Na koupališti U Veselíků v pražské Divoké Šárce nemají letos pocit, že by „tento způsob léta byl poněkud nešťastný“. Rekordní vysoké teploty lákají k vodě lidi z celé Prahy a Veselíkovi nemusí žehrat jako Antonín Důra z Rozmarného léta na nepříznivé počasí. Atmosféra je ale jinak podobná jako v prvorepublikové novele Vladislava Vančury.
U Veselíků se zastavil čas. Od otevření koupaliště v roce 1930 se toho příliš nezměnilo. Není to ovšem lenost či lhostejnost majitelů, právě naopak. „Snažíme se to tu udržet v původní podobě, jak jen to je možné,“ představují svou vizi Petr a Tomáš Veselíkovi, které na plovárně potkáte každý den osobně.
Bratři, současní provozovatelé, jsou už pátá generace Veselíků v Šáreckém údolí. Historie rodu tam sahá až do 19. století. Jan Veselík nejprve postavil na Šáreckém potoce mlýn. Jeho syn Alois připojil výletní restauraci, převlékárny a umývárny, a z rybníka se stalo koupaliště. Místo odráželo ducha doby.
Nešlo jen o pouhé sportoviště, ale společenský salon pod širým nebem, kde se jedlo, pilo a tančilo. „V Šárce to žilo, bzučelo to tady jako ve městě,“ vzpomíná na vyprávění svého otce Miloslava Jiří Veselík, otec Petra a Tomáše. Restaurace dnes už rodině nepatří a Šárka opět trochu zdivočela, nikoli však ztichla jako v sousední části údolí. Na koupališti je veselo jako kdysi.
Srdcová záležitost
Zásluhu na tom mají opět Veselíkovi. Přestože bylo koupaliště v roce 1950 zestátněno, rodina tam zůstala alespoň v roli zaměstnanců.
„Táta se o to pořád staral jako o vlastní a naštěstí se dožil toho, když jsme náš domov získali zpátky,“ vypráví nejstarší současný Veselík Jiří.
Pro rodinu je podnik srdcová záležitost a nevzdají se ho ani přesto, že provoz koupaliště není hračka a také zažili „rozmarná léta“ – a úspěch závisí hlavně na počasí.
„Ve chvíli, kdy na podzim zavřeme, pustíme se do oprav a příprav na další sezonu,“ říká Petr, že o práci není nikdy nouze. I z toho důvodu se bratři vyučili elektrikářem a instalatérem, aby se uměli o prostory postarat sami a také se uživili i mimo koupaliště. „Vodu máme opravdu rádi,“ směje se instalatér Tomáš.
Blízký vztah k místu nemají jen členové rodiny, kteří tam vyrůstali, ale i návštěvnictvo. Na koupaliště jsem zavítala hned po otevření, kdy nebylo takové horko a na trávníku ještě neležel ručník vedle ručníku. Přesto jsem narazila na dvě štamgastky, které u stánku už popíjely ranní kafíčko.
„Jsem tu jako na chatě,“ směje se žena ve středním věku, která sem jezdí od svých patnácti let. Její společnice je tu rok co rok už pětatřicet let. Mají pronajatou svou kabinku a permanentku na celé léto. „Neznám krásnější koupaliště, vůbec si tu nepřipadám jako v Praze,“ pochvaluje si stařenka.
Koupaliště si získává návštěvnictvo divokou přírodou a tajuplnou atmosférou. Právě tady se podle pověsti odehrál příběh Šárky a Ctirada a opodál se mezi vysokými skalami tyčí slavný vrchol Dívčí skok. A také čistou přírodní vodou. Na místě rybníka dnes stojí rozměrné bazény, napájení je ale stále stejné z místního potoka a zcela bez chemického dočišťování. I z toho důvodu je koupaliště proslulé „nejstudenější vodou“. Letos, kdy teplota vody v rekordně horkých dnech dosáhla dokonce 27°C, se Pražané ale neochladili ani tady.
Nebát se výzev
Zatímco bratři Veselíkovi ze zkušeností svých předků dobře věděli, co je čeká, manželé Babočtí skočili do neznáma. Již třetí sezonu provozují městskou plovárnu v Libčicích nad Vltavou. Patnáct let působili v gastronomii, když se ale dověděli, že se pro koupaliště hledá nový správce, přibrali si k restauraci ještě sportoviště.
„Je to práce na sedm dní v týdnu patnáct hodin denně,“ říká Kristýna Babocká. „Máme ale rádi výzvy a chtěli jsme zkusit něco nového,“ vysvětluje, proč se s manželem Martinem rozhodli do toho jít. „Největší alchymie je voda, pořád se učíme,“ popisuje, jaké to je starat se o koupaliště.
Vodu berou z blízké řeky Vltavy. Dnes už nejde o biobazén jako dříve, návštěvníci si ale pochvalují průzračnou vodu, která splňuje hygienické standardy.
Libčické koupaliště loni oslavilo šedesátileté výročí a má jiného ducha než prvorepublikové plovárny. Původně sloužilo hlavně ke sportu a odpočinku. Babočtí se ale snaží přinést na místo i trochu kultury a společenského života. Provozují letní kino, pořádají koncerty a různé akce pro rodiny s dětmi. Na loukách se dá i kempovat a sjíždí se tam výletníci z celé republiky.
„Je tu skvělá atmosféra a děti si neumí představit lepší prázdniny,“ říká Babocká, proč svého rozhodnutí i přes tvrdou práci nelitují.
