Veřejnou popravu jsem poprvé musela sledovat asi v devíti letech, říká uprchlice z KLDR — ČT24 — Česká televize

Kdy jste poprvé viděla veřejnou popravu?

Bylo mi asi devět. Učitelka tehdy přerušila vyučování a řekla, že se půjdeme podívat na veřejnou popravu. Většinou se konaly pod mostem a nás odvedli nahoru, abychom odtamtud dobře viděli. Do té doby jsem viděla umírat jen našeho psa. Vidět umírat člověka byl takový šok, že si to dodnes pamatuji velmi živě.

Byla to jediná poprava, kterou jste jako dítě viděla?

Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že jsem viděla nejméně tři. V jednom případě šlo o manželský pár se dvěma dětmi. Neměli co jíst. Na velkých památnících v Severní Koreji bývají výroky vůdců Kim Ir-sena a Kim Čong-ila vyryté do mědi. Ten pár z jednoho památníku měď sebral a pokusil se ji propašovat do Číny. Dopadli je a označili to za politický zločin. V Severní Koreji se političtí vězni obvykle nepopravují veřejně. V tomto případě z nich ale chtěli udělat odstrašující příklad. Doma jsem pak slyšela mámu s tátou, jak říkají, že jim je těch lidí líto a jak teď budou žít jejich děti.

Jak jste tomu jako devítileté dítě rozuměla? Mohla jste vůbec dát najevo, co cítíte?

Když jsem viděla první popravu, byla jsem na tom psychicky špatně, ale nemohla jsem to projevit. Všechno, co dělá strana a co nařídil vůdce, bylo správné. Kdybych cítila vůči něčemu takovému odpor, viděli by problém ve mně. Takže jsem musela předstírat, že nic necítím, a všechno v sobě potlačit. Když jsem ale slyšela rodiče, uvědomila jsem si: Aha, i člověka, kterého popravují, můžeme litovat. Tehdy jsem začala přemýšlet o tom, jestli je vůbec nutné něco takového dělat.

Za co dalšího jste viděla lidi popravovat?

Třeba za to, že zabili a snědli krávu. V Severní Koreji krávu nevnímají jen jako zvíře, ale především jako důležitý prostředek pro zemědělství. Ti lidé ji zabili a snědli, protože hladověli. Když ale porovnáte život zvířete a člověka, zdá se, že lidský život měl menší cenu než život krávy.

Souvisel počet veřejných poprav s hladomorem, který Severní Korea v devadesátých letech prožívala?

Ano. Třeba jeden muž se pokusil ukrást třicet kilo kukuřice. Serval se s člověkem, který ji hlídal, a pobodal ho. Bylo to v období, kterému říkáme „Strastiplný pochod“, kdy bylo v Severní Koreji vůbec nejtěžší přežít. Pokud vím, právě tehdy byly veřejné popravy nejčastější. Důvody byly různé – vraždy, loupeže a další zločiny, ale v konečném důsledku šlo často o kriminalitu vyvolanou existenční nouzí a bojem o přežití.

Proč podle vás režim popravy prováděl veřejně a nutil jim přihlížet i děti?

Byl to vzkaz lidem: když neuděláte, co vám říkáme, co vám nařizuje strana, bez milosti vás odstraníme. Veřejné popravy jsou nástrojem strachu. Dokonce i dětem, kterým ještě není deset, ukazují, že kdokoli poruší příkazy strany a vůdce, může takto skončit. Je to nástroj, který má v lidech vyvolat strach a přimět je, aby příkazy poslouchali.

Byly veřejné popravy určené i pro politické vězně, nebo režim tyto případy skrýval?

Existují veřejné popravy, které sledují běžní obyvatelé, a popravy v nápravných zařízeních nebo táborech pro politické vězně. Já sama jsem v táboře pro politické vězně nebyla. Veřejné popravy se týkaly především hospodářských zločinů nebo vražd. Politické vězně před námi nepopravovali, to se podle různých svědectví odehrávalo uvnitř táborů. Režim potřeboval vytvářet dojem, že v naší zemi není nikdo, kdo by s ním byl nespokojený. Proto se političtí vězni před běžnými občany neobjevovali.

Lidé jedli i stromovou kůru, vzpomíná Undžu Kim na období hladomoru

Jak si vzpomínáte na období hladomoru ve vlastní rodině?

Těžké období si pamatuji asi od třetí třídy základní školy. Od té doby také začaly být veřejné popravy častější. Kim Ir-sen zemřel v roce 1994. Po vyučování jsme jako školáci chodili domů v řadách a zpívali písně o loajalitě. I já jsem pochodovala, ale najednou se mi udělalo tak zle, že jsem nedokázala pokračovat a sesunula jsem se na zem. Před očima mi všechno zčernalo. Napadlo mě, nemám dost jídla, proto jsem slabá. Naše rodina je chudá. Myslím, že právě tehdy jsem si to sama poprvé přiznala a uvědomila.

Jak se choval režim v době hladomoru?

V té době prý Kim Čong-il vydal takový příkaz: „Ať lid slyší výstřely.“ Ekonomická situace byla tak špatná, že lidé chodili na družstevní pole a kradli úrodu. Často se okrádali i navzájem. Pole hlídali ozbrojení vojáci Korejské lidové armády. Když někoho přistihli, jak utíká s kukuřici, zavolali na něj, a když se nezastavil, stříleli. Lidé kradli, aby utišili hlad, a skončili invalidní nebo přišli o život.

Co lidé jedli, když už nebylo prakticky nic?

Chodili do hor sbírat trávu a houby. Jedli i kůru stromů. Z borovice se odstraní tvrdá vnější kůra a pod ní je měkčí, nažloutlá vrstva. Tu lidé několik dní namáčeli ve vodě, potom ji rozdrtili a přidali třeba jen hrst mouky. Člověk pak dostal těžkou zácpu. Protože vlastně nejedl nic jiného než stromovou kůru, tělo otékalo. Někteří nakonec zemřeli, jiní se otrávili jedovatými rostlinami.

Lidé také chodili do hor na houby, jenže všechny jedlé už většinou někdo posbíral, takže zbývaly ty jedovaté. V naší vesnici se stal takový případ. Muž šel do hor a přinesl houby. Věděl, že jsou jedovaté, ale nic jiného k jídlu nebylo. Řekl, že je sní jako první, a pokud mu nic nebude, může je pak sníst jeho matka a mladší bratr. Jenže zemřel.

Lidé si také navzájem kradli věci. Někteří byli zastřeleni při krádeži nebo při útěku ze země. Kriminality bylo tolik, že Kim Čong-il se snažil zvládnout hlad silou, pomocí zbraní. Táta zemřel v období Strastiplného pochodu na podvýživu. Trpěla jsem i já, máma a sestra. Skoro každý den umřel někdo ze sousedství. Táta, jeho kolegové, lidé kolem nás. Žila jsem tehdy s myšlenkou, že příště možná přijdu na řadu já.

Čím se tehdy živili vaši rodiče?

Táta před smrtí pracoval v továrně na zbraně a chemikálie a máma v kuchyni důlní nemocnice.

„Netušili jsme, že nás vlastně prodali“

Jak jste s matkou a sestrou přežily? A co vás nakonec přimělo k útěku do Číny?

Je to dlouhý příběh. Zkusily jsme opravdu všechno, i krást. Chodily jsme třeba dvě hodiny do hor pro dřevo a pak ho prodávaly na tržišti. Já jsem s tím začala asi v jedenácti letech. Na cizích polích jsme kradli rýži a kukuřici. Na podzim někdy na poli zůstalo sem tam zrnko rýže nebo kukuřice, která jsme po sklizni pečlivě hledaly. Když nás při tom chytili, dostaly jsme výprask. V Severní Koreji se takovým dětem říká „kkotjebi“ – děti bez domova.

Před útěkem ze země jsme tak žily asi rok v oblasti Rason, která byla otevřená zahraničnímu obchodu, něco jako zvláštní ekonomická zóna. Spala jsem pod mostem, na schodištích bytových domů nebo v koutě mezi stánky na tržišti. Člověk měl nad hlavou možná nějakou střechu, ale před chladem ho nic nechránilo. V zimě už ale nebylo co krást a v horách leželo tolik sněhu, že se nedalo ani sbírat dřevo. Máma tehdy slyšela, že v Číně se člověk může dosyta najíst sladkostí. Pomyslela si: „V Číně se asi neumírá hlady.“ Vzala mě a sestru za ruce a řekla: „Než tady zemřít hlady, raději zkusíme překročit zamrzlou řeku Tuman a třeba nás při tom zastřelí.“

Co vás čekalo na druhé straně hranice?

Do Číny jsme se skutečně dostaly 18. února 1999. Neuměly jsme ani slovo čínsky. Samozřejmě jsme neznaly čínskou geografii a neznaly jediného člověka. Prostě jsme šly. Klepaly jsme na dveře cizích lidí, prosily o jídlo, najedly se a pokračovaly dál. Pak jsme potkaly ženu, která se k nám chovala laskavě, a šly jsme k ní domů. Řekla mámě, že se dvěma dětmi a bez znalosti čínštiny bude těžké najít práci a nejlepší bude provdat se za Číňana. Pak bude moci poslat děti do školy a normálně žít. Máma souhlasila. My jsme neuměly čínsky a ten Číňan zase korejsky. Odjely jsme s ním do vesnice tak odlehlé, že tam nejezdil ani autobus. Tehdy jsme netušily, že nás vlastně prodali.

Kdy jste pochopily, že jste se staly oběťmi obchodování s lidmi?

Ten muž chtěl, aby s ním máma měla dítě. Po roce života v jeho domě ale neotěhotněla. Začali se často hádat. Když máma řekla, že tedy odejdeme, odpověděl: „Koupil jsem vás za dva tisíce jüanů. Zaplaťte mi je a pak můžete jít.“ Tehdy jsme si naplno uvědomily situaci. Došlo nám – my jsme lidé, které někdo prodává. A není nikdo, kdo by nás chránil.

Je obchodování se severokorejskými uprchlíky v Číně běžný problém?

Mnoho uprchlic se v Číně stává oběťmi obchodování s lidmi, nucených sňatků, znásilnění a sexuálního vykořisťování. Ani muži nejsou v bezpečí. Například někde pracují, ale nedostanou zaplaceno. Když má přijít výplata, zaměstnavatel řekne: „Zjistil jsem, že jsi uprchlík ze Severní Koreje.“ Vyhrožuje, že ho nahlásí policii, a člověk musí utéct bez jediné mince. A oběti mlčí. My jsme mlčely také. Když totiž takový případ oznámíte policii, nezatknou pachatele. Zatknou vás a násilně vás deportují do Severní Koreje. Jste tedy obětí a ve chvíli, kdy o tom promluvíte, stanete se obětí znovu. Výsledkem je, že zločiny páchané v Číně na severokorejských uprchlících pokračují dodnes.

„Byla to naprostá beznaděj“

Jak dlouho jste v Číně žily a jak došlo k vašemu zatčení?

Žily jsme asi tři roky v provincii Ťi-lin, v oblasti Tumen. Pracovaly jsme v zemědělství. Na jaře jsme sely, v létě plely, na podzim sklízely a v zimě chodila máma do hor pro dřevo. Asi po dvou letech se narodil můj bratr. Když mu byl přibližně rok, mámu jednoho dne náhle zatkla čínská policie a během pěti dnů jsme byly zpátky v Severní Koreji. V Číně jsem často ze stesku zpívala severokorejské písně. Ale jakmile nás deportovali zpět, dodnes si velmi živě pamatuji ten pocit. Obloha byla toho dne strašně temná. Jako bych viděla naši budoucnost. Byla to naprostá beznaděj.

Co se s vámi dělo po nuceném návratu do Severní Koreje?

Lidé, kteří nás hlídali a měli nás na starosti, nám neustále nadávali těmi nejhoršími výrazy. Říkali nám, že jsme lidský odpad. Došlo mi, že i když je Severní Korea moje vlast a v Číně se mi po ní někdy stýskalo, je to místo, kde nemohu žít. Mámu zatkli v době, kdy stále kojila. Protože to musela přerušit, dostala těžký zánět prsu a měla velké bolesti. Nemohla ale říct, že ji něco bolí ani proč. V Severní Koreji totiž uprchlicím, které v Číně porodily dítě, otěhotněly nebo se třeba vdaly, říkali jednoduše „špinavé děvky“. Když se žena vrátila z Číny těhotná, nevěřili jí ani tehdy, když tvrdila, že otcem dítěte je Severokorejec.

Setkala jste se také se svědectvími o nucených potratech?

Já sama jsem to přímo neviděla. Mnoho severokorejských uprchlic ale vypovědělo, že k nuceným potratům docházelo. Máma musela poslouchat tak ponižující urážky, že nedokázala říct, že kvůli přerušenému kojení trpí zánětem. Mlčela, i když měla vysokou horečku. Nakonec zkolabovala. Já i sestra jsme si tehdy myslely, že to nepřežije.

Co vám tehdejší zacházení ukázalo o tom, jak hluboko může režim zasahovat do života jednotlivce?

Uvědomila jsem si to, co jsem vnímala už při veřejných popravách: že režim dokáže kontrolovat i ty nejpřirozenější lidské emoce. Během vyšetřování po nuceném návratu a podle toho, jak s námi zacházeli, jsem měla pocit, že nemáme právo ani na tak základní lidský pocit, jako je stud.

Jak takové zacházení vypadalo?

Když vás zatknou, všechny prohledávají donaha. Je to strašně ponižující. Musíte se úplně svléknout před mnoha lidmi. Účelem je zjistit, jestli u sebe nemáte peníze. Kontrolují i intimní partie, dokonce u nezletilých dětí. Někteří lidé při tom dají najevo, že je jim to nepříjemné, protože se stydí. Pak na ně začnou sprostě křičet nebo je okamžitě kopnou. Člověk tedy nesmí projevit ani stud.

Druhý útěk

Jak se vám podařilo uprchnout podruhé?

Když jsme tím vším prošly, měly jsme pocit, že nám nezbývá jiná možnost než znovu uprchnout. A skutečně jsme to udělaly už po dvou měsících. Bylo to možné proto, že v Severní Koreji tehdy umíralo hlady obrovské množství lidí. Pokud o někom nebyly tři roky žádné zprávy, byl považován za mrtvého. A my už jsme byly vedené jako mrtvé. Rok jsme žily jako kkotjebi a tři roky v Číně, takže o nás čtyři roky nikdo nic nevěděl. Byly jsme tedy úředně mrtvé a nebylo možné ověřit, kdo vlastně jsme. Sestra a já jsme byly nezletilé a máma právě unikla smrti, takže nás nemohli jednoduše nechat ve vězení.

Jak jste se z jejich rukou nakonec dostaly?

Abychom mohly být odsouzeny, musely jsme se vrátit do svého bydliště a tam projít řízením. Předali nás proto člověku z našeho kraje, který přijel pro někoho jiného. Předpokládali, že doma nás někdo pozná a potvrdí naši totožnost. Ten člověk nebyl příslušník bezpečnosti ani policista, ale obyčejný dělník z továrny. Jakmile nás převzal, řekly jsme mu: „Pusťte nás. Domů se vrátíme samy.“ Mohly jsme to udělat, protože za nás vlastně nenesl žádnou odpovědnost.

V Severní Koreji tehdy navíc nebyly dobře rozvinuté počítačové systémy ani elektřina. Takže i kdyby řekl, že jsme mu cestou utekly, prakticky by za to nenesl odpovědnost. Kvůli špatné dopravě by cesta trvala třeba týden a on by měl na krku tři žebračky. I pro něj to byla zátěž. Nemohl přece sám jíst a nám nedat ani lžíci. Když jsme mu tedy řekly, že odejdeme samy, rád se nás zbavil. My jsme pak znovu zamířily k řece Tumen.

Stát v praxi soukromý majetek do velké míry toleruje, říká Undžu Kim

Od vašeho útěku uplynulo mnoho let. Jak se podle svědectví dalších uprchlíků změnil každodenní život v Severní Koreji?

Dnes už lidé vědí, jak přežít. V minulosti podle některých údajů zemřely hlady až tři miliony lidí, protože byli zcela závislí na režimu a státním přídělovém systému. Když příděly přestaly chodit, nevěděli, jak si potraviny obstarat sami. A tak jako první umírali lidé, kteří byli straně opravdu loajální. Takový byl i můj otec. Potom ale lidé zjistili, jak přežít prostřednictvím trhu.

Jak důležitý je dnes pro obyčejné Severokorejce soukromý obchod?

Je víc zboží z Číny i Ruska a obchodovat může v podstatě každý. I člověk, který má oficiálně zaměstnání, nemusí chodit do práce – místo toho zaplatí svému podniku a může směňovat zboží. Lidé se tak živí v regionech i v Pchjongjangu. Podle svých možností a schopností podnikají, přežívají a někteří díky tomu i zbohatnou.

Znamená to, že se změnil i vztah režimu k soukromému majetku?

Oficiálně na papíře nikoliv, ale v praxi ho stát do velké míry toleruje. Je samozřejmě pravda, že lidé v Pchjongjangu nebo vysocí funkcionáři mají díky úplatkům a svému postavení mnohem snazší život, ale i běžní obyvatelé dnes přežívají především díky trhu a vlastním schopnostem, nikoliv díky nefunkčnímu státnímu přídělovému systému.

Lidé se dnes podle Undžu Kim trestají i za jednotlivá slova či intonaci

Ekonomická realita se tedy změnila. Změnila se také míra politické a společenské kontroly?

V současnosti se lidé trestají pod záminkou „reakčního myšlení“, „antisocialismu“ nebo „nesocialistického jednání“. Na první pohled to může působit jako politická záležitost, ale režim to prezentuje jako problém v osobním chování, myšlení nebo jednání jednotlivce.

Jak přísné jsou dnes tresty za jihokorejskou kulturu nebo média?

Lidí, kteří sledují jihokorejské seriály a filmy, je hodně, takže režim je nemůže všechny označit za politické vězně a poslat do táborů. Proto používá veřejné tresty, aby působil na ostatní. Chce jim nahnat strach, aby je od takového jednání odradil. Od roku 2020 byly přijaty takzvané tři nejhorší severokorejské zákony. V minulosti nebyly tresty pro mladistvé tak tvrdé, ale dnes může přijít i trest smrti.

A změnila se i samotná podstata trestání. Dříve se lidé trestali za to, co konkrétně si mezi sebou řekli. Dnes se posuzuje nejen obsah, ale i výrazy, jednotlivá slova, přízvuk a intonace, které člověk používá. Například existuje rozdíl mezi způsobem řeči v Jižní a Severní Koreji. Když někdo mluví způsobem typickým pro Soul, je jasné, že to pochytil v seriálech, a může očekávat trest.

Režim tedy kontroluje i způsob, jakým mladí lidé mluví?

Ano. Vznikl například zákon o výchově mládeže a zákon na ochranu pchjongjangského kulturního jazyka. Jejich cílem je omezit používání jihokorejských výrazů i sledování a sdílení jihokorejského obsahu. Režim jihokorejský způsob vyjadřování označuje jako „jazyk loutek“ a jeho používání trestá. Typickým příkladem je slovo „oppa“. V korejštině doslova znamená „starší bratr“ a používají ho ženy pro staršího muže. V Jižní Koreji ale může žena tímto slovem oslovovat i svého přítele nebo partnera.

Pod vlivem jihokorejských seriálů začaly tento způsob oslovení přebírat i mladé Severokorejky. Zákon na ochranu pchjongjangského kulturního jazyka proto mimo jiné zakazuje ženám oslovovat jako „oppa“ muže, který není jejich skutečným starším bratrem. Někdy se tomu říká „zákaz oppa“.

Výsledkem je, že mladí lidé si často nejsou jistí, která slova režim považuje za jihokorejská a která ještě za přijatelná. Dokonce i Kim Čong-un někdy používá výrazy, které jsou jinak zakazované. Je v tom tedy zmatek, ale zároveň je vidět, jak hluboko režim zasahuje i do každodenního jazyka.

„Sdílením zakázaného obsahu se začíná obnovovat důvěra,“ míní Undžu Kim

Dlouhodobě se věnujete lidským právům. Změnilo se podle vás za poslední desetiletí také myšlení samotných Severokorejců?

Ano a podle mě velmi výrazně. Samotný režim se v přístupu k lidským právům prakticky nezměnil, ale změnilo se, jak o svých právech přemýšlejí samotní Severokorejci. V minulosti většina ani neslyšela výraz „lidská práva“ a samozřejmě ho nepoužívala. Dnes už ale podle mě lidé dokážou nespravedlivé jednání pojmenovat a říct: „Tohle je porušování lidských práv.“ A v tom vidím obrovský rozdíl.

Může mít sledování jihokorejských seriálů větší význam než jen zábavu?

Obsah je důležitý, protože severokorejský režim vybudoval velmi silný systém kontroly mladých lidí a celé společnosti. Lidé říkávali, že když se sejdou tři lidé, nejméně jeden z nich je udavač. Říkalo se: „Nevěř ani vlastním zádům.“ Režim přiměl lidi, aby se navzájem sledovali. I když byli nespokojení, nemohli o tom spolu mluvit, a proto nemohla vzniknout solidarita občanské společnosti.

Dnes je ale mezi mladými populární jihokorejský obsah a oni ho nesledují sami, sdílejí ho s přáteli. Tím společně páchají něco, co se považuje za zločin. Vzniká mezi nimi vzájemná důvěra, protože kdyby jeden druhého udal, ohrozil by tím i sám sebe. Sdílením zakázaného obsahu se tak začíná obnovovat důvěra, kterou režim mezi lidmi zničil.

Může se z této vzájemné důvěry podle vás časem stát něco politicky významnějšího?

Dnes si možná přátelé přes USB, SD karty nebo mikročipy sdílejí jen obsah, ale dalším krokem může být, že spolu začnou sdílet i názory. Vzniká důvěra, že jeden druhého neudá, nenahlásí úřadům. Situace je k tomu nutí a zároveň má každý z nich své vlastní důvody k nespokojenosti. Podle mě tak vznikají podmínky, které by mohly umožnit vznik občanské společnosti nebo změnu zdola, vycházející od samotných lidí. Nemyslím si, že změna zdola je nemožná.

Proto považujete za důležité dostávat do Severní Koreje informace ze zahraničí?

Ano – více informací a více obsahu, který může měnit způsob, jakým lidé přemýšlejí. Jihokorejské seriály jsou zábavné a navíc se v nich mluví jazykem, kterému Severokorejci rozumějí. Mají dramatické příběhy, takže se na ně lidé nejdřív dívají prostě pro zábavu. Postupně ale začnou vidět svobodu. Dívka se například rozejde s přítelem, je smutná, okamžitě si koupí letenku a odjede do zahraničí.

Nejdřív si Severokorejec řekne: To je přece nesmysl, to musí být lež. Ale když vidí stále více různých pořadů, začne si uvědomovat, že ti lidé tu svobodu opravdu mají. Postupně začne cítit, že by to chtěl také. Také by chtěl cestovat do zahraničí. A pak přichází otázka: „Proč takovou svobodu nemáme v Severní Koreji? Proč ji nemám já?“ Myslím, že právě tak se postupně rodí vědomí vlastních práv. A dnes, když si lidé začínají svá práva uvědomovat, vidíme dokonce případy, kdy jsou ochotni riskovat, aby se svých práv domohli.

Máte nějaký konkrétní příklad, kdy se Severokorejci skutečně společně postavili za svá práva?

Příkladem jsou zprávy o protestu severokorejských dělníků v Číně v roce 2024. Režim jim údajně dlouhodobě nevyplácel mzdy a pracovníci začali protestovat. Podle dostupných zpráv při tom zemřel funkcionář, který je kontroloval. Objevily se také informace, že někteří z organizátorů byli násilně repatriováni do Severní Koreje a potrestáni.

V čem je podle vás takový protest důležitý?

Dřív člověk cítil nespravedlnost sám, ale nemohl se spojit s ostatními a ozvat se. Tito dělníci to ale udělali a domohli se něčeho, co považovali za své právo. Nám to může připadat jako samozřejmost, ale pro Severokorejce je něco takového téměř nepředstavitelné. Ukazuje to, že roste vědomí vlastních práv i ochota společně se jich domáhat.

„Mezi mladými muži roste strach z vojenské služby“

Severní Korea se výrazně zapojila do ruské války proti Ukrajině. Jak vysílání severokorejských vojáků do Ruska vnímáte?

Považuji to za organizované obchodování s lidmi. Protože režim ty mladé muže v podstatě prodává za peníze, které mu jdou do kapsy. Domnívám se, že ani rodiče, kteří ztratí syna na bojišti, z těch peněz nic neuvidí. Existují dokonce případy, kdy ani nevědí, co se synovi stalo.

Co o nasazení v Rusku vědí běžní Severokorejci? A jak na něj reagují mladí muži, kterých se vojenská služba týká?

Severokorejský režim vyslání vojáků do Ruska zpočátku tajil, dnes už ho ale přiznává. Mezi obyvateli se tak rozšířilo povědomí o tom, že vojáci ve válce umírají a jsou zraňováni. Mezi mladými muži roste strach z vojenské služby. Dříve nemohl do armády člověk, kterému chyběl pravý ukazováček potřebný ke střelbě. Slyšela jsem o případech, kdy si někteří mladí muži prst úmyslně usekli, aby se službě vyhnuli. Režim následně podmínky pro nábor zmírnil, a někteří si proto začali usekávat dva prsty.

Podle mých informací jsou dnes požadavky ještě mírnější – do armády může i člověk s jediným prstem, pokud s ním dokáže střílet. Ukazuje to, jak velký strach mladí Severokorejci mají. Někteří jsou ochotni způsobit si trvalé postižení, jen aby se vyhnuli riziku, že je pošlou do války.

Proč by podle vás měla situace v Severní Koreji zajímat i lidi, kteří žijí daleko od Korejského poloostrova?

Pokud problém lidských práv v Severní Koreji nevyřešíme, zločiny režimu se budou šířit dál do světa. Nevysílá vojáky do Ruska kvůli spravedlnosti, ale pro vlastní prospěch. Domnívám se, že i kdyby válka mezi Ruskem a Ukrajinou skončila, KLDR by mohla kvůli penězům vyslat vojáky do nějaké další. Proto bych si přála, aby jí mezinárodní společenství věnovalo pozornost nejen kvůli lidským právům, ale také v souvislosti s mezinárodní bezpečností.