Veřejně nikdy neřekla nic pozoruhodného, nesměla. Vyšla obsáhlá kniha o Alžbětě II. – Aktuálně.cz

Panovníci byli kdysi vnímáni jako bytosti obdařené nadpřirozenou mocí a schopné mimo jiné zázračně uzdravovat. Když zemřeli, jejich země se v dobových představách ocitaly v nebezpečném přechodovém období bez svorníku spojujícího božský a lidský svět. Co si z této posvátné dávné aury uchovala Alžběta II., nejdéle vládnoucí britská panovnice, která se narodila před sto lety? I na to hledá odpovědi anglický novinář, televizní scenárista a humorista Craig Brown ve své více než sedmisetstránkové knize Podivuhodná cesta kolem královny: Alžběta II. a její století. Tu česky vydalo nakladatelství Prostor v překladu Michaela Žantovského, který text také doprovodil zasvěceným doslovem.   

Proč začal jistý sloužící dávat britské královně dýchání z úst do úst? Proč manželka premiéra Blaira otěhotněla právě po jejich obligátním pobytu na královském zámku Balmoral? A jak reagoval královnin vnuk, princ Harry, na slova spisovatelky Hilary Mantelové, která královskou rodinu přirovnala k nemotorným, ale roztomilým medvídkům: „Pandy i královské Výsosti jsou náročné na údržbu a špatně se přizpůsobují modernímu prostředí“? I na tyto otázky kniha dává odpověď, často s humorem či noblesní nadsázkou.

Její vnitřní svět zůstal zrakům veřejnosti utajen

Autor sice líčí, jak před královnou kdysi v Keni údajně sám od sebe poklekl divoký buvol, ale jinak její život popisuje jako všední až nudný, dopředu určený předepsanými ceremoniemi. Z tohoto někdy až příliš sešněrovaného a pevně nalinkovaného světa proto ráda unikala do sféry zvířat, k nevypočitatelným koňským dostihům nebo ke spontánnosti svých domácích psů, na které její majestát nedělal žádný dojem.

Královna sama se vyjadřovala střídmě, decentně a pro někoho snad i stereotypně. Aktivity druhých často hodnotila bezpříznakově jako „zajímavé“. Obsah rozhovorů královny Alžběty II. s neznámými lidmi podléhal ale podle autora ústavním omezením. I kdyby bývala chtěla, nemohla mluvit otevřeně ani kriticky, jelikož by se tím mohla někoho dotknout, a to mohlo vyvolávat dojem nevýraznosti. Svoje postoje občas dávala najevo jen nepřímo, mezi řádky. „Královna sama se ze zásady omezovala na triviality a nikdy neřekla na žádné téma, obzvlášť na adresu monarchie samotné, nic sebeméně pozoruhodného,“ cituje Brown kritický názor historika Pierse Brendona. Autor ale souhlasí spíše s těmi, kteří královnu hájili s tím, že právě pranýřovaná nezajímavost byla její předností.

I díky tomu, že její vnitřní svět zůstal před zraky veřejnosti zahalen a dvorský protokol omezoval její vyjadřování na otázky bez odpovědí, se mohla stát pomyslným zrcadlem: „Světlo vrhané slávou se od ní odráželo zpět k těm, jimž stála tváří v tvář.“ Optimistům připadala optimistická, pesimistům pesimistická. Zasvěceným připadala důvěrně známá, obdivovatelům charismatická, ba i homosexuálové v ní nacházeli cosi, čím je přitahovala nebo se s tím identifikovali. A sovětský vůdce Nikita Chruščov si roku 1956 ze společné večeře v Buckinghamském paláci odnesl dojem, že je to „mladá žena, jakou může člověk potkat na Gorkého ulici za vlahého letního odpoledne“.

Žena z masa a kostí i pohádková bytost

Královnu autor celkově líčí ve dvojí perspektivě. Na jedné straně jako ženu z masa a kostí, která se při styku s veřejností v rámci protokolu usmívala tak usilovně, až ji z toho bolely dásně, a hostům trochu škodolibě nechávala servírovat mimo jiné i speciální tmavé sušenky – až na poslední chvíli upozornila, že jsou určeny psům. A současně ji Brown pojímá jako téměř pohádkovou postavu, do níž si lidé mohli projektovat svoje sny a touhy.

V tomto smyslu byla postavou navýsost paradoxní. Jak poznamenává Žantovský, na vrcholku politické pyramidy byla žena, jež vůbec žádnou moc neměla, a přesto ji ztělesňovala. Byla hlavou státu, kterou bylo možné „kritizovat nanejvýš za volbu klobouku“, ale nikoli za její postoje, protože žádné veřejné postoje nezastávala.

Díky této své pozici stála „nad každodenními malichernými, pomíjivými a často odpudivými půtkami politiků“ a i díky tomu se stala člověkem, který s velkou dávkou noblesy i elegance ztělesňoval „kontinuitu, tisíciletou tradici, historii a národní identitu bezmála 70 milionů lidí rozmanitého etnického původu, jakož i historickou a kulturní vzájemnost patnácti zemí Společenství národů s jeho 150 miliony obyvatel“. A to byl možná větší zázrak, než kdyby někoho vyléčila svým fyzickým dotykem, jak se to připisovalo jejím dávným předchůdcům.