjeva mění. Lidé se vyhýbají některým místům, protože je považují za potenciální cíle nepřítele. Jiná místa, například stanice metra, už pro mnohé neslouží pouze jako dopravní uzly, ale také jako bezpečné úkryty, kde mohou přečkat noc.
V této fotoreportáži přináší Suspilne příběh Lukjanivky a proměn, kterými prošla, prostřednictvím vzpomínek člověka, který zde žije již 35 let.
Oksaně Pavlenkové je 39 let. Vede nezávislý internetový časopis pro ženy DIVOCHE.MEDIA. Narodila se v Lukjanivce a strávila zde většinu svého života. Tuto čtvrť dobře znají i její příbuzní.
Oksanini prarodiče z otcovy strany se seznámili na taneční zábavě v Kyjevě v padesátých letech. Její dědeček přijel do hlavního města za prací v továrně, zatímco babička studovala na zdravotnické škole. Po svatbě žili zpočátku, stejně jako většina mladých sovětských párů té doby, ve stísněném společném bytě, než dostali přidělený byt v nově postaveném panelovém domě v Lukjanivce.
„Když se narodil můj otec, stal se prvním členem naší rodiny, který byl oficiálně přihlášen k pobytu v domě v Biloruské ulici,“ říká Oksana. „V bytě s okny směrem k továrně na motocykly.“
V devadesátých letech si Oksanini rodiče pořídili vlastní byt, rovněž v Biloruské ulici. Po smrti prarodičů se Oksana vrátila do jejich bytu.
V dětství Oksana navštěvovala také druhé prarodiče, rodiče své matky, kteří žili ve čtvrti Vidradnyj. Lukjanivku s touto obytnou čtvrtí v Solomjanské oblasti spojuje tramvajová linka číslo 14.
„Čtvrť už byla ostřelována, ale říkali jsme si: O čem vlastně život je? Mamince se rekonstrukce líbí.“
„Byla jsem v Lukjanivce, když 24. února v pět hodin ráno začalo první ostřelování, ale mé vzpomínky postupně blednou,“ vzpomíná mladá žena. „Někdy si říkám: Opravdu se tehdy střílelo? Opravdu jsem to slyšela? Nebo to byly jen sirény?“
V prvních dnech rozsáhlé ruské invaze odjela Oksana s několika přáteli do Vinnycji. Vypráví, jak si několikrát rezervovala jízdenky do Polska, ale pokaždé je nakonec zrušila. Po návratu 22. května zrekonstruovala svůj byt v Biloruské ulici a nabídla ho k pronájmu.
Z oken bytu je výhled na televizní věž. Než Oksana odjela, přelepila je lepicí páskou. Když pak byla na cestách, viděla, jak věž ostřelují. Tehdy si pomyslela: „K čemu nám ta lepicí páska vlastně bude? Před čím nás měla ochránit?“
Oksanini rodiče neodjeli. V roce 2023 začala rodina rekonstruovat svůj byt.
„Oblast už byla několikrát ostřelována, ale říkali jsme si: O čem vlastně život je? Na co čekat? Mamince se rekonstrukce líbí a mně také. Dokonce jsme pořídili i novou klimatizaci. Proč něco odkládat? Rodiče neměli kam jinam jít a ani sami nechtěli.“
Po raketovém útoku se lidé častěji uchylují do krytů
V létě 2026 zasáhla raketa dům sousedící s domem jejích rodičů. Ti v té době nebyli doma. Oksanin otec pracuje v divadle a matka byla právě s ním. Jejich dům byl rovněž částečně poškozen, samotný byt však zůstal z velké části nepoškozený.
„Okno v kuchyni tlaková vlna vyrazila, ale už je opravené. Sklo na balkoně je rozbité,“ říká Oksana. „Myslíme si, že stromy pomohly alespoň trochu ochránit nižší patra a zmírnily účinky tlakové vlny. Od tohoto útoku chodí rodiče častěji do krytu v sousední mateřské škole, zejména když hrozí raketový útok.“
Při procházce známým dvorem se Oksana rozhodne navštívit rodiče. O několik minut později se vrací s domácím jablečným koláčem.
„Copak jste si mysleli, že přijdu s prázdnou? Kdepak, maminka mě pohostila – jak bych mohla odmítnout? Dejte si taky.“
V Lukjanivce zanechaly roky války mnoho stop po ostřelování. Na některých místech si obyvatelé vyměnili okna a pracovníci městské správy zasypali krátery po raketách. Stále je tu však poměrně dost výloh zakrytých charakteristickými žlutými deskami z překližky nebo plastovými fóliemi. Podél zdí se třpytí střepy rozbitého skla. Některé budovy už nelze obnovit.
„A tohle je dům mé kamarádky,“ ukazuje částečně zničenou budovu v Děhtjarivské ulici. „Po raketovém útoku začal hořet. Zůstaly stát jen dva bloky. Vím, že tehdy nebyla doma. Když jsme studovaly, rády jsme se tu bavily. Pořádaly jsme tu divoké večírky. V Biloruské ulici je ostatně na každém kroku vidět, že polovina budov nemá okna nebo je nějak poškozená. Když se člověk začne dívat pozorněji, je to opravdu zarážející. Některým místům se můžete vyhýbat a snažit se je nevidět, ale Lukjanivka je pro mě velkou součástí života. A právě teď se rozpadá.“
Nedaleko domu s nápisem „Nelegální výstavbě ne“ potkáváme ženu, která venčí velkého bílého psa. Když si všimne, že máme kameru, ostražitě se ptá, co tu natáčíme. Oksana k ní ale přistoupí, vysvětlí jí, že jsme novináři, a připomene jí, jak tu spolu dříve venčívaly psy. Žena se okamžitě usměje, dodává však, že dnes je třeba být obezřetný, protože „bohužel žijeme v takové době“.
Nápis o zákazu nelegální výstavby připomíná události staré dvacet let. Tehdy se na tomto klidném dvorku obklopeném pětipatrovými domy plánovala výstavba dalšího „mrakodrapu“. Místní obyvatelé však vyšli do ulic protestovat a podařilo se jim stavbu zastavit.
„Tohle je klidné centrum. Tedy alespoň bývalo“
„Byla jsem zvyklá vyjít z domu a po celé čtvrti vídat stánky s ovocem a zeleninou. Chodit podél tramvajové trati ke stanici metra. Nikdy tu nebyl problém cestou si třeba jen koupit sladké třešně,“ vzpomíná Pavlenková. „Koupím si jen trochu třešní, tak akorát, abych je mohla hned sníst. Nebo kdykoli dostanu chuť koupit sezonní květiny – prostě zajdu a vyberu si.“
Oksana říká, že má Lukjanivku ráda, protože se nachází v centru města, ale zároveň je tu klid – alespoň dříve tomu tak bývalo. Lidé se tu navíc navzájem znají. Vzpomíná, jak si nedávno kupovala zeleninu a prodavač se na ni podíval a řekl: „Bože, vy jste celá vaše maminka.“
„Život v centru města je pohodlný a zároveň vám neustále připomíná ‚starý Kyjev‘,“ říká Oksana. Část této starosvětské atmosféry však už zmizela. Na otevřených prostranstvích ve dvorech, kde Oksana jako dítě sušila prádlo, dnes sídlí moderní obchody a kavárny.
„Samozřejmě tu stojí spousta novostaveb. Když ale vejdete do starých dvorů, určitě ucítíte vůni smažených karbanátků,“ zmínila Oksana. „Jsou tu také sklepy, které obyvatelé dostali spolu se svými byty už v sovětských dobách. Někde tu dokonce žijí pávi a v jednom z dvorů chovají kozy.“
Kotljarevského park
Oblíbeným místem k procházkám v Lukjanivce býval vždy park Ivana Kotljarevského. I dnes sem míří mnoho lidí – posedávají na lavičkách, scházejí se u fontány nebo venčí psy. Pouze pomník spisovatele je ukrytý za ochrannými panely, které ho mají při ostřelování chránit před střepinami.
„Park je malý, ale útulný. Dříve tu byly skluzavky a houpačky pro děti. Když se mnou byla maminka těhotná, chodila sem na procházky a z nějakého důvodu ji napadlo, že bude skvělá zábava vlézt do toho velkého kruhu s otvory, kterými prolézají děti. Nakonec v něm uvázla a myslela si, že porodí přímo tam,“ směje se Oksana. „Ten příběh vypráví moc ráda.“
Říká, že pokud je ve čtvrti park, stane se nevyhnutelně místem, kde prožijete dětství, dospívání i mládí a kde vyrůstáte.
„Nejdřív se bavíte na houpačkách, pak si s kamarády zajdete na drink. A samozřejmě dříve či později každý skončí ve fontáně. Na to se nezapomíná.“
Oksana se do Kotljarevského parku začala pravidelně vracet až v dospělosti, když si pořídila psa. Tehdy podle svých slov objevila toto místo z úplně nové perspektivy. Totéž platí o parku Kyrylivskyj Haj nedaleko Babího Jaru, kde v mládí také trávila hodně času.
Když procházíme kolem lukjanivské věznice, ptám se Oksany, jak toto místo vnímala v dětství a zda se dětem v okolí někdy vyhrožovalo, že za zlobení skončí ve vězení?
„Ne, nic takového se nedělo. Jen se po čtvrti šířily zvěsti, že prý někdo zahlédl člověka, který odtamtud utekl. Ale je to jako s povídačkami o čupakabře. O té věznici se vypráví ledacos – něco je pravda, něco si lidé vymysleli. Nebáli jsme se jí, ale ani jsme kolem ní nechodili rádi.“
Metro, McDonald’s a „Kvadrat“
Hlavním dopravním uzlem Lukjanivky je stanice metra, která byla otevřena v roce 1996. Od té doby Oksana jezdila metrem na stanici Zoloti Vorota a odtud pokračovala pěšky do školy na ulici Jarošiv Val.
První McDonald’s na Ukrajině, který otevřel 24. května 1997, se stal součástí místní kultury a důležitým místem pro komunitu Lukjanivky. Podle Oksany sem lidé jezdili na výlety, domlouvali si tu schůzky a trávili čas na prostranství mezi stanicí metra a nákupním centrem Kvadrat (Čtverec).
„Stával tady stánek se šavarmou, na kterém stálo ‚Chuť Lukjanivky‘,“ vzpomíná Oksana. „Bože, ta šavarma byla dokonalá, opravdu výborná. Myslím, že ho zasáhlo bombardování při jednom z prvních útoků na Lukjanivku. Jeho trosky pak odklidili spolu s dalšími vyhořelými stánky.“
Stejně důležitou událostí bylo otevření nákupního centra Kvadrat v roce 2002. Místní obyvatelé díky němu mohli nakupovat oblečení a doplňky, aniž by museli opouštět svou čtvrť. Oksana dodnes uchovává náušnice, které si tu kdysi koupila. Nyní má budova nákupního centra, která během ostřelování v noci na 26. května 2026 zcela vyhořela, ve fasádě zející černé otvory. Oksana pochybuje, že bude Kvadrat znovu postaven.
Trh
Kvůli útokům na Lukjanivku utrpělo místní tržiště opakovaně škody. Vždy se ho však podařilo znovu zprovoznit a opravit jednotlivé pavilony. Nyní je poškození příliš rozsáhlé, přesto se sem mnozí obchodníci vracejí s novým zbožím. Stejně jako starší ženy s květinami a domácí zeleninou, které své produkty rozkládají přímo u východu z metra. Oksana říká, že se od nich vyplatí něco koupit, i když to člověk vlastně nepotřebuje. Je to tradice.
„Na tržišti v Lukjanivce si rozhodně musíte koupit chutnou sezonní zeleninu nebo ovoce. Ráda chodím ke svým známým prodejcům,“ říká Oksana. „A za kolik máte okurky?“
„70, ale pokud vezmete všechny, dám vám je za 50.“
„Vezmeme je všechny; později si je rozdělíme.“
„Hned vám je zabalím do dvou tašek.“
„Dobře.“
„Ředkvičky za 30, vezměte je!“
„Dámy, mám tady kuře na vývar. Prodávala jsem ho za 250, teď vám ho dám za 200 za kilo. Vezměte si ho na boršč!“
„Kysané zelí, nakládaná rajčata, všechno dělám sama! A květák je také k dispozici v malých a velkých kbelících: 150 a 200.“
„Vezmeme si malý kbelík květáku.“
„Nechcete celer? Je to poslední kus, prosím, vezměte si ho.“
„Dobře, dobře, vezmu si i celer.“
Článek napsal Ivan Antypenko (Suspilne), poprvé byl publikován 8. listopadu 2026 v 17:27 (SEČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.